K burlesce patří ženskost, decentní erotika a krásné kostýmy. Pro Štěpánku alias Stephanii van der Strumf se navíc stala životním stylem. Miluje pin-up styl a ráda se obléká žensky. V šatníku nemá jediné kalhoty a pouze dvoje boty bez podpatku.

Ráda o sebe dbá, a když potká neupravenou ženu, cítí se smutně. V rozhovoru, který se odehrál před jejím představením vyprávěla nejenom, jak se k burlesce dostala, ale i jaký typ lidí na tento druh zábavy chodí.

Burleskou se už tři roky živíte profesionálně. Jak jste se k tomuto neobvyklému povolání dostala?

Vlastně díky náhodě, díky jednomu setkání v baru. Už dlouho jsem vyznávala vintage a pin-up styl a díky tomu mě právě v baru oslovil David Jahn, který jako jeden z prvních burlesku v Praze dělal. Oslovil mě s tím, jestli bych burlesku nechtěla dělat a tak to všechno začalo. Pro všechny to ale byl koníček, vystoupení se konala maximálně jednou za půl roku. Později jsem ze souboru odešla a z koníčku se stalo povolání.

S burleskou jste se dostala i za hranice. Vystupujete v Anglii, Německu, Švýcarsku a v Austrálii. Čím se liší česká burleska od té zahraniční?

Česká burleska je jednoznačně založená na kostýmech. Například já hodně peněz, ne-li většinu, investuju do šatů a bot. A věřte, že jsou to nemalé částky. Tak nějak to ale ke mně patří. Ráda se oblékám žensky, v podstatě nemám ani jedny kalhoty a vlastním pouze dvoje boty bez podpatku. Ráda o sebe pečuju, upravuju si vlasy nebo se líčím. Přijímám svoji ženskost se vším všudy. Nebylo to tak ale vždycky. Do patnácti jsem vypadala spíš jako kluk. Prošla jsem si i obdobím, kdy jsem měla na hlavě číro.

Starají se o sebe podle vás české ženy dostatečně?

Po pravdě, já tyhle věci moc nehodnotím. Věc vkusu je individuální záležitost. Každý si může nosit, co chce. Když ale vidím ženu, která o sebe nepečuje, vždycky mě to zamrzí. Na druhou stranu nejsou Češky v tomto ohledu jiné než ostatní ženy. Například o Britkách ale můžu říct, že nemají zpětnou vazbu. Mnohdy jsou schopné obléct si i o dvě velikosti menší oblečení a ukázat tak všechny svoje nedostatky.

Kdo v Česku na burlesku chodí?

Zpravidla spíš mladší lidé, od hisptrů až po manažery.

Muži nebo ženy?

Asi tak půl na půl.

Před jakým publikem se cítíte nejlépe?

Nejlepší je samozřejmě, když lidé hodně reagují. Jsou hlasití a dávají najevo, že se jim to líbí.

Jsou Češi stydlivější než například Australané?

Podle mě se to nedá takhle škatulkovat. Spíš záleží na místě, kde vystupuju. Hodně často jde o firemní večírky, tam se samozřejmě lidé chovají jinak, než když si za burleskou vyrazí do baru.

Jak dlouho vám zabere příprava na vystoupení?

Už to mám v ruce, takže od dvaceti minut do maximálně hodiny.

Vystoupení si vymýšlíte sama?

Ano, včetně kostýmu a hudby. Jsem vystudovaná módní návrhářka, v kostýmech se tedy vyloženě vyžívám.

A jak se na vaše povolání dívají vaši blízcí?

Maminka s babičkou jsou nadšené. Táta to myslím nijak moc neřeší.

Dá se burleskou uživit?

Díky bohu dá a docela dobře. Jak už jsem ale zmiňovala, hodně peněz investuju do kostýmů. Ale nestěžuju si. Plánuju ale vystupovat v budoucnu hodně v zahraničí, Chystám se do Spojených států, Mexika a Asie.

Umíte si představit, že byste dělala něco jiného?

Ne neumím. Jak už jsem řekla je to můj životní styl.  Rozjíždím pár projektů, ale vždy to nějak souvisí s tím, co dělám. A pokud někdy půjdu do burleskního důchodu budu restaurovat starožitný nábytek.

V kolika vlastně chodí burlesky do důchodu?

To je individuální. V Las Vegas se setkáte s Burlesque legendami, které vystupují i po sedmdesátce. Burlesque není limitována ničím, ani vzhledem ani věkem. Je o touze ji dělat.