reklama
 

Dechberoucí snímky podmořského světa: Český fotograf našel v Atlantiku sám sebe

Karlovarský rodák George Karbus, o němž ve světě mnoho lidí asi netuší, že pochází z Čech, našel v obřích vlnách Atlantiku nejen sám sebe, ale také přátelského divokého delfína, který mu změnil život.

Prohlédnout grafiku
Foto: George Karbus

Tak dlouho snil o životě u oceánu, až se jeho domovem stalo západní Irsko. Karlovarský rodák se svou rodinou cestuje po celém světě, aby přivezl unikátní fotografie, které inspirují k harmonickému soužití s přírodou.

Práce George Karbuse je uznávaná a oceňovaná napříč všemi kontinenty a dočkala se i výstav v mnoha světových galeriích ve Washingtonu, Hong Kongu, Londýně a Japonsku a pravidelně publikuje v časopisech Nature´s Best, BBC Wildlife magazine, BBC Focus, Nikon Pro nebo Outdoor Photography.

George Karbus

George Karbus

Pro Karlovarského rodáka George Karbuse, o němž ve světě mnoho lidí asi netuší, že pochází z Čech, se v roce 2004 stalo novým domovem západní pobřeží Irska. V obřích vlnách Atlantiku našel nejen sám sebe, ale také přátelského divokého delfína, který mu změnil život. Inspirován delfíním kamarádem se vydal i s rodinou na cesty po světových oceánech, kde se setkal tváří v tvář s kosatkami drsné Arktidy i obřími keporkaky jižního Pacifiku a zachytil je na fotografiích, které fascinují svět. Ať už fotografuje velryby, potápěče, surfaře nebo příboj, tříštící se o přístavní molo, jeho láska k přírodě a fotografii hraničí až s posedlostí a hluboce se odráží v jeho snímcích.

Mezi nejvýznamnější z posledních úspěchů George Karbuse je získaný titul amabasadora značky Nikon, který je značkou prestižních fotografů inspirujících svojí tvorbou celou společnost.

Sám říkáte, že v obřích vlnách Atlantiku a v Irsku jste našel sám sebe. Můžete to prosím víc přiblížit? Odjížděl jste z Čech s tím, že něco ve vašem životě chybí?

Já si myslím, že určitě. Vždycky jsem byl dobrodružná povaha. Mým teenagerským snem byl život u oceánu a za tím snem jsem si šel. Když mi bylo 20, pokusil jsem se načerno emigrovat do USA. Bohužel to byla těžká doba a nepodařilo se mi to, tak jsem jel místo toho na Malorku. Tam jsem asi pět let pracoval, žil u moře a také potkal svou přítelkyni. Svůj sen jsem si tím splnil ale jen částečně, pořád to nebyl oceán, a tak jsme s přítelkyní odjeli do Irska. Tam jsem poprvé poznal sílu severního Atlantiku, která mě doslova okouzlila. Krajina na pobřeží je drsná, ale zároveň zelená a cítil jsem z ní svěžest a inspiraci. Právě díky těmto momentům jsem se stal fotografem. Po nějaké době jsem si uvědomil, že Irsko je to pravé místo pro můj život a práci, že se tu cítím dobře a kreativně.

Jaké bylo setkání s delfínem, který změnil váš život?

Začátek života v Irsku byl divoký. Trvalo nám docela dlouho, než jsme našli práci a chvíli jsme dokonce bydleli ve stanu - zrovna když končilo léto a přicházely první bouře. Pak jsme se ale usadili a hned začali objevovat západní pobřeží této krásné země. Při jednom z výletů jsme se dozvěděli, že v nedalekém zálivu žije přátelský delfín, který se nebojí lidí. Zdálo se mi to úžasné, protože jsem vždycky snil o tom, že budu plavat s delfíny. Nikdy jsem ale nečekal, že to bude ve studeném Atlantiku. Vydali jsme se do zátoky a delfín tam skutečně byl, tedy vlastně byla, je to totiž samice. Když jsme s ní šli do vody, bylo to nepopsatelné - poprvé v životě plavat s delfínem, kterého máte téměř na dosah ruky. Ten zážitek byl tak výjimečný, že jsme se sem vraceli pokaždé, když to jen trochu šlo. Náš vztah s delfínicí byl čím dál silnější, až jsme se po pár letech přistěhovali do surfařské vesničky, která byla blízko zátoky, v níž žila. Byla to velmi mladá delfínice a nikdo neměl tušení, proč vlastně zůstala sama. Ráda si s námi hrála na schovávanou nebo přeskakovala přes naše hlavy. Opravdu si nás oblíbila, takže jsme s ní zažívali krásné věci, které mne inspirovaly k freedivingu a hlavně k podvodnímu focení. Zkušenosti, které jsem s touto delfínicí nasbíral, se mi později při práci mnohokrát hodily.

