Jak už to tak bývá, člověk v rámci těch kotrmelců a jejich kompenzací po úniku před vztahem s milionářkou, pro kterou by byl se svými příjmy již doživotně jen chudým příbuzným, zatouží být sám pro někoho tím „milionářem", a když už ne milionářem, pak alespoň tím, kdo bude platit a hostit a dělat někomu radost.

Inzerát s nabídkou společně strávené dovolené měl obrovský úspěch. V reakcích jsem zaznamenal zvýšené procento kun a polokun než u jiných inzerátů. Snad proto, že sériovky i havárky tak nějak správně vytušily, že jim dovolenou nejspíš nikdo nezaplatí.

Vybírat zkrátka bylo z čeho, ale přes to, že potenciální spolucestující dokonce posílaly fotky v plavkách (některé i bez nich), netroufal jsem si na takový „adrenalin", abych se s dotyčnou setkal poprvé až v odletové hale. Následovala setkání.

Hele, a kolik vyděláváš?

Povolil jsem si (když máme to léto) jít dokonce pod věkový limit a dal příležitost i dívenkám mezi dvacítkou a třicítkou. Ženy mne překvapovaly. Jako by všechny byly z jednoho vrhu, případně měly stejný výcvik. Nejenže všechny byly hezké a zároveň hloupé jak bota, ale ode všech jsem dostával stejné otázky: „Hele, a kolik vyděláváš?" „Hele, a jaký máš auto?" „Hele, a kolik platíš na děti?"

Jistěže se na tyto věci zeptá dříve či později každá žena, ale tyto jako by nic jiného ani nezajímalo. Dvě z mé „finálové sestavy" ocenily, když jsem je vzal na jedinou letní premiéru Hello, Dolly! do Švandova divadla. Premiérová představení byla dvě, ale zájemkyň ještě více. Po dvou představeních zhlédnutých ve dvou dnech mi v hlavě nezněly jen známé muzikálové melodie, ale i naprosto stejné otázky mých premiérových doprovodů: „Hele, a kolik ta Chýlková bere za to představení?" Tím skončila debata o umění a zase začalo: „Hele, a ten byt je tvůj, nebo ho máš pronajatej?"

Termín odletu se nezadržitelně blížil a bylo třeba učinit rozhodnutí

 Na společnou dovolenou se stále hlásily další a další ženy a dívky z celé republiky. Rozhodl jsem se, že nebudu za žádnou mimopražskou zájemkyní sám cestovat. Chce-li ona cestovat se mnou, ať se přijede ukázat do Prahy. Lidé od filmu tomu říkají casting.

Netušil jsem v tu chvíli, že některé odmítnuté budou později požadovat náhradu cestovních výdajů, jedna z nich mi dokonce naskenovala jízdenku a příjmový doklad z nějakého kadeřnictví. Myslím, že byla z Moravy, ale nejmenovala se Majka, byť to byla docela pěkná „paštika".

Nevím, proč mne genetická výbava obdařila tak dlouhým vedením, aby mě ještě ani v tu chvíli stále nenapadlo, že normální ženská přece neodepíše na inzerát, ve kterém hledá chlap doprovod na dovolenou. Že jsem si tímto inzerátem nastavil síto na ženské ne tak úplně normální, nebo možná ve všeobecné rovině normální, ale ne pro mne.

„Chci být rozmazlována,"

píší tyto děvy do svých inzerátů, a jakkoli jsem se těmto inzerátům (i děvám) vždy bedlivě vyhýbal, nyní jsem si, tak nějak mimoděk, takových ryb nalovil plnou káď. Teď to už vím.

Casting vyhrála Romana. Ne že by se neptala, kolik vydělávám, ale činila tak s jakousi noblesou a alespoň dotazy nepřímými (kolik si tak asi vydělá v Praze novinář na volné noze?). Mezi nepřímými dotazy pak bylo možno s Romanou hovořit i o mnoha jiných věcech. Sympatické bylo i to, že měla kladný vztah ke sportu, a když jsem jí řekl, že náš hotel má vlastní tenisové kurty a posilovnu, dokonce mi vlepila pusu.

