reklama
 

Tragickou událost jsem musela vzít jako dar. Jinak bych nemohla žít dál

Vendula Pizingerová, dříve Svobodová se už 16 let věnuje charitativní činnosti. Povídali jsme si s ní ale i o úplně jiných věcech, než je významný benefiční koncert, který v sobotu pořádá její nadace.

Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová | Foto: Profimedia.cz

Je to zhruba deset let, co Vendula Pizingerová, tehdy ještě jako manželka legendárního hudebního skladatele Karla Svobody, plnila především titulní stránky bulváru.

Už tehdy ale pracovala pro nadační fond Kapka naděje, který založila po nejhorší věci, která se může ženě-matce stát - smrti své dcery Klárky. Na základě vlastní zkušenosti proto pomáhá nemocným dětem zpříjemnit jejich pobyt v nemocnici. 

S Vendulou Pizingerovou jsme se sešly během příprav už patnáctého benefičního koncertu Kapky naděje, který proběhne v sobotu 27. srpna. Za půl hodinky jsme toho stačily probrat opravdu hodně. Velmi otevřeně mluvila nejen o vztazích s muži, ale i o tom, jak se za všechna ta náročná léta změnila.

Kapka naděje má za sebou 16 let. Jak hodnotíte s odstupem času její činnost?

Když jsem začínala, myslela jsem, že to bude jednodušší. Na někoho tak, stejně jako na mě tehdy, charita možná působí. Stojí za tím ale hodně mravenčí práce. Zkrátka někdy je cesta více, jindy zase méně trnitá. Když jsem začínala, byla jsem samozřejmě jiná, ovlivněná tím, co se stalo. Měli jsme za sebou dva roky strávené v nemocnici, transplantaci kostní dřeně a taky ztrátu dcery. Ale to, proč Kapka naděje vznikla, dnes už moc lidí neví, a je to vlastně i jedno, důležité je, že chceme pomáhat, zlepšovat nemocniční prostředí, nakupovat přístroje a podporovat výzkum. Rádi bychom také podpořili lidi v dárcovství kostní dřeně a zároveň vyzdvihli ty, kteří to udělali a zachránili tak někomu život.

Bojuje registr s nedostatkem dárců?

Samozřejmě čím víc, tím líp. I proto se snažíme potenciální dárce motivovat. Mnohdy nás od tohoto kroku může odradit třeba strach z bolesti. Mimochodem právě na to mám historku, která dokládá, o jaký jde zákrok. Jednou jsem se na to ptala šestiletého klučiny, který dával kostní dřeň svému mladšímu bráškovi. Tenkrát mi odpověděl: "Bolí to zhruba tak, jako když tě někdo kopne do zadku."

Kdo všechno se může stát dárcem?

Má to jistá omezení, ať už věková nebo zdravotní. Ideálním dárcem je urostlý muž, sportovec, s širokou pánevní kostí. Právě v ní je totiž nejvíc kostní dřeně a je zde nejkvalitnější. Zajímavé ale je, že se hlásí mnohem více žen než mužů.

Jak se léčba leukémie změnila během těch 16 let?

Naprosto neuvěřitelně všechno pokročilo. Dnes se daří zachránit zhruba 70 procent lidí. To je přeci ve srovnání s minulostí velmi optimistické číslo. Samozřejmě si stále mnoho lidí ve spojitosti s rakovinou a leukémií představí smrt, i já jsem to tak měla. Právě díky neúnavné práci lékařů a vědců to tak ale dnes už nemusí být.

Nevyvolává ve vás kontakt s nemocnými dětmi vlastní bolestné vzpomínky?

Samozřejmě některé příběhy mohou mít smutný konec, ale i to je součástí života. Musíte si udržet nadhled a podívat se na to tak, jako že něco končí a něco jiného začíná. I já jsem ve finále musela tragickou událost vzít jako dar. Samozřejmě je těžké se s něčím takovým vyrovnat a asi to nikdy nepůjde úplně. Často vzpomínám na momenty, které jsem s dcerou trávila v nemocnici. Ale pamatuji si na to jako na normální život, který byl jen vytržený z domácího prostředí. Za svoji práci jsem nesmírně ráda. Na všechny smutné věci musíte prostě pohlížet pozitivně, bez toho byste nemohla normálně žít.

