Atraktivní, štíhlá a blond jsem jen na internetu! Vadí?
Jediný problém byl v tom, že Katka se popsala jako atraktivní, štíhlá blondýnka. Byla jen blondýnka.
Výhodou „singláckého" života je v předvánočním čase to, že není nutno zapojovat se do nákupů, domácích prací, úklidů a pečení cukroví.
Nevýhodou pak to, že se vám po tomhle všem samozřejmě neskutečně stýská, vzpomínáte, myslíte na děti a bývalou ženu, a pak na všechny ženy, které vám významněji proběhly životem, a říkáte si, co všichni asi tak právě teď dělají, vždyť jsou to lidi, kteří si v jistém životním období nedokázali představit život bez vás a vy život bez nich, a při těchto myšlenkách je vám tak nějak všelijak.
Předvánoční čas...
A tak si řeknete, že si uděláte takový poslední předvánoční pokus a že se třeba stane zázrak, že se potkáte s někým, kdo to všechno předešlé zastíní a kvůli komu se na poslední chvíli přece jen vrhnete do předvánočního úklidu, shánění stromečku, dárků a vraždění kaprů. S ohledem na skutečnost, že jsem, poučen řadou předchozích pokusů, na zázraky až tak moc nevěřil, nadělil jsem si hned pokusy dva.
V rámci prvních schůzek jsem se zpočátku choval jako skutečný gentleman. Předsevzal jsem si, že setrvám za všech okolností. A také jsem setrvával. Až když toho bylo na mě moc, osvojil jsem si různé fígle. Při schůzkách se ženami, které ani za nic neposlaly fotku a trvaly na tom, abych se nechal překvapit, jsem třeba popsal jako poznávací znamení jiné oblečení, než které jsem si vzal na sebe, abych měl čas si dotyčnou prohlédnout a případně včas prchnout. Ženy však používaly tytéž krycí manévry, a tak se nezřídka stávalo, že se člověk ocitl v pozici, ze které již není úniku.
Přišla Katka, která nebyla Katka
„Vy jste Honza, že jo," oslovila mne jediná žena v širokém okolí. To nebylo oslovení, ale odhalení. Mohl jsem samozřejmě říci, že nejsem Honza. Neumím ale moc dobře lhát, žádný jiný muž se před smluvenou vinohradskou vinárnou v tom ospalém sobotním předvánočním odpoledni nepoflakoval, prostě bylo zřejmé, že jsme to my dva. Jediný problém byl v tom, že Katka se popsala jako atraktivní, štíhlá blondýnka. Byla jen blondýnka. A to ještě nikoli od narození. Představila se jako Monika.
To mě zmátlo, protože s Monikou jsem měl domluvenou schůzku až o den později. Tušil jsem, že můj seznamovací systém jednou selže. Zoufale jsem se zeptal, jestli Monika opravdu není Katka. Dostal jsem kladnou odpověď. Systém tedy možná ještě neselhal. Selhávám já. Katka-Monika si objednala kávu a lehkou kolu. Zatímco si do kávy vsypávala druhý cukr a požvýkávala čokoládičku, kterou jí ke kávě přinesli, vysvětlila mi, že lehkou kolu pije kvůli linii.
„Tak to má být," snažil jsem se něco říct a odhadoval jsem, o kolik kilo by musela být Katka-Monika lehčí a co všechno by na sobě musela změnit, aby splnila moji představu o štíhlé, atraktivní blondýnce. Odhadl jsem, že těch kilo navíc je tak asi kolem patnácti a ostatní jsem raději přestal posuzovat. Na tyhle případy míval jedinou možnou odpověď Lumír: „Zpátky do mámy a předělat!"
Proč bych neměl kouřit
První skleničku portugala jsem vypil téměř na jeden zátah a zapálil si cigaretu. Katku-Moniku jsem tím rozčílil. „To se mě ani nezeptáš, jestli si můžeš zapálit?" „Až mi povíš, jestli jsi Katka, nebo Monika." „Monika. Katka jsem na internetu."
„Ta atraktivní štíhlá blondýnka je tedy Katka?" „Vždyť jsem ti teď řekla, že jsem Monika," zatvářila se nešťastně. Nic nepochopila, a ještě mě má za vola. „Tobě vadí kouření? Já každé ženské v prvních třech větách píšu, že kouřím jako cikán, ale že nejsem černovlasej s knírem, že mám větší nos a že nevlastním síť hotelů." „Umyla jsem si hlavu," odvětila Monika nedůtklivě. „Já taky, zcela výjimečně kvůli tobě, jinak se jenom hřebelcuju," pokusil jsem se o žert.
