reklama

Andrea: Řekli mi to - čeho jsem se děsila!

Doktoři jí oznámili: "Máte rakovinu." Pro osmadvacetiletou ženu, její rodiče i manžela přišla nelítostná zkouška.

Foto: archív Andrea

"Máte rakovinu," aneb jak to všechno začalo?

Pracuje jako marketingová manažerka mezinárodní kosmetické společnosti. Andrea je velmi živá, komunikativní a krásná žena, které se jednoho dne - jednou větou - změnil život.

Doktoři jí oznámili: „Máte rakovinu." Pro osmadvacetiletou ženu, její rodiče i manžela přišla nelítostná zkouška.

 

Ráda bych vzkázala všem ženám:

  • Ať nezapomínají na prevenci!!!
  • Budou-li mít i sebemenší podezření, ať okamžitě navštíví kvalitní specializované pracoviště.

Za sebe mohu opravdu doporučit právě zmiňovaný Zelený pruh v čele s primářem Pechou a houfem úžasných sestřiček, kterým tímto zároveň děkuji za záchranu svého života!

Když boj se zákeřnou nemocí, obávanou hrozbou, která dokáže zničit člověka v plné síle během několika měsíců, začal - nevzdala to.

Od té doby uběhly 2 roky a Andrea má léčbu úspěšně za sebou. Z energie, životní vitality a enthusiasmu by málokdo poznal, co má za sebou.

Jak to zvládla a čím vším si ona i její rodina musela projít, si přečtěte právě teď.  

Jak jste zjistila, že jste nemocná? Zanedbala jste něco?

Nádor mi objevil manžel. Zanedbala, zbytečně jsem otálela s návštěvou lékaře. Mohla za to má zkušenost z minulosti, kdy jsem v 25 letech navštívila svou tehdejší gynekoložku s tím, že jsem si nahmatala bulku. Její reakce byla překvapivá. V podstatě mi vynadala, co to mám za nápady. Rakovina se přeci mladých lidí netýká! Tenkrát se opravdu jednalo pouze o tukový fibrom, před dvěma roky bohužel ne!

Měl s rakovinou problém někdo z rodiny?

Rakovina je bohužel v dnešní době běžnou chorobou. I u nás v rodině se tato diagnóza objevila. Ale s rakovinou prsu jsem byla první.  

Jaká byla Vaše reakce, když Vám doktoři oznámili, že máte rakovinu?

Ten den si pamatuji po minutách. V té chvíli se mi zastavil čas. Na prohlídku jsem šla suverénně a v podstatě si tuto možnost vůbec nepřipouštěla. O to větší to byl šok! Nevěříte tomu.  

Kdo Vám byl největší oporou?

Mám to štěstí, že mám kolem sebe spoustu dobrých přátel a rodinu. Myslím, že všichni mají svůj podíl na mém úspěšném vyléčení. Moji rodiče projevili neuvěřitelnou statečnost. Přestože jim onemocněla vážnou chorobou jejich jediná dcera, snažili se, abych nikdy v jejich očích neviděla strach, jak tenhle boj dopadne. Ale tou největší oporou mi byl jistě můj manžel, který se mnou trávil každý jeden den mé nemoci.

Jak jste se postavila k nemoci?

Jsem pyšná sama na sebe, že jsem to takto zvládla. Dokázala jsem při své nemoci chodit do práce, kde se mi dařilo ji celkem úspěšně tajit. Nestyděla jsem se za ní, ale bylo příjemné každý den potkávat lidi, kteří nic netuší a nekoukají na vás se soucitem a starostí. Samozřejmě v rámci takového utajení vznikaly tragikomické momenty. Tak například když jsem si musela balit injekce do alobalu a svačinových krabiček, abych je mohla v utajení uchovávat v lednici a píchat si je na toaletách, protože se museli podat 24 hodin po chemoterapii. Nebo když jsem, jako původní blondýna s dlouhými vlasy do pasu, přišla se zbrusu novým sestřihem na 3mm a kolegové si mysleli, že jsem se asi zbláznila.

První chemoterapie?