Z čeho jste měla v souvislosti s činností Kapky naděje největší radost a kdy jste si oddychla, že se něco podařilo?

Oddychnu si, až skončí sobotní koncert. Od začátku nám hvězdy nepřály a všechno vznikalo s velkým otazníkem.

Kapka naděje má za sebou více než čtvrtstoletí činnosti. Pomáhá známá značka při hledání sponzorů?

Paradoxně je to někdy naopak. Můžeme budit zdání, že jsme natolik známí, že peněz máme dost.

Rekapitulovali jsme Kapku naděje. Jak se ale za těch 16 let změnila vy?

Kapku naděje jsem začala dělat, když mi bylo 29 let. Byla jsem vlastně ve věku svého muže (Josef Pizinger pozn. red). Byla jsem tehdy mladá, dravá a taky trochu drzá. To, co jsem tehdy dokázala někomu říct, bych už asi dnes neřekla. Hodně jsem šla proti zdi, i když to jistě mělo svoje opodstatnění. Dnes by Kapka nebyla tam, kde je. Samozřejmě jsem udělala i spoustu chyb, ze kterých se dnes dokážu už poučit. Ale pozor pouze v některých případech (smích).

Narážíte na muže a vztahy?

Tak v tomhle ohledu se asi nepoučím nikdy. Jsem prostě emotivní člověk a vždycky jedu na plný pecky. Můj život je zkrátka plný vzestupů a pádů. Nikdy v nudné rovině, což je vlastně dobře. Samozřejmě že už bych nikdy nechtěla spadnout dolů, ale nikdy nevíte, co se může stát. A ještě jedné změny jsem si na sobě všimla. Čím jsem starší, tím víc se cítím jako žena.

V jakém ohledu?

Dnes už si dokážu říct o pomoc. A zároveň mnohem více vnímám potřeby svého partnera. Když se mu něco nelíbí, snažím se zamyslet nad tím, proč to tak je.

Váš první manžel byl o 34 let starší. Ten současný je o 15 let mladší. Jak moc jsou tyto vztahy rozdílné?

Podle mě je to úplně jedno. Vždycky jde o chlapa a nezáleží na tom, kolik mu je.

Nedávno vysílala ČT v souvislosti s desetiletým výročím úmrtí vašeho prvního muže vaši 13. komnatu. Štve vás, že se to stále řeší?

Štvalo mě to, když se to stalo a především proto, že všichni věděli všechno. Všichni byli informováni o všem, jakoby s námi seděli v kuchyni. Ale ani já do dneška nevím, co se stalo. Tak jak to mohli vědět cizí lidi? Někteří lidé mě s ním budou spojovat až do konce života. A vlastně na tom není nic špatného. Byl to geniální člověk a není se za co se stydět. Dnes ale mám jiný život, který se mi líbí.

Berete bulvár jako nedílnou součást svojí práce, tedy jako možnost popularizovat činnost Kapky naděje?

Nemělo by to tak být, ale je to tak nastavené. Víc lidí zajímá spíš, jestli jste si zlomila nohu, než kolik lidí darovalo kostní dřeň.

Jak vaši práci vnímá syn?

Říká mi, že mám dobrou práci, že se fotím. Ale taky, že nemocné děti nejsou žádná sranda. Občas ho beru s sebou, aby viděl, že je to součástí života. Nechci, aby vyrostl v nějakém skleníku. Musím říct, že se těším třeba i na to, že teď začne chodit do Říčan do školy, a bude tam chodit pěšky a najde si říčanské kamarády.

Božská Taylor a vyzývavá Selena. Jinak byly ceny AMA přehlídkou divnosti | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama