Známe se léta z jedné redakce, takže všechny ty morálně zkažené řeči o sexu, jsme zvládli levou zadní. Petr Jedinák umí být provokativní zvíře, ale i cudný kavalír. Jeho černobílé portréty českých i zahraničních osobností já osobně považuji za jedny z nejlepších.

Jakými způsoby v současné době fotíš? Digitál, analog (fotografování na klasický svitkový film, pozn.red.), ambrotypie (jeden z nejstarších fotografických procesů. Jeho podstatou jsou jodon - a bromostříbrné soli, které v podexponovaném negativu na skle odráží světlo. Obraz se tak podložen tmavým podkladem jeví jako pozitiv., pozn.red)? Čemu dáváš přednost?

Klasický anolog jsem už zcela opustil - zvětšováním a retušováním fotek jsem se za život už natrápil dost a nevidím v něm žádnou přidanou hodnotu. Digitál používám při většině komerčních zakázek, nebo tam kde potřebuji být rychlý a operativní. Nebo když chci průběh focení hned konzultovat s modelem, abych ho "vtáhl" do hry. Poslední dobou však výrazně převažuje mokrý kolodiový proces z roku 1851 - ambrotypie. 

Jak ses k ambrotypii dostal a cos všechno musel udělat proto, abys téměř 170 let starou techniku oživil?

Náhodou vlastně. Ukázal mi jí a základy naučil můj soused a kamarád Karel Richtr. Když jsem celý proces viděl poprvé, bylo to jako zázrak. Na zahradě jsem měl ateliér, kde jsem skoro nefotil, staré studiové fotoaparáty, které mi díky své konstrukci byly jen na ozdobu a temná komora, čekající na červené světlo a vůni chemikálií přes deset let. S objevením ambrotypie všechno dostalo najednou smysl. Vše potřebné vybavení jsem už vlastnil a bez užitku víc než dekádu jenom zahálelol. Nepotřeboval jsem až na speciální chemii nic. A pak chuť, trpělivost a nápady. A o ty u mě naštěstí není nouze. 

O jaké focení u tebe je největší zájem?

Stále je to portrét a fotografie architektury. Přece jenom jsem těmto oborům zasvětil větší část své profesionální dráhy, o portrétu dokonce napsal na poměry českého trhu veleúspěšnou knihu, a tak jsem v části veřejnosti znám především takto. Ale už se začínají ozývat i zájemci o vlastní ambrotypii a prodávám i volnou tvorbu.

Co tě víc baví? Syrový dokument nebo stylizace?

Pořád jsem nepřišel na chuť projektům od základu založeným na manipulaci s realitou. Ať už vytvářením zcela nové před objektivem, nebo postprodukcí v počítači. Není to prostě moje cesta. Ale ani syrový dokument to není. Takový ten prostý popis. Na to si cením příliš svého intelektu. Fotím vlastně výhradně věci, kterým rozumím, ke kterým mám osobní vztah a na které mám nějaký názor. Ten následně řídí to, jakou techniku při focení použiju i to kam svou obrazovou výpovědí směrem k divákovi směřuji. Takže jistá osobní stylizace je v mých fotografiích přítomna vždy. Jen respektuje realitu a zároveň zdůrazňuje některé její, pro mě důležité, rysy. 

Ambrotypie je magická, opravdu zaznamená aktuální rozpoložení člověka. Líbí se mi na ní, že je v rámci dnešních digitálních technologií, photoshopu a filtrů jedinečná a nezmanipulovatelná. Sama jsem si to u tebe vyzkoušela, když jsi mi udělal portrét. Měla jsem tehdy největší a hlubokou životní krizi a na skle jsem vypadala jako něco mezi stařenou a čarodějnicí. Jak klienti reagují, když se pak uvidí?

Nejčastěji velmi podobně jako ty. Mnohdy mají pocit, že jsem se zmocnil nějakého jejich tajemství nebo, chceš-li, jejich podstaty. Základní rysy tváře zůstaly zachovány, ale za sklem je navíc tajemství. Takový ten prostor pro "Alenku za zrcadlem". Je to dáno kombinací atmosféry při focení v mém studiu, způsobem nasvětlení modelu a tím, že kolodium je citlivé na trochu jinou část světla, než je lidské oko. Takže některé detaily ignoruje a jiné zdůrazní. Například pihy miluje a tetování téměř jako by nebylo. Možná že ta skutečně osobní rovina emocí je skryta zraku na jiné frekvenci světla a tu právě kolodium vidí... 

