Z emigrace zpátky do Semaforu: Rodinu jen ne/hrajeme!
Než emigrovala, hrála v Semaforu. Projela celý svět, povila čtyři děti a po roce 89 se vrátila do Čech. A dnes? Hraje v Semaforu - v jedné hře s dětmi, manželem i psem!
Zuzana Stirska začínala jako nadané dítko v divadle Semafor. Hudbu má tak nějak danou, tatínek hrál skvěle na klavír a její dědeček Emanuel Stirský spoluzakládal v Litomyšli pěvecký sbor Vlastimil, který existuje dodnes. V osmdesátých letech se rozhodla emigrovat do Německa, kde vystudovala, věnovala se hudbě, projela svět, našla manžela a povila čtyři děti. Nyní je zpátky v Čechách a její energie nezná hranic. Založila gospelový soubor Gospel Time a opět vystupuje v Semaforu, dokonce s celou rodinou, neboť všechny Zuzaniny děti zdědily její hudební nadání.
Dle slov vašeho přítele, fotografa Josefa Loudy, se hned tak nevzdáváte a jste tak úporná, až vyvoláváte nevoli. Myslím, že musíte mít i velkou odvahu. A tak tomu bylo, už když jste jako malá holčička psala do Semaforu…
To bylo koncem 60. let. Poslala jsem korespondenční lístek na adresu Jiří Suchý, Semafor. A Jiří Suchý odepsal a pozval mě na konkurs. Jiřímu Šlitrovi, který tenkrát seděl u klavíru, jsem řekla, že zazpívám, ale že nejsem zvyklá zpívat s pianem. Na to mi řekl: „No jo, ale na housle já neumím." Nakonec mě přijali a já v Semaforu vystupovala šest let.
Proč jste se rozhodla emigrovat?
Emigrace
V roce 1981 jsem utekla do Německa. Byla jsem sama a začínala od nuly. V Göttingenu jsem vystudovala hudební vědu a anglistiku, podařilo se mi zpívat s formací Jamese Lasta a Mika Oldfielda. V televizi jsem vystupovala pod pseudonymem Susanna Prag, protože tam moje jméno neuměli vyslovovat. Natáčela jsem desky se skupinou Eruption, dělala jsem koncerty na zámořských lodích. To bylo bezvadné, jela jsem vždy na dva tři týdny na loď, udělala jsem dva koncerty a mohla jsem si prohlížet svět. Viděla jsem Austrálii, Grónsko, Antarktidu, Novou Guineu, Karibik, severní pól. Teď už mě to táhne jen do Davle na chatičku.
Život v Německu, seznámení s manželem, děti…
Děti se narodily v Německu. Když byly Rafaelovi dva roky, tak jsme se přestěhovali zpátky do České republiky.
Přestože se vám v Německu podařilo výborně se prosadit, vrátila jste se zpátky do Čech. Proč?
Srdíčko mě táhlo domů, hned v prosinci 1989 jsem byla zpátky. Bylo těžké začít, měla jsem malé děti a lidé tady na mě koukali divně. Dělala jsem různé konkurzy do kapel, někde jsem byla moc stará, jinde moc malá… Nakonec mě osud zavál opět do Semaforu. Nejstarší dcera Viki tenkrát vyhrála soutěž Carusoshow s písničkou Malé kotě. Pan Suchý to viděl a pozval nás obě, ať si přijdeme zazpívat do Semaforu do vánočního pořadu. Potom pro nás napsal recitál Zuzana se vrací, ve kterém zpívala i Viki. Byla ve věku jako tenkrát já, když jsem v Semaforu začínala. Při té příležitosti jsem založila sbor Gospel Time.
Proč zrovna Gospel Time?
Musela jsem rychle vymyslet název, a protože jsme v pořadu zpívali směsku gospelových melodií, napadl mě tedy Gospel Time. Po čase jsem toho začala litovat, protože hrajeme mnoho jiných stylů - jazz, blues, soul, aj. a název je tedy velmi zužující. Lidé už nás ale znají a mně je líto ho měnit. Postupně se snažím název upravovat na Fine /Fajn/ Gospel Time. Když jsme vystupovali v Sýrii, nechtěli, abychom se jmenovali Gospel, tak jsme byli jen Fine Time. Texty pro gospely nám píší Ivan Mládek, Jiří Suchý, Josef Fousek. Líbí se mi náboj gospelů, jejich energie a duše, ale nejsme žádné nábožné společenství. Zpíváme v kostelech, ale i v lázních, v Semaforu pořádáme pravidelné Gospel Parties, kam si zvu různé hosty. Chceme prostě zpívat pro lidi a pro zábavu.
