Má váš chlap své děti? A jak s nimi vycházíte? Jste kamarádi, nebo nepřátelé? Nebo jste dokonce vychovatelkou a maminkou, aniž byste měla vlastní dítě? Nebo je to dokonce mix ve stylu „Moje dítě a tvoje dítě bijí naše dítě"?

Tu poslední větu jsem si ukradl od Báry Nesvadbové, to se sluší čestně doznat. A asi bychom si měli přiznat nejen to, že to nemáme lehké my, kteří vychováváme „cizí" dítě, ale ještě těžší to s námi mohou mít ty děti, které na těch našich hloupých rozvodech a rodičovských rošádách zpravidla nemají žádný podíl. Zato následky nesou společně s námi.

Až přijde „maceška"…

Nevlastním otcem jsem se stal dříve než otcem vlastním. Až teď, když mi má pětadvacetiletá nevlastní dcera přišla s dalšími dvěma vlastními ratolestmi, které již také dosáhly mety dospělosti, pogratulovat k narozeninám, uvědomil jsem si definitivně, že jsme to zvládli. Se všemi dětmi, i s tím nevlastním, které jsem „vyfasoval" ve dvou letech a které se jako nevlastní dodnes necítí. Nezvládli jsme to ovšem s maminkou, se kterou jsme se před pár lety rozvedli…

Na té oslavě jsem si uvědomil, že jednou to přijde tak trochu v opačném gardu. Že se ty mé již dospělé děti budou muset vyrovnat s tím, že vedle mne bude stát jiná žena než jejich matka. V porozvodovém období jsem je svými známostmi nazatěžoval. Děti vědí, že táta nechce být do smrti sám, že napsal knížku Hledám štíhlou ženu, ve které vylíčil složitost hledání vhodného protějšku „na doživotí", nemusel jsem jim ani nic vyprávět.

Letos jsem si to s dětmi užil sám, přestože už by našel někdo, kdo by u toho mohl být. Uvědomil jsem si, že tato setkání by měla probíhat uvážlivě a tehdy, kdy je pravděpodobné, že se budou opakovat ve stejné sestavě. Že příliš mnoho přítelkyň, kamarádek, „macešek", ale přítelů a strejdů nesvědčí dětem dospělým, natož dětem menším. Proces přijetí nového partnera svého rodiče je pro dítě náročný, ale i ten nový partner prochází ve směru k neznámým dětem obdobím obav, zda svoji roli zvládne, zda jej budou děti akceptovat.

Vychovávat nevlastní dítě není jednoduché

Mnozí mi jistě potvrdí, že ani výchova vlastních dětí není bůhvíjak lehký úkol, přestože tato lidská mláďata vyrůstají v teple úplné a harmonické rodiny. Výchova cizího dítěte je však úkol ještě podstatně těžší.

Jasnou odpověď dává rodinný poradce PhDr. Tomáš Novák: „Naše vlastní rysy vnímáme jako známé a pochopitelné. A ty nacházíme u vlastního dítěte. Cizí rysy nevlastního dítěte v nás vyvolávají nepochopení, napětí, úzkost, podrážděnost." A tak samotné předsevzetí, že se k nevlastnímu dítěti budeme chovat jako k vlastnímu, prostě nestačí.

K tomuto předsevzetí musíme přidat velké úsilí a kázeň. Je třeba vědět, proč je ten vztah jiný, musíme se na něj připravit, pracovat na sobě, hlídat se, být trpěliví. Dítě za to nemůže.

Soužití s mužem s dítětem ve vlastní péči

Rozhodnou-li se ke společnému životu muž a žena - oba s dětmi ve vlastní péči, zpravidla to funguje dobře. Oba mají rodičovskou zkušenost, jejich postavení je symetrické, pro ženu - matku je další rodičovský „úvazek" snáze zvládnutelný, muž - táta zase velmi ocení, že se o své dítě nemusí starat sám.

Daleko těžší situace nastává, má-li funkci „maminky" vykonávat biologická „nemaminka". Nejde jen o čistě praktickou záležitost, že takové ženě chybí maminkovská praxe, s tím se zodpovědná žena umí vypořádat. Podstatně hůře však někdy nese, že jí dítě připomíná předchozí manželův vztah. Již z výše uvedených důvodů nemusí dítěti rozumět, může na dítě dokonce jistým způsobem žárlit. Méně citlivý partner zase někdy vyžaduje od náhradní matky stejnou intenzitu lásky a kvalitu péče, kterou mělo dítě u své matky biologické.

Jistě je důležité, zda se jedná o muže ovdovělého, zda vlastní matka dítěte žije, zda se s ní dítě stýká, jak se k němu chová… Tento typ soužití je a bude nyní četnější také díky stále častějšímu využití institutu střídavé péče. Jakkoli to asi nelze předepsat jako univerzální řešení, velmi často bývá dobrým východiskem pořízení společného dítěte. Někdy až skrze vlastní dítě začne matka lépe chápat dítě nevlastní. Skončí žárlení na partnerovu minulost. Žena se uklidní, vztahy se obohatí, propletou a upevní. Někdy až v tomto okamžiku začne fungovat skutečná rodina.

Za tou jeho děvkou napůjdeš!

Pokud se muž stýká s dětmi z předchozího vztahu, pro jejich chování k nové partnerce je často určující působení jejich matky. Je mnoho případů, kdy děti tuto partnerku, která je zpravidla mladší, než jejich matka, přijmou velmi dobře, a ta se může stát jejich oblíbenou tetou či výbornou kamarádkou. To ale spíše jen v případě, kdy je jejich matka s rozvodem vyrovnána, kdy nemá potřebu svého bývalého manžela trestat ani sama, ani prostřednictvím dětí.

Je však mnoho žen, které se s rozvodem nikdy nevyrovnají. Ty se nejprve často snaží zabránit muži ve styku s dětmi, a pokud si jej jejich bývalý prosadí, udělají vše pro to, aby zničily vztah dětí s manželovou novou partnerkou. Pro tyto ženy je nejkrutějším trestem a příkořím, když děti doma řeknou: „Mami, ten táta má moc fajn ženskou. A jak dobře vaří!"

V případech těchto bitev o děti se dostává žena - „maceška" do těžké situace. I při nejlepší vůli a snaze ji zmanipulované děti mohou přezírat, nerespektovat, mohou se k ní chovat nepřátelsky. Rozhodně stojí za pokus tuto uměle vypěstovanou averzi překonat klidem a trpělivostí, ale někdy je veškerá snaha marná. A pak je lepší, když se se svými dětmi bude stýkat partner sám. To radí i odborníci.

Jste-li v této situaci, udělejte si svůj program a umožněte partnerovi styk s dětmi bez výčitek. Nezakazujte mu to, má na to právo. Vždyť to, že se k vám ti jeho „parchanti" chovají tak, jak se chovají, není přece jeho, ani vaše zásluha. A nemohou za to koneckonců ani ty děti. A vůbec to tak nemusí být napořád! 

A jak to máte vy? Válčíte s jeho dětmi, nebo s nimi vycházíte ve smíru a pohodě? Napište o tom do diskuze!