Kdy ses začal věnovat fetiši, provazům a proč? Jak ti všechna tahle témata přišla do života?

Za vším hledej ženu. Sex a ženy jsem měl rád od jakživa. Možná za to může to, že jsem v minulém životě byla prodejná děvka. Ale teď vážně... V určité fázi svého života jsem měl partnerku, která měla kromě tradičních též specifické sexuální chutě. Spolu jsme pak pootevřeli nejedny dveře BDSM radostí a nahlédli dovnitř. Leccos, zdaleka však ne všechno, mi zachutnalo a v nejednom případě jsem v sobě objevil nový druh kreativity a inspirace. Díky téhle ženě se už do smrti nebudu v posteli nudit. Sex je pro mě už po desetiletí poněkud specifickým způsobem komunikace. Sdílením emocí, nálad, myšlenek... A vůbec si například nemyslím, že dospělí by si neměli hrát - o tom jsou masky a převleky. Aranžování žen do provazů hovoří zase o důvěře modelky a zodpovědnosti rigera (ten kdo váže). Ale i o určité tradici samurajského Japonska, vnitřní disciplíně, empatii a v neposlední řadě kráse. Jako vizuálnímu umělci se mi otevřel nový svět. Konsensuální prostor pro vlastní imaginaci a hru.

Vstoupit do galerie | 14 Z tvorby Petra Jedináka

Říkáš o sobě, že jsi dekadentní fotograf. Co je pro tebe ve fotce nejdůležitější?

Pravda. A krása. Svět, ve kterém žijeme, není líbezný. Nezlepšíme ho tím, že si budeme lhát do kapsy, ale tak že s tím začneme něco dělat. Já se umím dívat. Najít krásu i tam, kam se někteří stydí byť jen podívat. A umím podat o tom fotografií zprávu. To je moje cesta jak sobě i svému okolí udělat život hezčí a snesitelnější.

V poslední době jsi proslul svou "orgasmickou sérií". Jak tě napadlo fotit orgasmy?

Celý příběh jsem dopodrobna vylíčil v blogu na svém webu. Takže ve velké zkratce. Poprvé jako o projektu jsem o něm začal přemýšlet před víc než čtvrtstoletím. Zase za to může jedna má tehdejší úžasná partnerka a její orgasmická proměna v jinou bytost. Pak dlouho nic a až s kolodiovým procesem se sám připomněl a začal jsem fotit. Jedinečný okamžik zachycený v jediném originále, bez možnosti dalších úprav. Sto šedesát pět let starý fotografický postup ve službách autentické krásy. 

Jako fotografku mě zajímá technická stránka věci. Jak to všechno stihnete? Model i ty? Zvlášť když se jedná o mokrý kolodiový proces?

No jasně, že to nejde na lusknutí prstu. Ale to nevadí. Snažím se, aby u mě bylo všechno na pohodu. Vlastní focení i příprava na ně. A ženy to cítí a jsou v pohodě. Ani časový limit pěti minut, který je po zcitlivění desky nutný dodržet, jinak deska vyschne a už ji nelze vyvolat, je nestresuje. Když budou potřebovat víc času, tak připravím nové sklo a ony si začnou se sebou hrát už během jeho přípravy, o pár minut dřív. Navíc s každým dalším pokusem se mi průběh jejich orgasmu stává zřejmější a i ony jsou uvolněnější. Zpravidla třetí a další bývají ty nejpovedenější.

Kladu si otázku, jestli je těžší nafotit první novomanželský polibek nebo orgasmus?

K dobrým svatebním fotografům chovám velký respekt. Snadně vydělané peníze to nejsou. Proto svatby fotím jen výjimečně a vždy jen jako druhý, umělecký, fotograf. Orgasmy mi prostě jdou líp. Už proto, že zpravidla spolupracuji s jednou osobou, nebo maximálně s párem.

Odkud se rekrutují tvé modelky a modelové?

Mám štěstí na lidi s otevřenou myslí a bez předsudků. Zdaleka nejvíc jsem jich potkal jako fotograf v prostředí tetovacího piercingového studia Hell.cz. Fotím je už deset let a za tu dobu jsem získal jistou důvěru a respekt. Vstřícnost, se kterou jsem se setkal, byla pro mě povzbuzením. Takže nejdříve kamarádky z nonkonformní časti společnosti. Potom kamarádky kamarádek a teď už mě oslovují s úmyslem zapojit se do projektu i ženy, které jsem třeba v životě před vlastním focením nepotkal. S muži je mnohem větší problém. V jejich případě fotím vždy párový orgasmus a to znamená získat pro jednu fotku osoby dvě. A také jsou mnohem nervóznější, víc se stresují časovým limitem a víc se celkově kontrolují. Proto masturbační orgasmus u nich nedává téměř žádný smysl. 

Čekala bych, že to bude úplně naopak. Že spíše ženy budou mít inklinaci ke kontrole, případně k určité neautentické divadelnosti a chlapům to půjde,jak po másle, bez skrupulí a s hřejivým pocitem z dobře vykonané práce. O čem to svědčí? Jak to vidíš ty, jako zkušený fotograf i jako muž?

S muži se to má tak – neřeší, zda jsou při orgasmu krásní. Přinejmenším podprahově je však trápí otázka vlastní důstojnosti. Pocit směšnost je tím strašákem. A pak i to, že je při tom pozoruje a fotí jiný muž. Pro mnohé je právě tohle nepřekročitelná hranice. Proto jsou jejich orgasmické portréty výhradně párové. 

Jsou orgasmické portréty dokument nebo divadlo?

Ani jedno ani druhé. Jisté dokumentární ladění v těch fotografiích jistě je. Ale míra mé stylizace, zvolená fotografická technika i samotný proces navození orgasmu posouvá celý projekt mimo tyto kategorie a směřuje ho do galerií a výstavních síní. 

Portrétoval jsi řadu českých i zahraničních osobností. Je pro tebe větší rajc fotit Dalajlámu nebo orgasmus slečny Petry?

Rozhodně orgasmus Dalajlámy. To je výzva! Ale opět vážně. Orgasmus slečny Petry je pro mě neskonale významnější. Dalajlámu dokáže nakreslit po paměti každý školák, nebo jeho podobu alespoň v duchu vidí. Kolik je ale mužů, kteří si nevzpomenou, jak krásná je v této nejintimnější chvíli jejich partnerka! Kdyby za výsledek bylo to, že se alespoň někteří muži začnou lépe dívat, pak měl ten projekt smysl. A to nemluvím o ženách, kterým jejich orgasmický portrét pomohl po právu rozptýlit obavy a posílil jejich sebevědomí. 

Jak jsi na tom se sociálními médií, jak funguješ s reklamou? Co cenzura?

V dnešní době se bez sociálních sítí neobejdeš. Pod svým civilním jménem jsem na Facebooku i Twitteru. Letos jsem kompletně přestavěl po patnácti letech svůj web jedinak.cz a dal mu nejenom nový design ale i obsah. Píšu jednou týdně blog a pro lidi mimo sociální sítě každé pondělí rozesílám newsletter. A poctivě si zálohuji vše. FB profil mi cenzura už jednou smazala pro nevhodný obsah... A reklama? Jsem v bodě, kdy se na sociálních sítích placená propagace mých aktivit zdá téměř neúčinnou. Odběratelé přibývají na ní nezávisle. Jen na základě sdílení mých příspěvku svými přáteli.

Co teď připravuješ?

Je toho celá řada. Ještě letos by měla spatřit světlo světa má autobiografická fotokniha Fotograf a Kunda a první díl trilogie, která fotograficky mapuje intimní rozměr mého ročního vztahu s Norou, mou múzou. Nějaké další "kontroverzní" výstavy ještě do konce roku uspořádám. Ta nejbližší bude pod názvem Hidden Pleasures v galerii Zahradník v Praze od 19. do 23. října. A především budu pracovat na projektech pro další roky. Z orgasmických portrétů se například stal ambiciózní knižní projekt Orgasmus na každý den, čítající 365 fotografií. Po vydání mariášových karet minulý rok, připravuji na ten příští tarotové. Nápadů a projektů je zkrátka tolik, že se nudit nebudu.