Žena utekla. Vrátil jsem se s dětmi do vybíleného bytu.

Den, který změnil celý život. Pro někoho to bylo narození prvního dítěte. Pro jiného rozvod. Pro dalšího smrt milovaného člověka. A pro vás?

Většina z nás prošla bodem zlomu, z něhož už není návratu. Dnem, který jsme sice prožili jako každý jiný - minutu po minutě - ale který nás už nadosmrti poznamenal, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nabízíme vám životní příběh čtenáře Luďka Z. z Břeclavi. Příběh, který se může stát komukoli z nás. „Nikdy nezapomenu na období, kdy jsem začal vnímat, že se naše rodina rozpadá a hroutí," začíná vyprávět.

Strach ze stáří

Přátelé, známí, celé okolí považovalo naši rodinu za ideál. Vztahy s dětmi kamarádské a bez výkyvů. Pubertální problémy neexistovaly. Solidní finanční standart umožňoval užívat si příjemnějších stránek života: cestovali jsme, věnovali se kultuře, užívali zábavu. Při tom všem jsme fungovali jako dobrá parta.

Časem jsme se ale bohužel s manželkou přesunuli do kategorie středního věku a každý z nás se ze situací vyrovnával jiným způsobem. Já se snažil zajistit dcery do života a užít poslední společné chvíle celé rodiny. Manželka se zaměřila na sebe. Nastoupila omlazovací cestu: plastické operace, tetování, vyhledávání produktů na „věčné mládí". Její posedlost vlastní osobou se změnila doslova v celodenní mánii. Situace došla tak daleko, ji rodina a dění v ní úplně přestalo zajímat. V tomto období získala velmi lukrativní zaměstnání ve velkém, převážně mužském kolektivu. Tam si ji vzhledem k funkci všichni rádi předcházeli. To byl poslední impuls. Stala se z ní neřízená střela.

Jen holé zdi

Jeden flirtík střídal druhý, bylo jedno jestli byl partner o dvacet let mladší či starší. Asi po roce jsme se s dcerami rozhodli, že si celá rodina o dopadech a důsledcích na všechny popovídáme. Manželka se omluvila se, tvrdila, že si uvědomuje, co pro ni rodina znamená a o co vše by přišla a že se nám bude snažit vše vynahradit...

Uběhlo čtrnáct dní. Jednoho dne jsem s holkami vyrazil na výlet. Po návratu domů jsme našli jen holé zdi a dva lístky na rozloučenou. S dětmi, pomalu už slečnami, jsme si řekli, že čas snad ukáže a maminka dojde k poznání. Čekali jsme na její návrat přes půl roku.

Fatální chyba

A to byla fatální chyba, s jejímiž důsledky se potýkáme dodnes. Manželka tvrdě zapojila právníky ohledně dělení majetku a zároveň si stačila v hotovostních úvěrech vypůjčit přes milion korun, které jednoduše utratila. Jelikož jsme v té době ještě byli manželé, dělily se i její dluhy nakonec rovným dílem, přestože s námi tu dobu nebyla vůbec v kontaktu a my jsme ani netušili, co se děje. Dopisy, výzvy, složenky, hrozba exekuce, to všem bylo na denním pořádku.

Dnes jsme rozvedeni a vypořádáni už více než rok. Dcery dokončují vysokou školu. Žijeme v klidu a spokojeně, přestože o byty, které měly holky nachystány do života, jsme přišli. To se však dá a bude řešit. Co čas nikdy nesmaže, je špína, zlo a stres, kterými si moje holčičky musely projít.

A já nikdy nezapomenu na datum 13. 9. Den, kdy jsem se s dcerami vrátil z výletu do prázdného bytu. Den, který nám všem změnil život a dcerám zanechal šrámy na duši.

Napište nám!

Zažili jste i vy stejně jako Luděk Z. bod zlomu? Den, od kterého už nic nebylo takové jako předtím? Byl to den nádherný, nebo úplně strašný? A jak jste se s ním vyrovnali? Napište nám o tom!