reklama
 

Marek Hilšer: Převzal jsem odpovědnost a začal jednat

Nejmladší z prezidentských kandidátů Marek Hilšer stojí za rozhovor, i kdyby nekandidoval. Proč?

Foto: Profimedia.cz

Jednačtyřicetiletý Marek Hilšer je lékař, zabývá se mozkovými nádory a léčbou rakoviny. Působí jako vysokoškolský učitel a vědecký pracovník, místo dovolené jezdil jako dobrovolník na lékařské mise do Keni a navíc je ztělesněním toho, co si představit pod pojmem občanský aktivista.

Od mládí se zkrátka snaží bojovat za lepší svět, a tak se rozhodl kandidovat na prezidenta. Prý proto, že nenašel jiného mladého občanského kandidáta, kterému by se chtělo do této mise jít. Že si za svými rozhodnutími stojí, dokládá i fakt, že svoji kandidaturu oznámil jako první, a přemýšlet o ní začal už někdy před dvěma lety. "Když člověk nemá peníze a známou tvář, je třeba začít jednat co nejdříve," říká. 

Proč si myslíte, že je lepší být prezidentem než lékařem?

Takhle bych to neviděl. Myslím, že obojí má své. Do prezidentury jsem se vrhnul, protože mi vadilo, co se v této zemi odehrává a jak se tady dělá politika, včetně té nejvyšší prezidentské sféry. Nicméně vždycky mám možnost se k medicíně vrátit. I kdybych pět nebo deset let působil v prezidentském úřadu, pořád na to budu dostatečně mladý. Nechtěl bych ten obor opustit, naopak i systémově v něm vidím řadu problémů, o kterých bych jako prezident chtěl mluvit. Slovo prezidenta má pořád úplně jinou váhu než slovo aktivisty.

Nepomůžete ale jako lékař reálně více lidem než jako prezident?

To si nemyslím. Jednak se věnuju především lékařské vědě, nejsem klinický lékař. Nicméně jako lékař můžete obsloužit třeba dvacet lidí denně. Když ale můžete provést systémovou změnu, pomůžete celé společnosti.

Byl jste na lékařské misi v Keni. Co přesně jste tam dělal?

Byl jsem tam dvakrát jako neplacený dobrovolník, vždy na měsíc. Dělal jsem tam praktického lékaře v malé místní poliklinice, kde jsme řešili celou řadu věcí. Protože mám zkušenosti z gynekologie, byl jsem u porodů. Měli jsme i hodně komplikovaný porod, kdy se nám podařilo nakonec ženu zachránit. V Keni musíte řešit všechno. U nás se v medicíně věnujete určitému oboru, k němu máte všechny možné přístroje, které potřebujete, ale v Africe je to polní medicína. Nemáte přístroje, nemáte možnost jít za specialistou, a musíte řešit široké spektrum problémů.

Jaké zkušenosti jste si odtamtud odnesl?

Viděl jsem, jak žijí lidé v jiných civilizacích. Když cestujeme po Evropě nebo Americe, vidíme jen jiné zvyky, ale tohle je stejně jako třeba Indie skutečně jiná civilizace, co se týče bohatství, zázemí, vzdělání. Vystačí si tu s málem. Když to vidíte, víc si všeho, co máme tady, vážíte. I z pracovního hlediska je zajímavé vidět to srovnání. Tady si můžeme dovolit řešit detaily, jako je vysoký tlak nebo plastické operace. Tam se umírá jen proto, že nejsou antibiotika. To, co my tu řešíme s naprostou samozřejmostí, je v Africe zcela zásadní věc, která zachraňuje životy. Stávají se tam příběhy, kdy u osmnáctiletého mladíka zjistíte parazitární onemocnění, kvůli němuž by mu mohla odumřít noha. Když se dostane k lékaři, stačí lék a odborná péče a je zdravý. Často se k němu ale nedostane, a je jen proto od mládí invalidizován.

Evidentně máte v sobě touhu pomáhat druhým, tak přemýšlím, proč jste neměl chuť realizovat se třeba právě na zahraničních misích?

Když já jsem právě vždycky tíhnul k obojímu, k medicíně i k obci. Už na gymplu jsem organizoval různá vystoupení. Pak jsem se v půlce devadesátých let rozhodl studovat politologii, protože mi připadalo dobré, aby lidi pracovali pro tuto novou rozvíjející se zemi. Protože jsem předtím zažil demokracii ve třinácti letech jako emigrant s rodiči na západě, chtěl jsem, aby naše země šla stejným směrem. Pak jsem trochu přišel o iluze, o čem ta politika vlastně je, a nechtěl jsem na ní být úplně závislý. Chtěl jsem ji dělat podle vlastního přesvědčení a svědomí, což vždycky nejde, pokud se chcete prodrat nahoru. Změnil jsem tedy směr a šel na medicínu, díky níž můžu pomáhat a pracovat poctivě. I během studia jsem ale byl v akademickém senátu, kde jsme zaváděli hodnocení výuky, bojovali za to, aby na fakultě byl toaletní papír, ale třeba i proti tomu, aby fakultní nemocnice nebyly trochu podezřelým způsobem zprivatizovány.

Kdy vás poprvé napadla myšlenka kandidovat na prezidenta?

Musím říct, že kdyby nebyl Miloš Zeman prezidentem, tak by mě to asi nenapadlo. Vadilo mi jeho směřování na východ a paktování s Ruskem. První myšlenka tedy byla, abychom měli prezidenta, který nebude závislý na finančních lobby, na ruských spojkách, miliardářích, ale pracoval především pro společnost. Jedině takový prezident by mohl společnost uklidnit. Když jsem ale přemýšlel, kdo by to mohl být, a čekal, jestli politická scéna někoho takového nabídne, nenabídla. Začal jsem tedy hledat občanského kandidáta z nové generace, která není spojená s novým režimem, ani s politikou devadesátých let. Jenže kde takového člověka najdete? Kdo by do toho chtěl jít? Někoho jsme oslovili, ale odmítl. Pak jsem se rozhodl, že tím Marťanem, který přijde odjinud, budu já.

Ty požadavky chápu a věřím, že se na nich shodnete se spoustou lidí. Kde je ten rozdíl, že vy do toho narozdíl od nich jít chcete? Jak se to stane?

To vám řeknu naprosto přesně. Seděl jsem na obědě v menze, byl jsem naštvaný na to, co se děje, a přemýšlel jsem, co se s tím dá dělat, jak je možné argumentovat. V ten moment mě napadlo, že nemá smysl čekat, jestli nám zájmové skupiny někoho schopného předhodí, že jediná možnost, jak se politikům postavit, je stát se jedním z nich. Zkrátka jsem převzal odpovědnost a začal jednat.

Jak se teď cítíte mezi ostatními kandidáty?

To je dobrá otázka, protože když jsem kandidaturu oznámil, nevěděl jsem, kdo další do toho půjde. Čekal jsem, jestli se nevynoří někdo, koho bych si vážil natolik, že by stačilo ho jen podpořit. Ale když se ostatní kandidáti vynořili, musím říct, a možná to bude znít trochu nafoukaně, že jsem ztratil jakýkoli komplex toho, že jsem člověk, co přichází z ulice. Myslím, že se těm kandidátům vyrovnám, alespoň co se týče schopnosti obhajovat své hodnoty. Nevyskytl se nikdo z nové generace, a tak jsem zůstal.

Na druhou stranu mi připadá, že je několik kandidátů, kteří jsou si názorově blízcí. Podle čeho se má obyčejný člověk rozhodovat?

Podle příběhů. Každý z nás reprezentuje úplně jiný životní příběh. Vím, že je těžké to poznat, protože v televizních debatách to moc vidět není, tam spíše poznáte, kdo je jak dobrý řečník. Poznáte ale také, kdo má jakou odvahu. Kdo není příliš konformní, což je podle mě vlastnost, kterou by prezident neměl mít. Neměl by chtít vyhovět všem, protože pak se nikam neposuneme.

Čím se odlišujete vy?

Jsem z generace, která vyrostla po revoluci, která se nebojí svobody a věří v sílu země a v to, že můžeme měnit naše osudy. Netáhnu si za sebou tu minulost, kvůli níž se společnost rozštěpuje. Můžu symbolizovat občanské sebevědomí. Myslím, že je potřeba mít ve vrchních pozicích občanského zástupce i proto, že mám pocit, že je tu několik miliardářských skupin, které si tuto zemi rozdělily, a teď si chtějí přivlastnit ještě stát.

Vnímáte oproti ostatním nějaké svoje nevýhody?

Myslím, že můj věk může být nevýhoda. Řada lidí vidí prezidenta jako pána s šedivými vlasy, který vzbuzuje důvěru a moudrost. Tento stereotyp má své opodstatnění, na druhou stranu já bych chtěl mít aktivního prezidenta.

Právě. Neměl by být prezident spíš lídr než jen symbol moudrosti?

Měl by být obojí. Mladý, moudrý, silný, zkušený a podobně. Samozřejmě nikdy nebudou ty složky namíchány přesně, jak si představujeme. Chceme prince na bílém koni, ale on neexistuje. Je tedy potřeba hledat toho, kdo má těch složek v sobě nejvíc. Líbí se mi koncept mladého tahouna, který má za sebou radu starších, kteří mají potřebné zkušenosti, ale třeba už nemají tolik energie věci prosazovat a bojovat za ně. Prezidentský úřad neměl být trofejí na konci kariéry.

Jaké si dáváte šance?

Politika je strašně nevyzpytatelná. Mám hendikep, že nemám peníze na kampaň a reklamu. Na druhou stranu pan Schwarzenberg měl tehdy ještě na začátku prosince tři nebo pět procent, a nakonec se dostal do druhého kola, takže nikdy nevíte, co se může přihodit.

Myslíte, že je pořád Miloš Zeman favoritem?

Jeho podpora se teď odhaduje na čtyřicet procent. Na druhou stranu už nemá odkud brát, těch zbylých šedesát procent by ho už nikdy nevolilo. Může tedy uspět v prvním kole, ale ve druhém se ten zbytek, těch šedesát procent, může obrátit proti němu.

