Českým pohádkám chybí přesah. Všichni se tu bojí a mlčí jako Karel Gott, říká Klus
Na Štědrý den letos Česká televize uvede pohádku Tajemství staré bambitky 2, ve které hraje Tomáš Klus. Sám zpěvák v ní spatřuje paralelu s vlastním životem. Z nekňuby prince, který jedl povidla a pak mu z nich bylo špatně, se podle svých slov stal králem vlastního života. V rozhovoru vypráví, jak slaví Vánoce, proč natočil píseň oslavující mámy a z jakého důvodu nechápe glorifikaci Karla Gotta.
Na začátku prosince jste vydal nový videoklip k písni Mariím oslavující mámy. Podceňujeme podle vás roli matek?
Nemyslím si, že jsou podceňované, spíš jejich sílu a péči leckdy přehlížíme a vnímáme jako samozřejmou. Píseň vznikla k soutěži Maminka roku, která sdružovala skvělé mámy s těžkým osudem. Uvědomil jsem si, že moje máma by v ní stoprocentně zvítězila, protože přišla o dceru i manžela a prošla si těžkou nemocí. Vyrůstal jsem s babičkou a mámou a s ženami jsem měl vždy úzký vztah. Došlo mi, že slávu, kterou teď mám, můžu využívat k tomu, abych ukazoval, jak jsou ženy v našich životech důležité. Od chvíle, kdy jsem viděl svou ženu rodit, jsem si uvědomil, že to silné pohlaví, o kterém se tady bavíme, nejsou muži.
Jste feminista?
Jsem ostrý feminista, ale nesouhlasím s tím, že rovnoprávnosti dosáhneme na základě kvót a příkazů. Musí to být přirozený proces, stejně jako v případě klimatické změny. Je třeba přenastavit myšlení jedinců, nás samotných. To nejlepší, co můžu například udělat já, je zpívat písničky, ve kterých budu vyzdvihovat roli žen v našich životech a půjdu příkladem v rámci svého vlastního chování vůči nim.
Daří se vám to?
Myslím, že ano. Největším zrcadlem je pro mě syn Alfréd, který je na svých šest let velmi galantní. Například ví, že užívat sílu v hádce vůči sestrám je zapovězené. A nemají to ani holky. Když jsme někde v zábavním centru a cizí sourozenci se začnou rvát, naše děti jsou konsternované a nedokážou to pochopit. Vědí, že jsem přišel o sestru, a v různých debatách jsem jim několikrát říkal, že je to vzácné pouto, unikátní forma lásky, kterou člověk má, a že si ji musí pěstovat. Zároveň je ale nevodíme za ručičku a neříkáme, co a jak mají dělat. Mají ode mě a Tamary odpozorované, jak fungujeme.
Za děti mám stejnou zodpovědnost
Co děláte jako zastánce feminismu v rámci domácnosti?
Nemáme rozdělené domácí práce ve stylu, že každou středu uklízím já a další den žena. Je to u nás padesát na padesát, co se týká veškerého chodu - vaření, uklízení, uspávání, doprava na kroužky. Nepotřebujeme k tomu žádné velké diskuse. Na vznik našich dětí jsme byli dva, takže mám stejnou zodpovědnost jako moje žena. S tím souvisí to, že se jí snažím dávat stejný prostor na vlastní seberealizaci. To je strašně důležité pro to, aby vztah fungoval. V momentě, kdy je jedna strana potlačovaná ve své realizaci, dříve nebo později se to někde projeví. Zároveň se snažíme zachovat si role partnerů, chodit na rande, být ta holka a kluk. Je skvělé, že jsme rodiče, trávíme čas s dětmi, ale bez napětí a jiskření se z nás stane mamka a taťka. A to je strašně asexuální.
Jak slavíte Vánoce?
Klasicky, jako každý jiný. Snažíme se Vánocům jen dát nějaký řád, abychom nebyli ve zbytečném stresu. I když je to velké klišé, opravdu nejdůležitější je, že je rodina spolu. Žena přišla s tím, že chce mít Vánoce vyřešené před prosincem a pak už na nic nebudeme sahat. Děti vědí, že Ježíšek má moc práce, tak si můžou přát jeden velký a dva menší dárky. Co se týká úklidu, jednou týdně nám chodí uklízet paní a zbytek týdne uklízím já, protože mě to baví. Moje žena fantasticky vaří. Jediná změna je, že máme volno víc dní v kuse. Lidé kolem nás vědí, že jsme spolu, tak nám nikdo nevolá a návštěvy máme domluvené dlouho dopředu. Pokud bude sníh, ve volnu budeme stavět sněhuláky, jezdit na bobech a pak se vyvalíme u pohádek.
