reklama

Nejsem těhotná, jsem tlustá!

Život není jen růžový, bohužel! Jedno takové období momentálně zažívá i Marta. Říká se tomu Den Blbec. U ní to je spíš Týden Blbec. Posuďte sami...

Foto: Profimedia

Život není jen růžový, bohužel! Jedno takové období momentálně zažívá i Marta. Říká se tomu Den Blbec. U ní to je spíš Týden Blbec. Posuďte sami...

"Mám skřípnutý nerv v páteři. Nevím, kde jsem k tomu přišla, a ani mě to moc nezajímá. Docela stačí, že dostávám injekce, abych se vůbec mohla hýbat. Lékař mi přikázal ležet, maximálně sedět. To se mu snadno řekne, ale jak to mám udělat, to už neporadí. Manžel i rodiče sice s Honzíkem hodně pomáhají, ale čtyřiadvacet hodin denně se mnou být nemůžou. Hýbu se, teda pokud se tomu dá tak říkat, jako robot před generálkou. Nevím, jak to vydržím do další injekce. Prostě musím," stěžuje si se zaťatými zuby.

Jeden průšvih za druhým

Jako by nestačily úporné bolesti zad, starosti se vrství jedna za druhou. Honzík spadne v přítomnosti obou rodičů ze sedačky. Na hlavě má pořádnou bouli a modřinu. Marta se ho skoro bojí posadit do kočárku a vystavit pohledům okolí. Jen zkuste vysvětlovat sociální pracovnici, která mateřské starosti naposledy zažívala před čtvrt stoletím, že ani dva dospělí někdy nedokázali hlídat malé batole!

Ani úraz dítěte zlomyslnému Osudu nestačil . "Jedu na injekci a někdo mi ukradne z kabelky klíč od auta a peněženku. Podotýkám, že klíč máme jediný. To se mi snad zdá... A je teprve úterý!" kvílí Marta a pomalu začíná uvažovat, že se na zbytek týdne (nebo života?) raději zabarikáduje doma. Možná by udělala lépe.

Ve středu kleklo auto. Na jeho zprovoznění lítají tisícové částky..."Všichni mě uklidňují, že to bude v pohodě. Prý ať jsem ráda, že jsme zdraví. Vím, že mají pravdu, ale nějak to nepomáhá. Tak jsem se rozhodla, že na další injekci raději půjdu pěšky a zpět se dopravím autobusem. Už se snad nemůže nic stát…" doufá Marta.

V kolikátém jste?

Týden Blbec má však vyvrcholení. "Na zpáteční cestě čekám na autobus. Vedle mě stojí paní přibližně stejného věku a postavy a směje se na Honzíka. Nastoupíme. Po chvíli se ptá, kolik je prckovi měsíců. Slušně odpovím, přestože vůbec nemám chuť si povídat. Bolí mě celé tělo a těším se, až už budu doma. Stále si mě prohlíží a já si říkám, co je na mě tak divného. Mám dobrý pocit, že jsem už zhubla skoro pět kilo, a tak si toho nevšímám," vypráví.

Pak to přišlo. Paní se nadechla a povídá: "Já jsem ve čtvrtém měsíci - v kolikátém jste vy?"

"Chce se mi smát a zároveň se vztekám. Ta mi tady ještě chyběla! To se mi snad jenom zdá... Nakonec klidným hlasem odpovídám - Já jsem takhle tlustá, těhotenství už mám za sebou!" přiznává Marta. Paní zrudla, omluvila se a na další zastávce vystoupila...

Totálně zničená Marta se doplazila domů a zamířila na váhu. Zastavila se ještě včas: "Koukám na sebe do zrcadla a říkám si - To jistě, chceš se dorazit? Prostě se dneska vážit nebudeš! Jediné, co tenhle týden ještě dokážeš absolvovat, jsou procházky v lese..."

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama