Manžel mi nevěrný byl, ale ne se ženou...
Když jsem se před dvaadvaceti lety vdávala, věřila jsem, že to bude navždy. Nebylo, ale přesto v sobě necítím hořkost ani nenávist - jenom lítost," tak začíná dopis čtenářky Zorky, která rozpad manželství z ne zrovna ,,běžného" důvodu zvládla skvěle.
Když jsem se před dvaadvaceti lety vdávala, věřila jsem, že to bude navždy. Nebylo, ale přesto v sobě necítím hořkost ani nenávist - jenom lítost," tak začíná dopis čtenářky Zorky, která rozpad manželství z ne zrovna „běžného" důvodu zvládla skvěle.
Déšť mi přinesl štěstí
Tenkrát jsem šla z práce, spustila se průtrž a já neměla deštník. Po pár metrech mě doběhl neznámý muž, dal nade mě deštník a než mě doprovodil před barák, dohodli jsme si rande. Milan byl nejen hezký, inteligentní a galantní chlap, ale taky měl úžasný vkus a hodně o sebe pečoval. Každý měsíc chodil k holiči, na manikúru, do solárka, používal tu nejlepší kosmetiku. Dnes je to běžná záležitost, ale v roce 1989 to běžné nebylo. Když jsem si z něj dělala legraci, že je jako manekýn, s úsměvem odpovídal:
„Co je na tom špatného, že se ti chci líbit? Nebo máš raději, když chlap smrdí a má špínu za nehty?" Milan mě po sedmi měsících požádal o ruku a já ráda odpověděla Ano. Po roce se nám narodil Lukáš a za další tři roky Evička. Milan byl z dětí nadšený a pomáhal mi úplně se vším. Nakupoval, vařil, chodil s dětmi na procházky, koupal je, přebaloval... Sice jsme na tom finančně nebyli skvěle, ale dnes vím, že tak šťastná jako tenkrát jsem už nikdy nebyla.
Začali jsme se odcizovat
Po šesti letech od svatby se Milan osamostatnil a založil firmu na daňové poradenství. Během krátké doby se nám začalo dařit skvěle. Vyměnili jsme náš dvoupokojový byt za jednou tak velký, koupili jsme auto, jezdili na zahraniční dovolené. Jenže za tenhle blahobyt jsme platili vysokou „daň". „Milane, nechci vypadat jako ženská, který je všechno málo, ale každý den jsi do večera v práci, často chodíš s klienty na pracovní večeře a stále častěji pracuješ i o víkendu. Vždyť my už jako rodina vůbec nefungujeme. Peníze jsou fajn, ale za tuhle cenu je nechci!" Manžel si to vysvětlil tak, že mi vadí, že jsem na všechnu práci kolem dětí a domácnosti sama, a nabídl, že sežene hospodyni a chůvu... Z našeho vztahu se vytrácel smích, radost, společné zážitky, touha, milování. Mockrát jsem s ním o našem soužití-nesoužití chtěla mluvit, ale kdy? V noci byl unavený a nevrlý a ráno u snídaně, kdy děti byly šťastné, že aspoň na chvíli vidí tatínka, to bylo vyloučené. Ještě pět let trvalo, než jsem se dozvěděla onu absurdní pravdu...
Nejlepší kamarád? Bývalý manžel
Protože děti chodily do školy, vrátila jsem se zpátky do práce. Sice jen na zkrácený úvazek, ale byla jsem šťastná, že jsem zase mezi lidmi. Milan byl tvrdě proti - nemohl pochopit, že už mě ten - třebaže luxusní - stereotyp dusil! Začali jsme se odcizovat. Dál jsme k sobě byli slušní, ale žili jsme vedle sebe jako bratr se sestrou a náš sexuální život připomínal Saharu. Kamarádka, které jsem si postěžovala, to viděla jasně: „To je jasný, má ženskou!" A najednou mi do sebe všechno zapadalo - jeho noční či ranní příchody domů, košile nasáklé vůní, kterou jsem neznala, časté víkendy mimo domov a hlavně nezájem o sex. Potřebovala jsem si s ním promluvit, a proto jsem děti na dva dny odvezla ke svým rodičům. Když jsem manželovi řekla, že vím všechno, vylekal se, a tím mě utvrdil v mém podezření.
Máš milenku! Řekni mi, kdo to je!
„Už dlouho to mezi náma neklape a je mi až k smíchu, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že máš milenku! Tak kdo to je?" Milan se na mě dlouho díval a potom mě čekal šok. „Chtěl jsem ti to říct mockrát, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Myslel jsem, že když se ožením, založím rodinu, že se to ve mně zlomí, ale spletl jsem se. Celý ty roky sám se sebou bojuju, ale tělo, mozek, duši neoklamu! Ano, jsem ti nevěrný, ale... ne se ženou. Odpusť mi, prosím. Mám tebe i děti moc rád, vážím si tě, udělám pro tebe cokoli, ale milovat tě nedokážu." Byla jsem připravená na „klasickou" nevěru, ale na tohle ne. Po tvářích mi stékaly slzy křivdy, lítosti i bezmoci. Pochopila jsem, že bojovat nemá smysl...
Už je to osm let, co jsme rozvedení, ale zůstali jsme dobrými přáteli. Milan nás často navštěvuje a máme mezi sebou daleko lepší vztah než poslední roky v manželství. Dětem jsme dodnes pravdu neřekli - tenkrát byly moc malé a dnes se nám to už nezdá důležité. Důležité je, že mají tátu rády a on má rád je.
Zorka, Brno
Máte podobnou zkušenost? Vlastní, nebo jen z doslechu?
Téma je to citlivé, nikoliv ale natolik, aby se o něm nemělo, nemohlo mluvit. Pryč jsou doby, kdy byla homosexualita považována za hřích, nemoc, zrůdnost, úchylku. Přírodě člověk neporučí, že? Sama Zorka píše, že jejich vztah se proměnil v úžasné přátelství, takže je všechno vlastně v nejlepším pořádku. Máte vy podobnou zkušenost? Vaše kamarádka? A jak to všechno dopadlo?
Co si o tom všem myslíte?
Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
