reklama
 

Na vozíčku je už devět let. Kvůli jednomu skoku do vody

Skutečný příběh může, který po úrazu ochrnul. Jaký je život na vozíku a jak se s tím vyrovnal?

Foto: Red Bull Content Pool

Jednou v létě, kdy mu bylo dvaadvacet let, vyrazil Matej Palacka s kamarádem k vodě. Vybrali si tehdy Bátovce na jižním Slovensku. Pro dva kluky je to tam ideální, dá se tam totiž výborně skákat do vody... Matejovi se to ale nevyplatilo. Svěřil nám celý svůj příběh.

"Bylo horké léto roku 2006. Vyrazili jsme s kamarádem k vodě a chtěli jsme skákat. Jenže hned při prvním skoku jsem si nevybral to správné místo. Narazil jsem na dno a zůstal ležet na hladině hlavou dolů. Kamarád ke mně připlaval, otočil mě, jinak bych se utopil, a vytáhnul mě na břeh. Dodnes nevím, jestli tam bylo jen nějaké mělké místo, anebo nahromaděné kameny.

Budu v pohodě...

Po vytažení z vody jsem si stále říkal, že to bude v pohodě, že mi nic není. Že sice necítím končetiny, ale to určitě přejde. Kamarád přece jenom raději zavolal záchranku. Diagnóza lékařů po prvních vyšetřeních zněla: zlomené tři krční obratle. Jeden se vykloubil, dva byly úplně rozštříštěné a poškodili míchu. Výsledek? Ochrnutí horních i dolních končetin.

Po třech měsících v nemocnici jsem nastoupil na rehabilitaci. Lékaři mi ani tehdy neřekli, že už nikdy nebudu chodit nebo hýbat rukama. Pořád tvrdili, že první dva roky po úrazu můžu udělat maximum pro to, abych byl co nejvíce fit. Až v rehabilitačním ústavu mi ale docvakla realita. 

Znovu od začátku

Musel jsem se všechno učit znova. I ty nejzákladnější věci. Neuměl jsem sedět, byl jsem schopný jen ležet a nehýbat se. Snížila se mi kapacita plic, takže se mi ještě navíc i hůř dýchalo, bývalo mi špatně. Krmili mě nejprve vleže, potom jsem se učil jíst samostatně, jenže jsem rukama po rehabilitaci sice mohl trochu hýbat, ale nedokázal jsem nic uchopit. Obyčejná lžička pro mě byla moc těžká.

Postupně jsem se naučil sedět a pohybovat se na vozíku. Pamatuji si ten pocit štěstí, když jsem se dokázal sám přemístit. Zase jsem cítil samostatnost a svobodu. Bylo to takové malé vítězství.

Tohle období, tak dva až tři roky po úraze, bylo nejtěžší. Uvědomoval jsem si, co se mi stalo, ale stále jsem to odmítal. Lékaři mi předepisovali různé léky na nervy, jenže jsem po nich byl v jakési apatii. Nehodlal jsem žít život bez emocí, tak jsem je přestal brát.

Ztratil jsem přátele

Nejhorší pro mě byla ta závislost na druhých. Nemohl jsem nic dělat samostatně. Ani se obléknout nebo najíst. Bylo mi 22 a nechápal jsem, proč najednou nemůžu dělat to, na co jsem byl zvyklý. Předtím jsem pořád byl někde s kamarády, byl jsem společenský. Šetřil jsem si peníze na auto, rád jsem řídil. Pracoval jsem v bance, velmi rád jsem jezdil na kole po horách, hrával fotbal.

A najednou jsem se ani nedokázal zvednout z postele. Měl jsem navíc strach jít mezi lidi. Bál jsem se, co na to řeknou kamarádi, jak se na mě budou dívat. Spoustu z nich jsem od té doby už neviděl. V tom období jsem se uzavřel do sebe a prošel si tím úplně sám. Musel jsem to přijmout. Nejvíc mi tehdy pomohli rodiče.

Prvním impulsem k tomu, abych se alespoň částečně vrátilk běžnému životu, pro mě bylo, když jsme s otcem zabudovali audiosystém do auta. On při tom byl mýma rukama, já mu říkal, co má dělat, a tak jsme to společně dokázali.

Začal jsem přijímat realitu a učil jsem se s ní žít co nejvíce plnohodnotně. Zní to jednoduše, ale bylo to velmi náročné. Řekl jsem si tehdy, že musím makat, co to jde, a že to zvládnu. A začal jsem hledat možnosti, čemu se můžu věnovat.

Do posilovny na vozíku

Začal jsem chodit do posilovny. Dnes mám už i trenéra a cvičím dvakrát týdně už třetí rok. To mi pomáhalo psychicky i fyzicky. Získal jsem sílu a pomocí zdviháku jsem se pak dokázal sám zvednout z postele. Před dvěma lety jsem dokonce začal používat takzvaný handbike, který mi dává neskutečnou svobodu, protože se na něm mohu pohybovat mnohem rychleji než na vozíčku.

Dlouho jsem byl také nezaměstnaný a jen tak jsem zabíjel čas. Ale cítil jsem, že se vůbec neposouvám dopředu, proto jsem na internetu začal zjišťovat, co bych mohl dělat. V současnosti jsme s kamarádem rozběhli náš internetový obchod. Díky tomu se zase cítím užitečný, komunikuji s lidmi a dokážu zařídit spoustu věcí.

Jaké jsou moje další cíle?

Zvednu se sice rukama, ale stále potřebuji někoho, kdo mi přenese nohy na vozík. To je můj nejbližší fyzický cíl. Už jsem zkoušel i řídit auto, ale ještě nemám úplnou jistotu, tak to je můj další cíl. Nejvíc ze všeho mi ale chybí se jen tak zvednout a jíst si zaběhat. To se mi ale už nesplní, tak na to nemyslím a raději se soustředím na to, co je reálné."

Matej Palacka

Matej je jedním z mnoha lidí po celém světě, kteří utrpěli poranění míchy a v jejím důsledku jsou odkázáni na kolečkové křeslo. O to, aby se poranění míchy v budoucnu dalo zase napravit, se stará mezinárodní organizace Wings for Life, která se zabývá výzkumem poranění míchy. Na její podporu se po celém světě, konkrétně v 35 zemích, koná charitativní běh s názvem Wings for Life World Run. 

Pokud chcete být u toho, zaregistrujte se a zajeďte si 8. května do Bratislavy. Vyzkoušíte si, kolik kilometrů zvládnete uběhnout, než vás dožene Catcher Car, tedy auto, které vyráží nějakou dobu po startu a jakmile se vám objeví za zády, v závodě končíte. Trať tedy může mít přesně tolik kilometrů, na kolik se cítíte. Trénovat navíc můžete s aplikací do chytrého telefonu, která se rovněž jmenuje Wings for Life World Run.

Ilustrační foto: Red Bull Content Pool

Něžné detaily i nečekaná jednoduchost. Top manikérkou Instagramu je Tina Goldsteinová | Video: Instagram/Betina Goldstein
reklama
reklama
reklama