Popravdě úplně nejsympatičtější mi bylo to, že to byla krásná osmadvacetiletá holka. Byla opálená, jako kdyby se z dovolené vracela a nikoli se na ni chystala, měla sametově hlaďounké výstavní nohy, které mi byly svěřeny k olíbání a které mi posléze položila chodidly na ramena ještě před odletem, neboť jsme se celkem pragmaticky shodli, že taková společná dovolená vyžaduje přípravu a generálku. Jakkoli jsem se zařekl, že budu Romanu brát jako hezkou hračku na dobu určitou, především od chvíle, kdy mi poprvé zasténala v náruči, jsem se nemohl dočkat, až se toto sténání bude mísit se šuměním moře, omývajícím severoafrický břeh. A proč se dobrovolně omezovat dobou určitou, když tahle holka bude hezká ještě za dvacet let.

Hurá do Tuniska!

Krátký děs z toho, že letíme s tuniskou leteckou společností, mne opustil hned po vstupu do fungl nového airbusu, kde nás přivítala posádka tmavovlasých nažehlených pilotů a podobně úhledných letušek. Začal jsem věřit, že bývalí francouzští kolonizátoři tuniské piloty zaškolili tak, že neskončíme ve vlnách Středozemního moře, případně na nějakém skalisku, pokud by při přistání nestrefili malé letiště v Tabarce. Červené víno značky Magon, které jsme poprvé na palubě ochutnali, nás pak provázelo po celý pobyt.

Hotel blízko malebné Tabarky jsem zvolil zcela záměrně, protože umožňoval trávit večery i jinak než jen v hotelovém komplexu kdesi v polopoušti jako v mnoha dalších tuniských turistických střediscích.

Osazenstvo klasických tabarských hospůdek, kde se jen kouří vodní dýmky a pije silná káva, nikoli alkohol, se předhánělo, kdo vysvětlí princip této činnosti a nechá zabafat moji princeznu. Jakkoli tabarští muži museli být na turisty zvyklí, budila Romana ve svých mini šatečkách evidentní rozruch a nejspíše vyvolala i nejednu muslimskou erekci.

„Jsou z tebe hotoví, beduíni,"

komentoval jsem s jistou dávkou hrdosti, ne-li škodolibosti.
„Mám takový pocit, jako by mě svlíkali očima."
„Dobře jim tak, když ty svoje holky ani nenechají svlíknout do plavek a sex si povolujou až po svatbě," vysvětlil jsem své princezně. „Vždyť si sem pro kus sexu za těmito nadrženými chudáky jezdí už půl Evropy. I půl Česka," pochlubil jsem se znalostmi z oblasti sexuální turistiky, o které jsem nedávno psal.

„Ty myslíš, že ty ženský ze zájezdu, jak s nima včera večer seděly, sem jezdí proto?"
„Jistěže proto. Takový přízně se jim doma nedostane za celej život!"
„A myslíš, že jim platí?"
„Kdo komu?"
„No ty ženský, nebo oni platí jim?" Romana byla trochu zmatená.
„Nikdo nikomu neplatí. To je čistej ,barterovej' obchod. Jen tělo za tělo!"
„Fakt, jo?"
„No stejně jako my!" Sáhl jsem Romaně pod sukni. „Ty mi taky neplatíš."
„Měla bych?"
„Nemusíš, máš obrovskej barterovej potenciál," rozepnul jsem Romaně knoflík u šatů.
Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se proti nám na přímořské promenádě nevyřítil policista na motorce.

Učíme se nesmlouvavě smlouvat!

Když jsem Romaně vysvětlil princip arabského smlouvání na trhu, okamžitě si to chtěla vyzkoušet. Byla nadšena, že to funguje.

Na cenovou nabídku je třeba udělat protinávrh ve výši deseti procent z nabízené ceny. Na to němečtí turisté nemají nervy, a především to nemají zapotřebí. Těm je prodáváno zpravidla za stanovené ceny, uctivě, ale bez zápalu. Češi si však, z domova částečně vyškoleni smlouváním s vietnamskými trhovci, arabský model rychle osvojili. Prodej je tak živý a nepostrádá napětí a náboj. Ačkoli je oběma stranám respektujícím pravidla hry dáno si nakonec plácnout na polovině původní ceny, nelze se k dohodě dobrat jinak, než že se k ní svými nabídkami postupně obě strany „prohádají". Na nabídku deseti procent kupujícího následuje nabídka devadesáti procent prodávajícího, pak dvacet procent kupujícího a osmdesát procent prodávajícího. Jen tak se lze po kouscích dobrat té konsensuální poloviny, při které jsou obě strany spokojeny.

Romana byla nadšena, jak to funguje, a její noční stolek se postupně začal plnit korálky, dřevěnými velbloudy i korálovými šperčíky. Pak ji napadlo to, co asi napadne každého Čecha.