Stal jsem se králem vlastního života
Na Štědrý den má premiéru pokračování pohádky Tajemství staré bambitky. V prvním díle jste hrál před 11 lety prince, teď jste král. Vidíte tam nějakou paralelu s vlastním životem?
Ano, vnímám ji velmi silně. Necítím se jako král, který vládne nějaké říši, ale stal jsem se králem vlastního života. Když jsem točil jedničku, byl jsem opravdový nekňuba princ, co pořád jedl povidla a pak mu bylo zle. V té době jsem pořád chodil na nějaké mejdany a randil s holkama a pak mi bylo špatně ze mě samotného a z života, který jsem vedl. Ale byl jsem mladý a mohl jsem to dělat. Teď si uvědomuju, jakou královskou pokladnici mám a že není bezedná. Je to život, který utíká, a mince, co z ní berete, jsou dny. Dřív jsem si na některých mejdanech vybral tři mince dopředu a někdy to byl měšec, co udělal velkou ránu. Teď jsem klidnější, šťastnější, usebranější, ale přitom jsem stejně veselý.
Máte rád české pohádky?
Nikdy jsem nebyl moc pohádkový. Jako dítě jsem měl rád Miloše Macourka, Macha a Šebestovou… ale klasické pohádky jako Popelka nebo Princ a večernice mě nikdy nebraly. Nicméně točit pohádku je něco jiného, to mě bavilo. S dětmi jsme propadli pixarovským a disneyovským pohádkám, protože mají hluboký přesah. U každého filmu si říkám, že už jej muselo vidět tolik lidí, tak jak je možné, že je svět pořád v takovém háji, vždyť je to tam vše ukázané a vysvětlené. Když vyjde nový animák, jdeme na něj do kina. Děti si ode mě ale v poslední době odsedávají, protože u nich brečím a jim to přijde trapné.
Pohádky mají komentovat společenské dění
Chybí českým pohádkám přesah?
Ano, a je to škoda. Proto se z jedničky bambitky stal kultovní snímek. V době, kdy se u nás točily pohádky plné efektů, bambitka takové ambice neměla. Byl to obyčejný televizní příběh, ve kterém se ale objevují alegorické situace na věci, které se u nás v té době děly. Jde vidět, že lidé chtějí v pohádkách najít něco, co je frustruje a co cítí. Klidně bychom mohli mít třeba příběh o víle, která bude řešit, že jí vysychá močál. Proč? Protože tady byl zlatý brouk, který nám sežral lesy a teď tady praží sluníčko. To je můj srandovní příklad, ale myslím, že české publikum je na takové pohádky připravené.
Viděl jste s dětmi nový film ze studia Disney Divnosvět?
Ano, a byl skvělý. Hlavní postavou je dospívající Afroameričan, který je zamilovaný do kluka. Moje děti na to chvíli koukaly, ale pak to úplně v klidu přijaly jako normální věc.
Nechápu glorifikaci Karla Gotta
Chybí českým pohádkám LGBTQ+ problematika a etnická různorodost?
Slíbil jsem si, že už nebudu vytvářet kontroverze… ale české umění je připosrané. Všichni říkají, že jsem příliš angažovaný, ale umění bylo vždy součástí veřejného prostoru. Má jej komentovat, reflektovat, kritizovat. Na české scéně máme perfomery, kteří do věcí tepají, ale z mainstreamu to nedělá nikdo, což je zoufalé. Všichni se bojí a jsou jako Karel Gott. Potkal jsem se s ním několikrát, byl velmi milý a jsem mu zavázaný, že se ke mně choval jako ke svému kolegovi, i když jsem byl mladé pískle. Ale nechápu tu glorifikaci. Je symbolem toho, co kazí umělcům v mainstreamu schopnost vyjadřovat se k současné společenské situaci. Karel Gott vždy dělal vše pro to, aby se lidi hlavně nekoukali na to, co se děje kolem nich. A to je špatně. Přitom co jiného můžeme udělat pro lidi, kteří nás umělce považují za vzory, než to, když jim ukážeme, že nemáme strach stát si za svým názorem. Jsme vychovaní v přístupu: "Raději to nedělej, neříkej, budeš z toho mít jen starosti a lidi tě nebudou mít rádi."
Chtěl byste hrát homosexuálního prince?
Homosexuálního muže hraji ve filmu Přání k narozeninám, který jde do kin příští rok v létě. Mám v něm roli partnera hlavní postavy, kterou ztvárňuje můj spolužák z DAMU Igor Orozovič. Protože se jedná o komedii, hodně jsme řešili, abychom nevytvořili nějakou karikaturu. To by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat. Ale myslím, že se nám to podařilo.