Máme pár známých lidí, kteří nám pomáhají, hodně nám pomohl např. Pavel Dostál, Karel Vágner, Jiří Suchý... Považuji za úspěch, že jsme vydali tři CD, k desátému výročí uspořádali koncert v Lucerně a naplnili ho, natočili písničku do filmu Bastardi 2, koncertovali v Kremlu, Sýrii, Rakousku, Polsku, absolvovali mnohá TV vystoupení, tak co si přát víc. Možná více prostoru v rádiích, kde nás moc nehrají, což odůvodňují naším gospelovým zaměřením, což nechápu. Vždyť zpíváme úplně normální písničky, které se lidem na koncertech líbí.
Hudba je ve vaší rodině poněkud rozšířená…
Všechny tři mladší děti studují na Gymnáziu Jana Nerudy na hudebním oddělení. Mladší syn Leonard studuje klarinet. Vloni točil hlavní roli v seriálu pana Smyczka „Špačkovi v síti času", takový český Harry Potter, a tak došel k názoru, že chce být hercem. Oznámil mi, že půjde na zkoušky na konzervatoř. Nejdřív jsem se mu vysmála, že nemá šanci. Absolvoval perná tři kola výběrového řízení a nakonec ho opravdu vzali. Od září tedy začíná. To je takové nejméně hudební dítě, ale nejvíc nadané herecky. Takové sluníčko, rád se předvádí.
Sany, mladší dcera, studuje harfu u Kateřiny Englichové a zpívá. Rafael studuje hru na trubku, to je takový introvert. Viki, nejstarší dcera, studuje dvě vysoké školy a zpívá s námi v Gospel Timu.
Nyní máte v Semaforu takové zvláštní představení, kde vystupuje celá rodina včetně vašeho psa Mišel…
Představení se jmenuje "Vocaď pocaď aneb Zuzana má doma zebru" a je unikátní z toho pohledu, že se jedná o protagonisty jedné rodiny, plus pan Suchý a Jitka Molavcová. Původně jsme se domnívali, že budu vystupovat pouze já a mé čtyři děti, ovšem když pan Suchý poznal manžela a jeho roztomilou česko-německou mluvu, dal mu také malinkou roličku. A dokonce naše čivaví fenka Mišel ho tak omámila, že provází celým pořadem.
Ona se stejně od nás nechce hnout.
Mišel je herecký talent a ohromně si to užívá. Jede také podle scénáře?
Ona je naprosto spontánní, ale je zajímavé, že na jednotlivé písničky předvádí vždy stejné kousky. Ale nijak jsme to s ní nenacvičovali.
Bylo příjemné, že jste byli při zkoušení jako rodina pohromadě?
Ono to vypadá hezky, všichni mi říkají, jak musím být šťastná a mít doma pohodu, když si takhle muzicírujeme, ale byl to horor. Tři mladší děti jsou v pubertě, 13, 15 a 17 let, a to je záhul. To si umí představit pouze matky, které tím prošly. Hádají se, všechno vědí nejlépe, my ničemu nerozumíme, atd. Navíc mají relativně těžkou školu, jsou od rána do večera pryč. Když pak měly ještě zkoušet, už se jim samozřejmě nechtělo a do poslední chvíle nikdo nic neuměl a mně tekly nervy, protože jsem perfekcionista. Viki byla jediná, která mi děti pomáhala dávat dohromady za účelem zkoušení, byť za notného odmlouvání a přidrzlých poznámek. Ona byla moje velká posila, rozumná inteligentní holčina, která studuje jazyky. Byla rok v USA, rok v Číně, má státnici z čínštiny, angličtiny, němčiny, mluví španělsky, francouzsky. Nasadila takovou laťku, že jsem si myslela, že budou všechny děti takové, a ani omylem. Každý je úplně jiný. Rafík je nadaný muzikant, ale jinak človíček, který žije na mraku číslo 7. Neví, co je za den, jde na trubkový koncert bez trubky, vůbec netuší, v jakém století žijeme. Pro Lenyho je zase všechno sranda, život je procházka růžovou zahradou, ten také všechno zapomíná, usměje se ale a vždycky to vyhraje a ukecá. Sany je v nejtěžší pubertě, bordelářka, pořád dělá obličeje… nechápe, jak tak geniální dítě mohlo vzejít z tak blbých rodičů. Do toho máme ještě psa, rybičky, chameleona, kocoura, jediné, co nemáme, je ta avizovaná zebra. Tedy kromě dřevěné, kterou jsem dostala k premiéře.
A kdo je u vás manažer?
Já, za pomoci manžela. On neumí tak dobře česky. Domluví se, ale tak srandovně. V cukrárně si dává oblíbenou „krabičku na mrtvý člověk se šlehačkou". Pomáhá mi v praktických věcech, řídí, tahá bedny, organizuje kapelu, chodí na třídní schůzky a já vyřizuji smlouvy a telefonáty.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