„A když bych šla zítra na čtyřicet procent a dělala bych, že odcházím, když to bude dráž?" zeptala se. „Tak tě nechají ujít pár kroků, pak na tebe zavolají a prodají ti, ale podívají se na tebe tak, že tě těch deset uhádaných procent nebude těšit. To je už za hranou, to je faul."

Byla to dovolená jako z filmu

Přesně tak, jak jsem si vysnil. Před snídaní hodinka v posilovně nebo výběh po opuštěné pláži, po snídani milování, a pak tenis, po kterém se v rámci mnoha nabízených animačních programů Romana vrhla do vodního aerobiku a jakéhosi skupinového tance a já si četl nebo se jen tak válel u bazénu a díval se na ni. Po lehkém obědě pak chvilka blaženého spánku, a pak na pláž, plavání, doteky a těšení se na večer. A večer levným taxíkem do Tabarky na pozdní večeři, langusty a další dobroty, nebo na diskotéku, která byla ve vedlejším hotelu.

Arabské rytmy v moderních tanečních úpravách mne neskutečně rajcovaly. Od nevelkého množství mladých domorodých návštěvnic diskotéky Romana okamžitě okoukala ten správně vlnivý pohyb boků a celého těla, který jen vyjadřuje a podtrhuje rajc té muziky a muže, ruku v ruce s konzumací vína, nezadržitelně dovádí k nejhříšnějším myšlenkám.

Ovíněni šeptali jsme si Romanou, co si všechno uděláme...

... co všechno krásného si vzájemně způsobíme, až přijdeme na pokoj. A pak do příjemně velké postele, ze které rozdováděná Romana sházela pokrývky až do rohů pokoje, a milování při rozsvíceném světle, protože neměla co skrývat a za co se stydět. Vše bylo dokonalé a krásné a opálené, tedy mimo kvarteta malých, bílých trojúhelníčků, které krásu nejinkriminovanějších míst jejího těla ještě podtrhovaly a umocňovaly. Milování zpravidla končilo tím, že si na mne Romana nasedla jak na koně a nejprve se velmi pomalu, téměř obřadně, napichovala jako fakírka. Pak následovalo neskutečné vrtění, snad hledání toho nejsprávnějšího úhlu, které v okamžiku, kdy byl tento úhel odhalen a fixován, přešlo v hurikán. Má krásná jezdkyně nade mnou vytvořila ze svých dlouhých vlasů míhající se živý obraz ne nepodobný roztočenému řetězáku a pak vykřikla tak, až jsem dostal strach, že tím výkřikem snad může přerušit nejednu noční modlitbu až někde v Tabarce. Tedy přinejmenším a s jistotou musel Romanin finálový pokřik vyvolat spoustu závisti u usazených manželských dvojic ubytovaných v našem hotelu.

Foto: Žena

Dlouho jsme se bavili jenom o blbinách. A o sexu

Také o tom, kde jsme byli na dovolených, o sportu, tenisovém forhendu a bekhendu. Připomínalo mi to bezstarostnou dovolenou s mojí první láskou v Bulharsku, kde jsme ovšem nehráli tenis a museli si několikrát v kempu vystát dlouhou frontu na chleba k dovezeným konzervám chalupářského guláše. K sexu nebyl k dispozici klimatizovaný pokoj, ale malý stan, který jsme museli téměř každou noc či ráno rekonstruovat, ne-li stavět znovu. Jak by se Romaně asi líbila taková dovolená?

Předposlední večer mi Romana řekla, že má přítele

Že je starší než já, že spolu nebydlí, že jí pořídil poměrně luxusní byt s velkou terasou, kterou miluje a na které se opaluje. Že jí dává „nějaké peníze", aby nemusela chodit do práce, že na ni ale nemá moc času a tráví s ní spíše jen víkendy. A že zjistila, že se na internetu dívá ještě po jiných holkách a že se občas zřejmě i s některou sejde. Tak se naštvala a odpověděla na můj inzerát. Netušil jsem, co z toho pro mne vyplývá.

Romana dálkově studovala práva, ale nepracovala. Volný čas trávila ve fitku, v bazénu, v kině, prostě tak, jak se jí právě zachtělo. Zeptal jsem se, zda si dokáže představit, že by bydlela v malém dvoupokojovém bytě bez terasy. Nedokázala.