Co máte v plánu v rámci kampaně?

Klíčové pro mě bude účastnit se předvolebních debat, budu mít ještě jeden předvolební spot pro televizi. Budu se soustředit na sociální sítě, což je důležitý kanál. A dál to bude záležet na penězích a na tom, kolik mi občané na kampaň přispějí. S žádnými velkými sponzory nespolupracuji právě proto, aby moje politika zůstala nezávislá.

Soustředíte se i na nějaký svůj koučink? Radíte se s někým, jak máte mluvit a vystupovat?

Rád bych, a v tomhle jsem asi úplně jiný než ostatní kandidáti, ale na takové specialisty nemám peníze. Na druhou stranu na některých kandidátech je až příliš vidět, že jim někdo říká, co mají dělat, a vkládá jim slova do úst, a úplně to k nim nesedí. Chtěl bych také zmínit, že na začátku mi spousta lidí říkala, že když nemám žádného marketingového mága, jako má pan Babiš, nebo teď třeba pan Topolánek, nemá smysl tohle dělat. Na just jsem do toho šel, protože mi vadí, když nějaké zájmové skupiny vezmou kandidáta, zaplatí mu a vytvoří krásný obal, pak ho prodávají a vlastně penězmi ho protlačí, kam potřebují. Dokonce jsem slyšel, že ze třiceti procent rozhoduje autentičnost a ze sedmdesáti marketing. To mi připadá šílené, protože si pak zase zvolíme zajíce v pytli.

Co ještě kromě toho, co už jsme zmínili, byste chtěl jako prezident dělat nebo měnit?

Přál bych si zkultivovat prezidentskou kulturu. Kultivovat také demokracii a politiku. Chtěl bych, aby politika byla službou, do politiky by se nemělo chodit proto, aby člověk například získal nějaké zakázky. Rád bych mluvil o nějakých pravidlech a přípomínal je, aby lidé znovu získali důvěru v politickou reprezentaci. V praxi to pak znamená třeba i podporu protikorupčních zákonů, podporu nové generace politiků, která se nyní probouzí. Líbí se mi, že někteří už to dělají - vždyť proto mě někteří senátoři podpořili, když jsem nesehnal dostatečný počet hlasů.

Dají se vyhrát volby bez těch snadno líbivých věcí, jako je známá tvář, prvoplánová hesla, jednoduché fráze?

To bohužel nevím. Je pravda, že v debatách někdy přemýšlíte nad odpovědí a je třeba být pragmatický. Ale já jsem pořád sám sebou a stojím si za svými hodnotami. Základ je to zkusit.

Hodně se teď řeší zdravotní stav prezidenta i kandidátů a vy jste se vyjádřil, že jste proti zveřejňování zdravotního stavu. Co má podle vás občan právo vědět o svém prezidentovi?

Přistupuju k tomu jako doktor a myslím si, že není třeba vědět úplně všechno, protože každý člověk má právo na svoje soukromí a lékařské tajemství. Na druhou stranu je třeba respektovat veřejný zájem. O veřejných zprávách se tu vůbec nediskutovalo do doby, než byl problém s Milošem Zemanem. Všichni vidíme, že na tom zdravotně není úplně dobře a nevíme, co si o tom myslet. Proto se zvedla ta vlna, která volá po zveřejňování. Mělo by to ale být založeno na korektnosti jako doposud. Byli jsme zvyklí, že prezidenti, ať už Havel nebo Klaus, vždy veřejnosti oznámili, když se chystali například na operaci. Nikdo pak nevolal po tom, že by mělo existovat pravidlo, které nařizuje zveřejňovat úplně všechno.

Vaše rozhodnutí kandidovat má přímý vliv i na vaši ženu. Jak to zvládá?

Moje žena je o třináct let mladší než já, je také lékařka a teď relativně čerstvě pracuje, a tak se chtěla svému povolání dva tři roky věnovat, než budeme plánovat rodinu. Samozřejmě se nejdřív divila, co mě to popadlo. Měla o našem životě jinou představu - že jsme se vzali, budeme mít na sebe čas, budeme mít tu rodinu. Proto si také brala vysokoškolského učitele a ne nějakého podnikatele, který pracuje dvacet čtyři hodin denně, a najednou se přihodilo tohle. Není z toho tedy nějak zásadně nadšená, a už teď si musí zvykat například na zájem médií. Nicméně se rozhodla mě podpořit. Jsme mladí a flexibilní, tak se s tím určitě nějak vyrovnáme.

Kdyby to nevyšlo teď, budete mít celkem dobrou průpravu - zkusil byste to za pět let znovu?

To se uvidí. Třeba se do té doby objeví nějaký skvělý kandidát, a tak mě nebude potřeba. Moje žena navíc říkala, že mi dá jen jednu možnost. (směje se)

Související video: Podívejte se na rozhovor s Markem Hilšerem pro DVTV

Marek Hilšer: Potřebujeme prezidenta, který bude stát za slabými. Silní si vždy cestu najdou. | Video: František Grossmann
Kim Kardashian a holý pupík Emily Ratajkowski. Začíná oscarová afterparty | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama