Je drobounká a krásná. Umí překvapit souhrou pokory, skromnosti a zároveň rozhodnosti. Ve věcech, kterým věří a které jasně cítí, je až neoblomná. V tiché síle, která z ní vyzařuje, je ukrytá velká životaschopnost a neokázalá moudrost.

Od roku 2013 působí Iveta Dušková jako ředitelka Divadla Kampa, o kterém se málo ví, že mimo jiné funguje jako divadlo pro děti. "Snažíme se zbavit nálepky ezoterického amatérského divadla. Mou prioritou bylo a je dělat profesionální divadlo s vlastní poetikou," popisuje. Svoji práci miluje, bez čehož by ji možná ani nedělala: "Jsme malé divadlo, takže i když jsme plní, zaplatit provoz divadla je hodně náročné. Spousta z nás to tady dělá pro radost, včetně mě a manžela." Jaroslav Dušek v divadle stále hraje a dříve celý prostor zaštiťoval. 

Co všechno vás živí?

Neživí mě ředitelování, ale zájezdy a hraní. Za hraní jsem si řekla, že už peníze chci, protože nemám ráda, když se všechny profese zaplatí, a až nakonec dostane zaplaceno herec s tím, že ten to dělá přece pro radost. Ta práce je náročná a vyčerpávající a je to práce jako každá jiná. Navíc u nás si herci musí postavit scénu, připravit kostýmy, nalíčit se, uklidit scénu. Zatím další profese neuživíme.

Jak to stíháte? Hrát, vést divadlo, režírovat, psát, být s rodinou? Máte vůbec i nějaký čas sama pro sebe?

Zatím mě celou pohlcuje práce pro divadlo. Ale chodím jednou týdně na jógu a do toho jsem začala studovat kraniosakrální terapii.

Proč zrovna kraniosakrální terapie?

Chodím k Radku Neškrabalovi, který mi hodně pomohl. Řekla jsem si, že té metodě musím přijít na kloub sama, takže jsem ji začala studovat. Přijde mi, že principy, které se v ní objevují, se hodně podobají hraní a tvorbě. Je v tom pozorování, neinvaze, je to hodně čisté, opravdové a člověk se vrací k sobě samému, k určité zemitosti, ke kořenům, a to je pro mě důležité. I divadlo, které mám ráda, vnímám tak, že nejde o předvádění, ale o bytí.

Kolik herců a tvůrců to vnímá podobně jako vy? A všimne si toho divák?

Divák dokáže skvěle ocenit exhibici. Myslím si ale, že opravdovým zážitkem se pro něj stane představení tehdy, když v něm není přítomné právě to chtění a snažení se. Teď když jsme připravovali Annu Kareninu, jsem hercům pořád říkala: "Nesnažte se spolu soupeřit a být za každou cenu vidět."

Téma předvádění se, snažení a velkého chtění, je myslím typické pro celou dnešní společnost. U uměleckých profesí to musí být zvlášť tenký led a téměř nesplnitelná meta.

Ano. A hned poznáte, kdy si herec užívá bytí na jevišti a jen slouží podstatě věci. Najednou na něm můžete oči nechat. Je to jiný zážitek, hlubší, vnitřní, než když vidíte někoho, kdo je třeba herecky dokonalý, skvělý, ale prostě se předvádí. Samozřejmě, je to zrádné, protože každý touží po pozornosti, po pochvale, a tohle odbourat je hodně těžké.

Vy jste teď s maminkami, kterým zemřely jejich děti, připravila inscenaci Budu všude kolem tebe. Jak se pracuje s neherečkami na tak bolestivém tématu a jak si zachovat režijní rovinu a nesklouzávat do roviny terapeutické?

Bylo to náročné, ale současně krásné. Dva roky jsme na projektu společně pracovaly. A i ony měly tendenci předvádět svůj příběh. Říkala jsem jim: "Holky, musí to být naprosto čisté, nesmí tam být ani náznak vydírání, manipulace a obviňování, pojďme jen odvyprávět příběh a dotknout se té esence toho, co jste zažily." Poslouchala jsem jejich příběhy a hledala motivy, proč chtějí na jevišti být. Myslím si, že jedině když je výsledek autentický a opravdový, může diváka léčit a pomáhat mu. Nejsem psychoterapeut, také jsem se toho všeho bála, říkala jsem si, co budu dělat, až budou třeba plakat? Ale něco ve mně říkalo: Hele, zkus to. A taky jsem si uvědomila, že když někdo pláče, stačí ho jen obejmout a být s ním. Slova jsou někdy zbytečná.

Máte z toho nakonec dobrý pocit?

Jestli je v něčem naplněna smysluplnost divadla, tak v tomto případě naprosto vrchovatě. Chodí na něj lidé, které postihl stejný osud. Byla tady například maminka, která šest let nedokázala ztrátu své dcery přijmout, nedokázala myslet na nic jiného než na svou bolest. Po představení nám řekla, že se jí neuvěřitelně ulevilo, a byla na představení už dvakrát. Takže něco léčivého v představení být musí. Věc, do které dáte srdce, se vám poskládá sama.

Jaký byl nejčastější důvod žen vyprávět tak fatálně tíživé příběhy?

