Původně jsme si letenky do Barcelony kupovali s úmyslem jet se zkraje jara, kdy v Česku určitě bude ještě zima (taky že byla), do teplejšího kraje zahřát. Jenže tam byla ještě větší zima.

A taky pršelo a nosila jsem na sobě prakticky všechno oblečení, které jsem si sbalila, najednou. Ale stejně to bylo super. I když až za čas. Až když si člověk na Barcelonu zvykl a zjistil, jak se na ni dívat.

Ve španělské Barceloně jsem předtím byla jen jednou jako malá. Pamatovala jsem si ji jako barevné město s krásnou Sagradou Familií. A ještě o něco víc jsem si pamatovala místní klouzačky a nanuky, takže vlastně láska.

Teď jsem sem dorazila a bylo to jiné. Bydleli jsme v krásné historické čtvrti Gotic, což rozhodně doporučuju, protože je to odtud všude blízko i pěšky. Kdyby se vám pěšky nechtělo, na každém rohu je v Barceloně metro.

Přijeli jsme pozdě večer, a tak mým prvním barcelonským zážitkem byl ranní běh. Venku poprchávalo, když jsem vyrážela, což je pro tyto účely ideální. Než jsem stačila doběhnout na konec ulice a zatočit na slavnou a v sedm ráno dokonale prázdnou třídu La Rambla, rozpršelo se celkem dost. Spíš rozlilo. Přesto jsem doběhla až na pláž, pokochala se, stihla špatně zatočit do dlouhé slepé ulice a zase se vrátit, a po osmi uběhnutých kilometrech jsem se nadšená vrátila do hotelu. Začátek dobrý.

Šli jsme v dešti na snídani - úžas nad tím, kolik místních ani v centru neumí anglicky. Co v dešti dělat dál - něco, co je pod střechou. Takže první zastávka bylo muzeum současného umění MACBA, kam se musíte podívat už pro jeho nádherný čistě bílý interiér. Leží navíc v moderní čtvrti plné cool podniků a nedaleko je univerzita, takže pokud chcete vidět, jak žijí místní mladí hezcí intelektuálové, zamiřte sem.

Dlouho jsem chěla vidět stadion Camp Nou. Jednak je druhý největší na světě a jednak to, že pracuju pro Žena.cz neznamená, že nemůžu mít ráda fotbal. Protože už Barcelonu netrénuje Pep Guardiola, oželela jsem zápas a vyrazili jsme jen na prohlídku, která má rovněž nezapomenutelnou atmosféru. Možná větší. Podíváte se nejen na tribuny (včetně té úplně nejvyšší novinářské), ale i na trávník, střídačku, do sálu pro tiskovky, do šaten - kde chlapci mimo jiné mají i vířivku.

Po velmi krátkém kolečku po obvyklých památkách jako je Sagrada Familia, park Güell a další Gaudího melodramatické stavby, jsem paradoxně získala pocit, že tohle město nemá ducha. Najednou se mi zdálo, že davy lidí obdivují něco jen proto, že by se to mělo. Je jim úplně jedno, že je barák napůl schovaný pod obrovskými plachtami, aby nebylo vidět, jak moc nedodělaný je a kolik lešení ho ještě víc hyzdí. Stejně ve stádech poletují kolem a fotí na iPady. Nejsem žádný odborník na architekturu, ale jediné, co se na Gaudím podle mě dá obdivovat, je jeho vůle, že si dokázal prosadit, aby se tak šílené návrhy realizovaly. 

S odhodláním objevit Barcelonu, jaká skutečně je, jsem začala lustrovat Instagram. Od té doby, co existuje, už totiž nepoutřebujete knižní průvodce - ty nejhezčí místa najdete pod správným hashtagem. Stejně tak jsem objevila skvělou vyhlídku Bunkers El Carmel, která se tyčí na kopci přesně uprostřed města, takže odtud vidíte na všechny světové strany - od moře až po Pyreneje. Původně tu byly bunkry sloužící k obraně města, dnes sem místní chodí na pikniky, nebo s vínem pozorovat západ slunce. Geniální. Konečně.

Skvělým zážitkem je i kopec Montjuic, který má auru jako málokterý jiný. V roce 1992 se tady konaly olympijské hry, takže tu míjíte jeden stadion za druhým, plavecký s výhledem na celé město střídá atletický, tam, kde se kopec začíná svažovat, najdete tenisový, všechny krásně upravené, klidné, zvenku vypadající spíš jako historické stavby, které jsou zcela v souladu se zbytkem města. Tady se odehrávaly dějiny, v pozitivním a sportovním slova smyslu. Je to zvláštní, jiné, na takové místo nenarazíte každý den.

Když už tu budete, vyjeďte lanovkou až úplně nahoru k hradu Castell de Montjuic. Kromě něj tu na vás čeká skvělý výhled na přístav. Dolů z Montjuicu pak běžte pěkně pěšky, pokud po Gaudím nemáte náladu na další bláznivosti, vynechejte muzeum Juana Miró a namiřte si to směrem na náměstí Plaza Espanya. Cestou narazíte na na první pohled nenápadnou stavbu, což je v tomhle městě samo o sobě dost osvobozující. Kromě toho ale jde o pavilon, který navrhl Ludwig Mies van der Rohe (to je ten, co dělal vilu Tugendhat) ve svém typickém modernistickém stylu. Je to vzdušný prostor z mramoru, onyxu, doplněný ikonickými křesly Barcelona. Mé minimalistické srdce plakalo krásou.

Což tak trochu souvisí s tím, o co vás chci na závěr poprosit: Na každých sto metrech je v Barceloně obchod Desigual. Moc prosím, ve vlastním zájmu odolejte a nic si v něm nekupujte. Vždyť ani samy Španělky tuhle hrůzu nenosí - jejich styl je mnohem víc rockový, tak se spíš zkuste inspirovat tím.