Jaké je plavat v blízkosti kosatek a keporkaků?

Je to něco, co dělám posledních 15 let neustále. Naše zkušenost s irskou delfínicí nás totiž poznamenala natolik, že jsme později začali cestovat po celém světě, abychom viděli různé druhy delfínů a velryb. Ať už to bylo pod ledem v Rusku nebo v tmavých norských vodách s lovícími kosatkami a keporkaky, každé setkání od Severního pólu po Jižní pacifik bylo naprosto úžasné a unikátní. Samotný zážitek s kosatkami patří mezi ty vůbec nejsilnější v mém životě. Díky tomu, že jsem s nimi strávil spousty hodin, jsem je mohl vidět třeba ve chvíli, když se zrovna krmily na hejnech herynků - jen já a padesát kosatek a do toho připlouvali keporkakové. Když kosatky loví, pracují jako tým, je mezi nimi vidět souznění, harmonie a každá z nich přesně ví, co má dělat, vše probíhá v klidu. Při tomto setkání jsem nafotil zcela unikátní fotky, které posbíraly několik cen a dovolím si tvrdit, že jde o jedny z nejlepších fotek lovících kosatek na světě. Být ve vodě s kosatkou nebo s jakoukoli velrybou je úžasný zážitek, zároveň ale chovám k těmto živočichům hluboký respekt. Když kolem vás proplave samec, který má osm metrů, dívá se vám do očí a vy víte, že jde o nejsilnějšího mořského tvora, který si dokáže poradit s velkým bílým žralokem nebo s modrou velrybou, není ani nic jiného na místě.

Jaké jsou vaše zkušenost při potápění s dalšími zvířaty?

Potápěli jsme se s mnoha různými zvířaty, ať už to byli delfíni, velryby, žraloci, manty nebo malé rybičky. Mě osobně nejvíc lákají velcí savci, jako jsou lachtani, tuleni, delfíni, velryby, ale třeba i žraloci. Samozřejmě každé zvíře je jiné a jinak se chová. Na savcích se mi líbí to, že s nimi dokážu navázat kontakt. Záleží ovšem na jejich rozpoložení, jsou totiž neuvěřitelně náladoví.

Existují zvířata, která s vámi nechtějí spolupracovat a naopak zvířata, která blízkost člověka milují?

Určitě! Samozřejmě je ale všechno o náhodě, o rozpoložení zvířete a také o genetice. Tuleni z míst, kde je po staletí vybíjeli, v sobě mají zakořeněný strach. Pak ale přijedete třeba na Galapágy, kde člověk před staletími vůbec nežil, tudíž tam nestačil napáchat zlo a zvířata jsou tu nebojácná, klidná a strach z lidí v sobě nemají. Jsou tu ale i zvířata, pro která jsme my lidé nudní a jejich pozornost si musíme získat. Jsou to hlavně delfíni a lachtani, kteří milují zábavu a dynamiku, a to samé chtějí vidět i od vás. Líbí se jim, když se potápíte dolů do hloubky, děláte obraty a výkruty. Když se ale jen tak plácáte na hladině, jen kolem vás bez zájmu proplují. Zároveň si vás ale nevšimnou ani ve chvíli, kdy jsou ve stádu a plní nějaký úkol. Přesvědčil jsem se o tomto chování u mnoha druhů delfínů, třeba na Novém Zélandu s dusky delfíny nebo na Bahamách s delfíny kapverdskými a také s naší delfínicí v Irsku.

Co pro vás znamená rozbouřené moře, jaké pocity ve vás vyvolává?

Rozbouřené moře nebo spíš oceán je síla. Za posledních 15 let mého života jsem zažil největší bouře v Irsku - obrovské vlny, všude je cítit sůl, vítr, že sotva stojíte a do toho přichází z oceánu černý mrak, který vidíte už zdáli a víte, že z něj budou padat kroupy, ne ze shora, ale horizontálně, a to opravdu bolí. Bouře v sobě mají neuvěřitelnou energii a sílu, která se v podobě obřích vln vyvalí z oceánu na pobřeží. Baví mě to sledovat a zachycovat na snímcích. Zpočátku můžete cítit trochu obavy, když stojíte na útesu, burácí vlny a fouká silný vítr, pak si ale zvyknete a začnete se v tom doslova vyžívat. Další level je, že v tomhle počasí vlezete do vody. Pokaždé, když jdu fotit obří vlny, mám strach, srdce mi buší, mám sevřený žaludek a často předtím ani pořádně nespím. Když pak ale z vody vycházím, jsem nadšený, výsledné snímky jsou pochopitelně úžasné. Dostáváte se do úhlů, kam se běžně člověk nepodívá, proto jsou tyto fotky hodně výjimečné a vzácné.

Jaké destinace nebo zážitky byste nám suchozemcům z Česka doporučil?

Každé místo má svoji krásu, nějakou výjimečnost. Já se nejlépe cítím v Irsku. Když se podaří kombinace rozmanitých mraků, jedinečného světla a divokých vln, tak je asi nejhezčím místem, kde jsem kdy v životě fotil. Určitě bych tedy doporučil navštívit na jaře západní Irsko. Jsou tu velice dlouhé dny, slunce zapadá až v 10:30 večer a někdy můžete až do půlnoci vidět oranžové světlo na obzoru, navíc je to krásně zelená země s úžasně svěžím vzduchem a s báječnými lidmi. Další destinace, kterou bych doporučil, jsou Azorské ostrovy. Je to takřka náš druhý domov, byli jsme tam už devětkrát. Patří Portugalsku a je to nádherné místo s tradicemi, výborným jídlem, vínem a samozřejmě krásným oceánem plným velryb a delfínů. Je to asi nejbližší místo, kde můžete plavat s delfíny za docela přijatelnou cenu.

Jakých fotografií si nejvíce vážíte?

Rozdělil bych je do dvou skupin. První skupina jsou fotky, které si vysníte v hlavě, jdete si za jejich pořízením a není jednoduché je získat, protože jsou velmi unikátní, přišly z vašeho nápadu a vyžadují náročné plánování v kombinaci se štěstím. Například si vysním fotku surfujícího delfína a vím, že delfín surfuje jen ráno. Vím, že to nejde v zimě, protože je špatná viditelnost, takže musí focení proběhnout na jaře. Dále pak oceánské dmutí na vlnu, na níž delfíni surfují, musí být z jihozápadu a vítr musí foukat proti, tedy ze severovýchodu.  Vlny fungují jen za odlivu, mělo by svítit slunce, měla by být dobrá viditelnost a čistá voda. Spojit vše dohromady je kumšt a štěstí. Když se mi pak taková fotka povede, tak si jí vážím ze všech nejvíc.

Druhou skupinou jsou fotky, které jsou sice také vysněné, ale bylo trochu jednodušší je zachytit, případně takové, které jsem pořídil tak trochu náhodou - lépe řečeno se štěstím - a staly se velmi oblíbenými. Fotím hlavně pro sebe, na fotkách zachycuji svou vizi, jsem ale velmi rád, když se fotografie líbí a mohu s nimi inspirovat další lidi.

Co je pro fotografa nejdůležitější pro pořízení opravdu dobrého a silného snímku?

S příchodem digitální techniky se fotografie zjednodušila a zpřístupnila všem. Fotografie nic nestojí, jen cvakáte a snímky můžete kdykoli vymazat. Každý má mobil, každý si může dovolit solidní foťák. Dobrý snímek už tedy dávno není o dobré expozici nebo ostrosti, protože v dnešní době už ostrý a dobře exponovaný snímek dokáže vytvořit téměř každý lepší foťák. Já říkám, že dobrá fotka je o kompozici a o rámování. Do toho zapadá volba objektivu. Hlavně je to ale výběr momentu. I za 20 nebo 30 let, až budou ještě dokonalejší foťáky, bude stejně náročné zachytit správný moment, krásné světlo, atmosféru a dobře vše zarámovat. Krom toho je pro každého fotografa nesmírně důležité, aby fotil to, k čemu má osobní vztah. Jedině tak je možné, aby zachytil něco unikátního. Ve fotce musí být něco hlubšího - cit, láska…

reklama
reklama