U někoho opravdová touha zahrát si divadlo. Jiná maminka zase chtěla předat svou zkušenost jiným lidem, které postihla stejná tragédie, další zase chtěla ukázat těm, kteří to nezažili, jak to bylo těžké a jak nejtěžší byla nekomunikace okolí.

Pracujete hodně intuitivně?

Nevím, jestli jde o intuici, duši nebo srdce. Všechno to jsou hodně silná slova. Nejsem vystudovaná režisérka, jsem herečka, jdu po tom, co mě zajímá. V Karenině mě například zajímaly vztahy, takže jsem se nechala vést touto cestou. V práci i v životě nechci trpět, a když dlouho trpím, tak si to musím rychle někam přehodit, protože mi v tom není dobře. Takže na divadle dělám něco podobného - když mám pocit, že už je nějaké emoce moc a divák by to neunesl, tak to odlehčím a tu scénu postavím jinak, aby si mohl vydechnout.

Ve čtvrtém ročníku na DAMU jste otěhotněla a na státnice porodila syna. To jste se ve svém oboru nestihla příliš ohřát. I když jste během mateřské dovolené hojně pracovala pro rozhlas, nechyběly vám divadlo, film nebo televize?

V divadle jsem hrála malé role a to mě neuspokojovalo. Chvílemi jsem si říkala, co tady dělám? Ale rozhlas mě moc bavil a vedl. Nicméně jsem jednu dobu chtěla odejít z oboru úplně, jít pracovat třeba do botanické zahrady. V pubertě jsem snila o tom, že mám nádhernou zahradu. Ale pak přišla nabídka učit na herecké škole. A to byl v mém životě velký zvrat. Objevila jsem v sobě schopnost psát a vytvářet divadelní představení. Tak jsem na tu cestu vykročila. A jsme zpátky u toho nesnažení a naslouchání. Ve chvíli, kdy jsem byla schopná se divadla vzdát, tak jsem se k němu vrátila druhou cestou a objevila svou samostatnost v psaní a režírování.

Čím to je, že jste v autorské tvorbě odvážnější a samozřejmější než v herectví?

Myslím, že v herectví člověk víc vnímá sebe, kdežto při psaní a režii víc vnímám celek a druhé. A tam mizí ten stud, protože sebe neřeším. Když mám mluvit na veřejnosti sama za sebe, mám s tím velký problém.

To jste s manželem takový bílek a žloutek, protože dělat improvizace a one man show vyžaduje právě velkou dávku sebevědomí, určité nezpochybnitelnosti a odvahy.

Asi ano. Ale Jarda má intelekt a úroveň vědomí neuvěřitelně vyvinuté. Nejde se s ním skoro pohádat. Je strašně silný, ale taky má naštěstí sebereflexi a v posledních letech umí být i úžasně laskavý, až mě někdy dojímá.

Jste spolu dvaatřicet let. Co myslíte, čím vším jste si ho před lety získala?

To nevím, to by musel říct on. Asi jsem se mu líbila. Možná svou zdánlivou křehkostí? Na druhou stranu jsem tvrdohlavý beran....

Kdy mezi vámi byly třecí plochy?

V jistém životním období jsem některým věcem ustupovala, aby byla pohoda a nebyly konflikty, protože ty špatně snáším. Ale teď v "babičkovském" věku cítím, že už není čas na žádné úhybné manévry, že si musím jasně říct, co chci a jak to chci, před všemi: v práci i v soukromí. Už naštěstí nemám ty vnitřní paniky a strachy. Věci, které přichází, beru jako výzvy. Nemusím hlavně všechno zvládnout, už nemusím být ve všem dokonalá ani nemusím být ta hodná milá holka, kterou jsem vždycky chtěla být.

Měla jste jako hodně mladá děti, brzy jste se také stala babičkou a o vnoučata jste pečovala velmi intenzivně, dělala jste zázemí svému mediálně známějšímu muži. Viditelně jste založením pečující typ, ale přesto, neměla jste někdy pocit, že jste něco prošvihla?

Ne. Díky tomu, co jsem zažila, jsem teď, jaká jsem, a díky tomu můžu psát. Asi bych nemohla dělat to, co dělám a jak to dělám, kdybych svůj život takhle neprožila. Všechno je to správně. Nemohla jsem být jiná. Taky jsem se neměla moc kam cpát, někam na pomyslný vršek. Žádný není, je jen barevná mozaika a my jsme všichni jen kamínek v ní. Když si to uvědomíme a nikam furt nešplháme, tak je to velká úleva. Tím, že v současném světě netvoříme mozaiku, nám spousta věcí chybí. Můj život se mi líbí a neměnila bych.

Jste v životní i profesní formě. Záříte. Je na vás manžel hrdý?

Pro mě je jeho názor směrodatný. Je velmi kritický, nechválí jen tak a rodinu už vůbec ne. Nedávno ale přišel před premiérou na jednu zkoušku Anny Kareniny. Seděl v hledišti. Po projížděčce jsem se na něj podívala a chtěla slyšet jeho názor. Bylo vidět, že zahání slzy. Tak jsem k němu přišla a on mi řekl: "Je to krásný." Chtělo se mu plakat, tak jsem ho objala.