Monika mi seriózně vysvětlila, že když si umyje hlavu, vyhýbá se kuřáckému prostředí. Druhou cigaretu jsem si už raději nezapálil. Pak mi vyprávěla o tom, jak ji manžel opustil a že vůbec nechápe, proč to udělal. Několikrát mne napomenula, že moc piju, a to že se jí tedy vůbec nelíbí, protože to leze pěkně do peněz.
Mám hodně neřestí
Zeptal jsem se, jestli její manžel taky pil, a bylo mi řečeno, že ze startu celkem dost, později už velmi. Řekl jsem, že též velmi piju. Pak mi řekla, že manžel byl na ženský, a já jsem řekl, že jsem na ženský jako čert. Pak mi ještě řekla, že manžel hrál automaty a já řekl, že neusnu, dokud nenaházím do forbesů alespoň tisícovku. Řekl jsem ještě, že strašně chrápu, a že když se rozčílím, nejdu pro facku daleko.
Stále jsem očekával rozhodující osvobozující verdikt, a když nepřicházel, podíval jsem se na hodinky a konstatoval, že musím ještě na injekci, protože mám v určitých tělesných partiích nějakou hroznou vyrážku. „No a kdy se uvidíme příště? " zeptala se Monika. Škodolibě jsem si zapálil. Monika neprotestovala. „Nebo ty už nechceš?" pozdvihla výstražně obočí. Ani nevím, co jsem odpověděl. Asi že zavolám, protože pak Monika trvala na tom, že si musím napsat její telefon. Tak jsem si ho někam napsal.
Zítra mi zlepší náladu Monika
Odkráčel jsem svižným krokem s předsevzetím, že si nenechám pokazit náladu. Vždyť se jen jednou vyspím a budu mít schůzku s další Monikou. Když ne přímo boží spravedlnost, tak alespoň teorie pravděpodobnosti mi poskytovala jakousi garanci, že nedělní Monika bude přinejmenším slušivou náplastí na Moniku sobotní. Zkrátka že to nemůže být horší.
Takto povzbuzen a uklidněn jsem si dopřál procházku Václavákem, na jeho dolním konci si objednal ve vinném šenku ještě jednu skleničku a pak si u Bati koupil pohorky a adidasky. Učinil jsem překvapivé zjištění, že nákupy mi tolik nevadí a realizuji je nejsnáze, když mám něco upito. To se zřejmě rychleji rozhoduji. Navíc „zítřejší" Monika je prý sportovkyně a turistka každým coulem, a tedy budu kvalitní sportovní obuv potřebovat.
V nedělním podvečeru jsem si na Václaváku „pod ocasem" vystál důlek. Mělo to být mé první regulérní rande na tomto posvátném a ke schůzkám předurčeném místě. Přišlo mnoho žen, ale Monika nepřišla. Její telefonní číslo jsem neměl, neodpověděla mi na e-mail. Třeba si ji těsně přede mnou ulovil někdo jiný. Vždyť internetoví honiči a pilňačky si na jeden den domluví třeba pět schůzek po hodině. Na něco podobného jsem tedy neměl ani čas, ani nervy. Až po čase přišlo doznání, že nedělní Monika je třináctiletá dívenka, která si dělá z chlapů legraci.
Jak můj syn loví ženy
Pak jsem se dověděl, že se takto baví i můj syn. Šestnáctiletá dcera mi práskla, že Honzík má „pod ocasem" dohodnuté rande každou chvíli a že si dokonce vybírá moji věkovou kategorii. Honzíkovi je čtrnáct.
Když jsem na něj uhodil, ani moc nezatloukal. Vysvětlil mi nepříliš ochotně, zdlouhavě, ale poctivě, že má-li se něco dozvědět o ženském orgasmu, nemůže si psát s třináctkami. To jsem chápal. A zakazovat nemá smysl. Ono to není jednoduché, když máte napůl dítě a napůl chlapa. Je to divný věk, kdy na pivo s ním ještě nemůžete a na zmrzlinku už jej nenachytáte. Ještě tak do mekáče, kde si ovšem nedáte ani to pivo, ani si nezapálíte.
Tedy jsem svého synka při menu, za které by měl každý rodič dostat nafackováno (sladká cola a přejetý karbanátek v housce), jenom požádal, aby si s těmi ženami, na které bych si měl činit plný nárok já jako jeho rozvedený otec, alespoň nesjednával schůzky, na které nemůže chodit, neboť už má dávno po večerníčku. A vysvětlil jsem mu, že by si měl po řádném poučení a sesbírání zkušeností začít hezky rychle psát s věkově příslušnými třináctkami, protože tyto si v opačném případě a ze stejné logiky budou psát se čtyřicátníky. Neboť nejenom my, chlapi, ale i ty holky se chtějí něco dozvědět o životě.
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.
