Muž mě bije. Přesto ho miluji a zůstávám

Je mi čtyřiatřicet, pracuju jako právnička, mám krásného a milujícího muže, a tak není divu, že navenek působíme jako dokonalý pár žijící v pohádce. Jenže co se děje doma za zavřenými dveřmi víme jen my dva. A idylku to zdaleka nepřipomíná.

Foto: Isifa/Thinkstock

Je mi čtyřiatřicet, pracuju jako právnička, mám krásného a milujícího muže, a tak není divu, že navenek působíme jako dokonalý pár žijící v pohádce. Jenže co se děje doma za zavřenými dveřmi víme jen my dva. A idylku to zdaleka nepřipomíná.

Seznámili jsme se před čtyřmi lety na jedné pracovní večeři. Bylo to jako sen. Byl tak pozorný a galantní, kupoval mi květiny, všude mě vyzvedával, abych nemusela jezdit autobusem a nic se mi nestalo, zkrátka jsem se s ním cítila jako princezna. A kromě toho jsme si dokonale rozuměli.

Nikdy jsem se s nikým necítila tak spřízněná, tak přirozená a sama sebou. Ve většině věcí jsme se shodli, vůbec si nepamatuji, že bychom se hádali. Zkrátka všechno bylo tak, jak mělo, a proto jsem ani chvíli neváhala, když se mě ani ne po roce zeptal, jestli si ho vezmu.

Svatba a hned děti

Celkem rychle jsem pak otěhotněla a narodilo se nám první dítě. Jeho zrovna povýšili, a tak jsem bez obav zůstala doma s miminkem. Nějakou dobu jsem si užívala mateřskou a když jsem se pak rozhodla, že se vrátím do práce, neplánovaně jsem otěhotněla znovu.

Nechtělo se mi svoji slibně rozjetou kariéru úplně pohřbít, a tak jsem doma navrhla, že už v těhotenství začnu pracovat a až se druhé miminko narodí, jen si snížím úvazek. Měli jsme dost peněz na to, aby nám s dětmi mohla pomáhat chůva, navíc babičky se tehdy také předháněly, která nám bude víc pomáhat.

Nechce mě pustit do práce

Přesto manžel z mého návrhu nebyl ani trochu nadšený. Začala jsem tedy pracovat jen z domova a myslela si, že až uvidí, že všechno zvládám a děti nestrádají, třeba změní názor. Jenže to jsem se mýlila. Chvíli po porodu jsem s návrhem přišla znovu, a tentokrát ho nadnesla spíš jako oznámení než otázku.

Jenže on stejně rezolutně moje plány zavrhl, a když jsem s ním začala diskutovat, naštval se tak, jak jsem to u něj nikdy dřív nezažila. Raději jsem tedy vyklidila pole a odešla do vedlejšího pokoje. Jenže on vstal a šel za mnou. Proč prý dělám takové scény a rozzuřeně mi jednu vrazil.

Bylo to tak náhlé a neočekávané a silné, že jsem si nejprve myslela, že to musel být nějaký omyl nebo nehoda. Jenže když jsem viděla jeho výraz, došlo mi, že ne, že přesně tohle zamýšlel udělat. Pak se jen otočil a nechal mě tam.

Spousta omluv a lítosti

Asi za hodinu za mnou znovu přišel, následovala spousta omluv a lítosti. Já mu odpustila, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych na něj měla být naštvaná. Naopak jsem přemýšlela, jak mu pomoct, nebo co se jemu muselo stát, že ho to donutilo reagovat takhle.

Čtěte také: Co je domácí násilí? Podstatou je touha ovládat

Všechno se vrátilo k normálu, zase jsme si žili náš dokonalý život. Ale jen do chvíle, kdy jsem v práci oznámila, že se vracím. Byla jsem lehce nervózní, když jsem mu to večer oznamovala, ale co se stalo bych nečekala ani v nejhorším snu. "Tobě to minule nestačilo?!" pronesl zlověstně a mrštil skleničkou s vínem, kterou právě držel, o zeď. Pak se vrhl na mě.

Nebyla to jen jedna facka jako předtím. Byl to déšť facek. Strkal do mě, až jsem se dost silně praštila o rám dveří a začala mi téct krev. Jako první mě napadlo: "Díky bohu, že děti už spí." A pak jsem přemýšlela, co hrozného, o čem mi nechce říct, se v jeho životě asi děje, že reaguje takhle. Pořád jsem zkoušela najít nějaké racionální vysvětlení pro jeho chování.

Může za to stres

Doteď ho nepovažuji za žádné násilnické monstrum z amerických filmů. Je to prostě jen můj vystresovaný manžel, který dělá maximum pro to, aby se postaral o svou rodinu. Miluje mě a děti jakbysmet. I po tom druhém incidentu se strašlivě omlouval a litoval a já neměla důvod mu neodpustit.

Do práce jsem se nevrátila. Měla jsem pocit, že můj muž je nemocný a já se teď o něj musím starat. Četla jsem knihy o stresu, o tom, jak se ho zbavit, o jeho důsledcích, a dělala první poslední, aby se začal cítit lépe. A zdálo se, že to pomáhá.

Jenže pak se firma, kde pracoval, dostala do velkých problémů. A já udělala zásadní chybu. Zrovna u nás byli na večeři přátelé a ptali se, jestli letos pojedeme k moři jako každý rok. Já jsem po pár skleničkách nepromyšleně odpověděla, že to záleží na tom, jestli on ještě bude mít práci nebo ne.

Poprvé jsem se bála

Když jsem pak šla zkontrolovat děti, jestli v pořádku spí, šel za mnou a ptal se, jestli mě baví ho před ostatními ztrapňovat. U toho mi sevřel paže tak silně, že jsem pak na nich měla modřiny a poprvé jsem se skutečně vyděsila. Obzvlášť když před přáteli pak zase dělal, že je všechno v pořádku a hrál si na veselého společníka.

Pak jsem mu zase jednou jemně vyčetla, že si přece nemusel kupovat tak velké auto, když neví, jak to s jeho prací v budoucnu bude. Totálně se rozzuřil, shodil jídlo ze stolu, a začal řvát něco jako: "Obětoval jsem ti celý život, teď se mám kvůli tobě vzdát i auta?" Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se smát, což byla přesně voda na jeho mlýn, a zase se do mě pustil...

Může být i hůř

Vím, že to není jedna nevinná facka, vím, že by se to dít nemělo. Ale také vím, že to není nic, s čím se nedá žít. Když poslouchám kamarádky, jak mluví o svých mužích, kteří jim nikdy s ničím nepomůžou, na děti kašlou a věčně jsou někde pryč, místo aby podnikali něco s rodinou, mám pocit, že je lepší jednou za čas vydržet, když mu bouchnou nervy.

Vždycky se omluví a ještě o to lépe se k nám potom chová. Navíc nikdy si nedovolí vybuchnout před dětmi, ani před nikým známým. Nikdo kromě nás dvou proto neví, že se něco takového děje. Myslím, že my dva to společně zvládneme. Chápu, že je to důsledek pracovního stresu a on zase chápe, že mi tím ubližuje. A to je nejdůležitější.