Dostala jsem se do skvělých rukou na pracoviště Medicomu na Zeleném pruhu. Pan primář Pecha, který mě léčí, mi tenkrát řekl, že chemoterapie je sice ve své podstatě  jed, který mi budou pouštět do těla, ale zároveň je to to jediné, co proti rakovině funguje. A záleží jen na mně, jak jí budu snášet. Řeknu-li si, že mi bude blbě a celou jí prozvracím, nejspíše se tak stane. Budu-li k tomu, ale přistupovat tak, že je to to jediné, co mi může zachránit život, může být všechno jinak. A od té doby věřím v sílu osobnosti a svého vlastního já. Funguje to. Odcházela jsem tenkrát z té ordinace s tím, že chemoterapii budu zkrátka „milovat". A opravdu. Ani  jedinkrát jsem nezvracela!

"Všem, kteří si něčím takovým  musí projít také doporučuji si s sebou vzít „kvalitní doprovod". Na každou z chemoterapií mě někdo z mých přátel doprovázel. A vím, že to zní šíleně, ale ve finále jsme se tam bavili tak, jako bychom byli někde na kávě."

Změnil se kvůli nemoci nějak Váš životní styl?

Ne. Zůstal stejný a myslím, že to je velmi důležité. Snažit se žít i nadále tak, jakoby se nic nedělo. Je pak snažší věřit, že se uzdravíte. Změnil se pouze můj pohled na život! Zato ovšem pořádně

Čeho jste se bála nejvíc?

Šílené je, že v první chvíli mě ani nenapadlo, že rakovina znamená boj o život. Asi jako každá žena jsem se nejvíce bála toho, že přijdu o prsa. Druhá obava byla z toho, až mi vypadají vlasy. Smrt si nějak nepřipouštíte. Tuhle hrozbu jsem si plně uvědomila až později. 

A jak to dopadlo?

Musím říct, že když mi pan doktor sdělil, že o své dlouhé blond vlasy přijdu, rozbrečela jsem se, což opravdu není můj styl. Pravdou je, že když mi začaly padat první vlasy, vypila jsem láhev šampaňského a požádala manžela aby mne vzal strojkem. Oholil mě před zrcadlem a první, co jsem pak řekla, bylo, že se sama sobě líbím snad ještě víc než předtím. Ohromně se mi pak ulevilo. Všichni mi nový "sestřih" chválili a paruku jsem nosila v podstatě jen do práce. Dalším strašákem byla operace. Ale tahle obava se naštěstí také ukázala jako zbytečná. Pan primář si dal opravdu záležet a kromě malé jizvy byste téměř nic nepoznali.

Platí, že víra tvá tě uzdraví?

Tahle nemoc vám sebere veškeré iluze. Sáhnete si na dno a první, co vás v té souvislosti napadne je, proč zrovna já? Nikdy jsem nebyla věřící člověk, ale doufala jsem, že existuje nějaký princip rovnováhy dobra a zla. Že zkrátka, když jste člověk kvalitní, některé věci se vám vyhnout. Od téhle zkušenosti jsem radikální atheista a jediné, v co věřím - je v sama sebe a svou vlastní vnitřní víru a sílu. Jsem přesvědčená, že kdybych nevěřila, že se vyléčím, už tady dnes nejsem.

Je něco, co vám rakovina dala?

Určitě. Vždycky říkám, že kdyby to takhle zůstalo, jsem za ten zážitek paradoxně vlastně vděčná. Člověk si srovná v hlavě priority a získá ohromný nadhled. Nepřipouštím si už téměř žádné problémy. Vím, že když nejde o život, nejde opravdu o nic. Na svět najednou koukáte jinýma očima a všechno vám připadá strašně krásný. Mám teď skoro permanentně dobrou náladu, jsem v takovém euforickém stavu, že občas má problém spíš mé okolí, aby mě zvládlo. A také jsem získala skvělou přítelkyni Míšu, se kterou jsme se poznaly na operaci. Pojí nás nejen tahle hořká zkušenost, ale především nově nabytý pohled na život.

Máš nějaké životní motto?

Životní motto nemám. Jen si teď život užívám plnými doušky a vážím si každé jedné minuty. Naučila jsem se nesoudit lidi a být velmi tolerantní. Nikdy totiž nevíte, co ten druhý právě prožívá!

Co plánuješ do budoucnosti?

Budoucnost neplánuji. Žiji tady a teď. Dělala jsem to tak vždycky a tahle zkušenost mě jen utvrdila v tom, že je to ten nejsprávnější přístup, jak si užít život, který mě neskutečně baví.

Dara Rolins: Nehoda mě semlela. Z bulváru mi bývalo do breku, teď mě potřebuje | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama