Měla jsem výjimečně odpoledne pro sebe a k tomu vnitřní neklid. Potřebovala jsem vypnout, a tak jsem si koupila pistáciovou makronku a lístek na Bridget Jones číslo 3.

Jediné, co se mi za stotřiadvacet minut nepodařilo, bylo právě ono "vypnutí", které bych od romantické komedie čekala. Kladla jsem sama sobě jednu otázku za druhou a doteď jsem na většinu z nich nenašla odpovědi. 

Dá se třikrát vstoupit do stejné řeky?

Literární předlohu filmu Deník Bridget Jones napsala v roce 1995 Helen Fielding a už v roce 1997 se kniha stala nejprodávanějším titulem na britském knižním trhu a získala prestižní cenu British Books Award za nejlepší knihu roku. V roce 2001 natočila Sharon Maguier stejnojmenný film s Renée Zellweger, Colinem Firthem a Hughem Grantem v hlavní roli.

Snímek o baculaté třicítce, která nemá štěstí v lásce ani v práci, zato má jiskřivě přitažlivou životaschopnost, si získal srdce miliónů divaček po celém světě. Chytlavá předloha, dobře napsaný scénář a skvělý casting udělali své. Film naplnil žánr romantické komedie až po okraj. Horší už to bylo s kvalitou druhého dílu, nicméně i ten byl poměrně hojně navštěvovaný, protože odkaz Bridget Jones žije čas od času tak trochu v každé z nás. 15 let od prvního dílu je tady z prstu vycucaný třetí díl. Dá se třikrát vstoupit do stejné řeky?

Chvála vnitřním monologům

Šla jsem na pohádku pro velké holky. Ale právě především pohádka musí mít zápletku, která nebude řidší než blbě uvařená krupicová kaše. Koho zajímá a baví dívat se na příběhově vysoce nepravděpodobnou slátaninu, kdy "zbouchnutá" Bridget přes dvě hodiny řeší, jak tuto zásadní životní informaci sdělit dvěma hypotetickým otcům? Ano, vím: komedie, nadsázka, pohádka, ale ani tak to prostě nestačí.

Jakoby tvůrci byli taková parta, která se opájí vlastní dokonalostí, že není schopna mezi sebe připustit někoho, kdo v ní udělá scénaristicko-dramaturgický pořádek: Zatímco v prvním díle Bridgetiny vnitřní monolgy dodávaly celému příběhu punc autentičnosti hlavní hrdinky, ve třetím díle je zřejmé, že právě díky vnitřním monologům a komentářům drží film vůbec pohromadě. Z nouze ctnost. 

Ach, Renée

A pak je tady hlavní představitelka. Vidíte její obličej přes celé plátno a hrozně vás ruší. Ruší vás nejen všechny ty botoxy, výplně, blefaroplastiky a jiné vychytávky, ale především to, že právě díky těmto zkrášlujícím vymoženostem, herečka není schopna uhrát základní emoci. Z většiny hereckých akcí vyjde podivný škleb a celé je to smutný příběh.

Komu je film vlastně určen?

Dnes už ženy nemusí bojovat za rovnoprávnost, mohou si v podstatě dovolit cokoliv. Média nás podporují v tom, že 40 je nových 30, a že v 50 máme ještě celý život před sebou a na všechno dost času. V 45 chceme vším možným oklamat muže - potenciální partnery, ženy - potenciální konkurenci, vaječníky - zásobník dalšího života, a hlavně sebe...

Nechci nikoho moc znejisťovat, ale je to opravdu v pořádku? Filmu i nám všem chybí pravdivost a autentičnost, tolik uvěřitelná a hřejivá u třicetilé Bridget Jones. Protože být svá, jiná a nedokonalá je zatraceně sexy. A to v jakémkoliv věku.

Dobrý soundtrack a herci

Nebýt zdařilého soundtracku, v hereckém výkonu brilantně úsporného Colina Firtha, šarmantního Patricka Dempseyho, kouzelně sarkastické Emmy Thompson a rozkošného filmového miminka, litovala bych vyhozených peněz za vstupenku. Kdybych mohla vrátit čas, šla bych na Sully: Zázrak na řece Hudson. Věřím, že Clint Eastwood coby režisér par excellence by se nemusel tak potit, aby mě vtáhl do své hry.