Vlčí bob (Lupinus), nebo také lupina, je názvem rodu rostlin z čeledi bobovitých (motýlokvětých, luštinatých).
Vlčí bob je charakteristický zejména svým vzpřímeným hroznovitým květenstvím s hustými květy pestrých barev. Díky tomu nachází uplatnění jako dekorativní rostlina. Lupina však neohromuje jenom svoji krásou, ale také nebezpečným složením se silně jedovatými alkaloidy. Přesto mezi lupinami najdeme i takové, které slouží jako pícniny nebo se dokonce užívají v potravinářství.
Vlčí bob má původ v Severní Americe, odtud se rozšířil na mnoho míst planety. V současnosti tak na vlčí bob, konkrétně vlčí bob mnoholistý, můžeme natrefit ve volné přírodě po celé Evropě. A nejenom v Evropě. Přestože se dříve vlčí bob vysazoval v zahradách i v přírodě, dnes se s ním jako s obtížnou invazivní rostlinou potýkají například na Novém Zélandu.
Popis rostliny
Mezi lupinami najdeme trvalky i jednoletky. Typicky jde o statné rostliny, které v době květu mohou dorůstat do výšky 150 cm, více než 50 cm přitom zabírá hroznovité květenství. Kulovité hrozny jsou tvořeny motýlovitými květy. Bývají jednobarevné i dvoubarevné. Rozkvétají postupně. Plodem rostliny je lusk.
Dlouhé duté stonky jsou hustě olistěné. Nesou řapíkaté, dlanitě dělené listy vejčitého tvaru. Rub listů pokrývají přitisklé chlupy.
Vlčí bob má mohutný kořen, na který váže vzdušný kyslík. Slouží proto také jako hnojivo, zlepšuje kvalitu půdy. Na druhé straně tím mění místní ekosystém a potlačuje výskyt původních druhů.
Vlčí bob má však také výhodnou schopnost absorbovat z půdy jedy, pesticidy či radioaktivní látky. Toho lze v praxi využít.
Nejznámější druhy
Celkem existuje 200 – 300 druhů vlčího bobu. U nás zdomácněl především vlčí bob mnoholistý (také lupina mnoholistá). V posledních letech se u nás začíná pěstovat také vlčí bob bílý. Ten se jako polní plodina tradičně pěstuje například v Austrálii.
Jakkoli je vlčí bob mnoholistý jedovatý, existují i šlechtěné kultivary, které slouží jako krmivo pro hospodářská zvířata nebo lesní zvěř. Vlčí bob bílý se dokonce uplatňuje i jako potravina. Řadí se k bílkovinným luštěninám.
Vlčí bob mnoholistý
Lidově se mu říká také jen vlčina, vlčinec nebo vlčák.
Vlčí bob mnoholistý je k vidění zejména na lesních lemech, světlých mýtinách a loukách. Daří se mu na slunném stanovišti. Svědčí mu živná, propustná, nevápenitá půda. Osídluje celé území Česka, zejména horské a podhorské oblasti. Někde může chybět.
Vlčí bob je tradiční okrasou venkovských zahrad. Na pěstování není náročný, nedaří se mu však v chudých a příliš suchých půdách. Vysévá se od února do června. Při pozdějším výsevu vykvétá až další rok. Mladé rostliny se na zimu zakrývají. Vlčí bob se pěstuje výhradně ze semene, nevytváří trsy.
Od července do srpna zdobí lupina zahradu svým vysokým květenstvím. Zatímco v plané podobě mají květy vlčího bobu pouze modrofialovou barvu, vyšlechtěné kultivary nabízejí i mnoho dalších barevných variací. Okrasné květy jsou plnější, mohou být bílé, žluté, růžové, červené, modré, fialové aj. Hodí se k řezu, ale ve váze dlouho nevydrží. Po seříznutí na podzim rostlina vykvétá znovu.
Vlčí bob mnoholistý je silně jedovatou rostlinou. Zejména v jejích semenech je obsažen vysoký podíl hořkých alkaloidů jako je lupanin, lupinin, lupinidin (spartein), také glykosid lupinid, anagryn aj. Tyto nebezpečné látky nenávratně poškozují jaterní tkáň, také nervový systém, ledviny a srdce. Otrava nastává již po požití asi deseti semen vlčího bobu. Slabší otrava se projevuje nevolností, špatnou pohyblivostí a halucinacemi. Těžší intoxikace se projevuje křečemi, zvracením, poruchami srdečního rytmu až totálním ochrnutím dýchacích orgánů. Krásná rostlina tak může ve svých semenech přinést i smrt.