„Ale vídat se můžeme," řekla

„Myslíš, že ti to ten tvůj sponzor povolí?" zeptal jsem se nejapně.
„Tak to určitě ne!"
„Tak tajně?" Uvědomil jsem si, že přesně tohle nechci.
„A proč ne?" dostalo se mi pragmatické odpovědi. „Víš, já jsem vyrůstala s mámou a ségrou v garsonce a takovej byt byl můj sen."
„A k tomu bytu a k tý apanáži, co pobíráš, máš jenom takový menší věcný břemeno," přešel jsem do útoku.
„Já jsem jeho věcný břemeno, ten byt na mě samozřejmě nepřepsal, protože není blbej," řekla zřejmě popravdě.
„Co bych měl udělat, abys v tom bytě chtěla bydlet se mnou? Nebo v nějakém podobném?" zeptal jsem se naivně.
„Máš deset milionů?" obdržel jsem dotaz, nad kterým jsem nemusel dlouho přemýšlet.
„Jeden by nestačil?" zkusil jsem smlouvat po arabsku, ale Romana nepochopila. I kdyby pochopila a usmlouval bych to na pět mega, stejně bych musel vyloupit banku. Přesto jsem se nevzdával. „Co budeš dělat, když tě hodí přes palubu?"
„Nemůže mě hodit přes palubu. Mám u notáře jeho závěť."
„Tu ale může kdykoli změnit!"
„No právě proto ho nechci moc dráždit," řekla, jako by se nechumelilo. „V tý závěti se nejedná jenom o ten byt, abys tomu rozuměl."
Ty chudáku, chtělo se mi dodat.

Uvědomil jsem si, že jsem si moc nepomohl

 Že jsem v úplně stejné pozici jako se Slovenkou Patrícií a jejím zlatým mercedesem. Ne ve stejné, ale v horší. Patrície už měla jistotu, potvrzenou neodvratnou lékařskou diagnózou, že se stane brzy vdovou. Pak už se nemusela s nikým stýkat tajně.

Přiznám se, že mi vůbec nebylo do zpěvu. Ze všeho nejvíc jsem si přál už být doma a sám. Ač Romana dělala vše pro to, aby mne po zbývající den a noc rozveselila a přivedla na jiné myšlenky, nechtělo se mi už na žádnou diskotéku, na tenis a vlastně vůbec nic. Snažil jsem se to jen nějak statečně dohrát, ale když jsme ulehli na naši velkou postel, bylo mi jasné, že minimálně v této oblasti už mám dohráno. Že už nebude žádný živý obraz z roztočených dlouhých vlasů a žádný výkřik budící pokojně spící manželské páry. Ještě předtím, než jsme se stali jedním z těchto pokojně spících párů, učinil jsem marný pokus. Pak jsem to vzdal a omluvil se. Romana to přijala s porozuměním. Spala pokojně, já nepokojně. Velkou část noci jsem prostál s cigaretou na balkoně a občas se podíval do pokoje na spící, krásnou nahou holku. Přemýšlel jsem, jestli ji mám přikrýt. Ale bylo teplo a navíc to… nebyla moje holka.

A slzy nakonec!

Když jsme nastupovali na tabarském letišťátku do letadla, uvědomil jsem si, že přece ona měla být má hračka na dobu určitou. Nakonec jsem hračkou na dobu určitou byl já. Po celou cestu, kdy jsme naposledy upíjeli červené víno značky Magon, jsem přemýšlel, jestli budu mít sílu na to, abych jí řekl, že se už neuvidíme. Pak mi sama pomohla.

Když letadlo na ruzyňském letišti rolovalo k odbavovací hale, požádala mě, jestli bychom mohli vyjít každý zvlášť. Že na ni bude čekat.
„Tak sbohem, Romanko," řekl jsem vítězce mého castingu po vzoru filmových loučení, ale hlas se mi dosti „nefilmově" zatřásl.
Romana se na mě podívala. Všiml jsem si, že i ona má slzy na krajíčku. Také po filmovém způsobu.
„Zavoláš?" zeptala se.
„Nezavolám," řekl jsem. „Bude to tak lepší."

Nejméně měsíc se mi pak ve snech vracely dva filmové obrazy. Prvním byl obraz roztočených, dlouhých vlasů připomínajících řetízkový kolotoč. Následoval střih a po něm obraz krásné, dozlatova opálené mladé ženy, která s kufrem na kolečkách vchází do letištní haly a padá do náruče draze oblečenému šedovlasému elegánovi.

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.

Vstoupit do galerie | 29 Módní úlety hvězd - šokující, nebo kouzelné?

Vstoupit do galerie | 16 Yes nebo děs? S. J. Parker vyhublá na kost

Vstoupit do galerie | 21 Slavní o nevěře: Možná budete překvapeni