Lidi jsou na sebe divní. Všímáte si toho taky? Stále častěji kolem sebe slyším věty typu: "Lidi jsou blbečci (dementi, kreténi… dosaďte si dle chuti). Čím to je? Je tak těžké chovat se tak, aby to lidi kolem nás neštvalo? Tahle otázka byla moje mantra, když mi bylo tak 15. 

Byla jsem jedináček, kterému docela šlo všechno, co dělal, a myslel si o sobě, jaký je borec. Začínal být více a více v kontaktu s realitou, která mu (mně) najednou říkala: "Jsi namyšlená. Jsi pyšná. Závidíš lidem, a to není vůbec hezké. Jsi prostě moc, lidi tě nedávají." Začala jsem si o sobě uvědomovat určité věci, i díky tomu, že mi je občas někdo napálil do obličeje jako molotovův koktejl. 

"Ta upřímnost, to je ale věc," řekla jsem si vždycky poté, když jsem prošla záchvatem naštvání a bublání a chrlení, které logicky puberťáka (někdy bohužel nejen puberťáka) postihne, když mu někdo řekne: "Haló, chováš se jako blbec, dělej s tím něco!" 

Upřímnost je ale tak strašně skvělá věc. Přesto aspoň zpočátku drtivá většina lidí nezvládne, když jim tu upřímnost dáte, přestože naservírovanou hezky a bez hnusu. On ten způsob podání totiž může z upřímnosti uplést bič tak tvrdý, že vás to opravdu srazí k zemi. Síla ublížení pravdivými slovy podanými nesprávným způsobem.

Když to ale někdo podá správně, a pokud se nad tím pak zamyslíme, zkusíme se zabývát sami sebou, zjistit, proč se to stalo, pak upřímnost člověku vždycky pomůže. Ale ten proces, než tomuhle uvěříte, to je porod, že?

Právo se vztekat

Pomalu a jistě se snažím vnímat sílu slova. Často na to zapomínám a často je mi to vraceno zpět. Že jsem moc. Že jsem moc tvrdá. Že nechápu souvislosti, a tak bych si neměla dovolit k tomu cokoli říkat. Důvodů, proč někoho štvete, protože si dovolíte říct něco tak, jak to je, je milion a jedna. Někdy mi přijde, že my Češi jsme na to opravdoví specialisti. Vymyslím si tolik důvodů jen proto, abych si dokázal, že to, co mi ten člověk říká, není pravda, i když uvnitř vím, že je. Ale stejně se vzteknu, protože na to mám právo!

Ještě jedna věc s upřímností velmi souvisí, a to jsou domněnky. To je teprve věc. Někdo si ve své hlavě něco vymyslí, až se to pro něj stane realitou. Realitou, kterou žije a líbí se mu to, ale nedej bože, když vám někdo upřímně řekne: "Víš, ono je to trochu jinak." Někdo si dovolí rozbít vaši realitu! A je úplně jedno, že ta realita byla falešná, budete ji bránit zuby nehty. Dejte si pozor na domněnky. I když je myslíte upřímně.

Terezie Kovalová: Modelingová agentura mě objevila na seznamce číst článek

Volný čas

Víte, kolikrát jsem byla za mrchu? Za bezcitnou, ledovou královnu? Přijde mi až roztomilé, že těm lidem nedochází, že když po mě chtějí názor nebo odpověď, já jim ji dám takovou, jaká je. Tak, jak jsem to občas dostala i já. Bez příkras. Ale přesto slušně a hezky, nejsem přece zlá. I když mě v tu chvíli za zlou máte. Proto vždycky trpím, když se mě někdo ptá. Trpím ve chvíli, kdy vím, že to musím udělat sama od sebe a je to nevyhnutelné. Ono je totiž hrozně těžké dát někomu "nějaký soud", když vlastně hrozně neradi soudíte lidi a nemáte rádi, když někdo soudí vás, protože na to přece nikdo nemá právo! Ale tak se snažím vyhovět, když padne přání. Snažím se bruslit mezi slovy a najít ten správný způsob, jak člověka nerozbít, protože už se mi to tolikrát předtím povedlo. Musím říct, že jsem v tomhle fakt posera, ale snažím se. 

Upřímnost jen na síti

Taková zvláštní kategorie, která se rozmáhá ve světě, nejen kolem mě, je kyberšikana. Na první pohled nám to možná přijde směšné, jsme dospělí a víme, že komentátoři na internetu jsou někdy prostě hnusní, protože jim anonymita dává pocit práva být hnusný. My už víme, že co kolikrát někde napíšeme, bychom ve skutečnosti do očí neřekli. 

Jenže ony se tak začínají chovat i děti k jiným dětem. Množí se případy dětí a dospívajících, kteří si na základě kyberšikany vzali život. Jen na základě slov! Slov, které někdo napsal, pustil si "upřímně" hubu na špacír a pěkně z plných "virtuálních" plic. Viděla jsem video, kde hovoří maminka krásného kluka, za kterého by spousta holek dala nevím co, a pláče, že si ničeho nevšimla. Že nechápe, jak je to možné, že zrovna jemu se tohle mohlo stát! Pláču za každý život, který je ztracen kvůli tomu, že někdo neuvážil slova.

Takže pokud máte děti, prosím vás, učte je říkat věci napřímo, ale učte je zároveň hezké upřímnosti. 

Upřímní, ne zlí

Uvědomuju si, že začínám zostra a omlouvám se za to. Uvědomuju si, že pro spoustu lidí budu zase moc. Ale nedá mi to. Vyzývám vás, buďte upřímní. K sobě, k ostatním. Je to těžká cesta, strašně těžká cesta, vím to, protože kolem sebe mám spoustu skvělých lidí, kteří se tudy rozhodli jít a já jdu po jejich boku. Bojím se na každém kroku, ale nevzdávám to  a snažím se i ve chvíli, kdy jsem najednou zase zpátky ta patnáctka s horkou hlavou, kterou něco urazilo. Pořád se mi to stává. Ale vím, že každá věc, kterou vám někdo o vás samotných řekne, je k něčemu dobrá. Pomáhá tříbit si názor - na sebe, na svět okolo. Buďte upřímní, ale nebuďte zlí! Prosím vás o to.