Veselé historky z natáčení
Speciál - Co má společného Tatiana Vilhelmová s Penelope Cruizovou a jak bylo Zdeňku Svěrákovi v neoprenu?
Natáčení začalo 13.3. 2006 v Praze na Smíchově. V mrazivém, slunečném ránu byly ulice pokryty třiceticentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu.
Režisér a producent v jedné osobě stál před zásadním rozhodnutím, zda natáčení zrušit, nebo začít točit a riskovat, že přijde náhlá obleva, sníh zmizí a záběry, které mají navazovat, budou bez sněhu. Nakonec usoudil, že příroda filmu zdarma nadělila to, zač jiné produkce platí vysoké částky. Začátek filmu je bílý, sníh naštěstí neslezl a záběry navazují, jak mají.
Zdeňka Svěráka čekaly hned v prvních dnech velmi náročné scény jízdy na kole. Přestože na nejnebezpečnější situace byl zastoupen kaskadérem, chvíle, kdy musel po zmrzlých kočičích hlavách manévrovat s bicyklem, sledovat kameru a hrát, nebyly vůbec snadné. Přesto Zdeněk Svěrák přiznává, že jej trápilo i něco navíc.
"Nejnáročnější vůbec byla představa, že musíte být pětačtyřicet dní v jednom kuse v pořádku," říká. "Od rána do večera, od svítání do tmy být k dispozici a fit. Já si říkal, že není možné, abych to vydržel. Kolikrát jsem se - zvláště v těch prvních dnech, kdy byl sníh a mráz a já jezdil na kole - vracel domů úplně prokřehlej. Říkal jsem si: to musím odstonat, natáčení se zastaví. Hned jsem si vlezl do horké vody, což běžně nedělávám, ale tělo si o to prostě řeklo. Dřív jsem míval potíže s nespavostí, a tak jsem se bál, že když k tomu ještě nebudu spát, budu úplně vyřízenej. Ale opak byl pravdou. Vždycky jsem usnul jako špalek."
Nakonec se tím, kdo natáčení odstonal, stal mladší ze Svěráků, a tak se finální scény na Slapské přehradě musely posunout až na dobu, kdy se antibiotika poperou s jeho zápalem plic.
Zdeněk Svěrák pak přidává něco ze zkušeností, které prožil přes neopren na vlastní kůži. "Nejhorší byly chvíle, kdy jsme stáli v koši balónu a jeřáb nás potápěl do Slapské přehrady. Bylo chladno a opakovat v jednom kuse záběry, kdy jste po pás ve vodě, i když jsme měli neoprenové obleky, nebylo příjemné. To jsme se k sobě s Danou tiskli už jen proto, že nám byla zima," vypráví Zdeněk Svěrák. A to prosím kdysi v rozhovorech říkal, že výhodou spojení scenáristické a herecké profese je, že si jako herci můžete předepsat scény, jaké se vám líbí.
Své filmové dceři zase autor připsal mírnou fyzickou nedokonalost, lidově řečeno Helenka má prostě trochu větší zadek. Režisér si ale vybral Tatianu Vilhelmovou, a tak se o větší zadek se musela postarat kostýmní výtvarnice Simona Rybáková.
Tatiana však protestuje: "O to jsem se postarala sama. Seděla jsem na zadku celé dny, papala výhradně tučná jídla a odmítala se hnout. Jsem profesionál!" A co na to Simona Rybáková? Ve filmu Volver prý Pedro Almodóvar Penelope Cruzové pozadí vycpával, jak to bylo u Vratných lahví?
"Nakonec jsme zkusili variantu širokých sukní, které dělají samy velký zadek, tak to hezky vyšlo. Aniž bychom Tatianu hyzdili, když se otočí, má ve filmu opravdu velký zadek, ale když jí dáme jiný oblek, tak už to pozadí nemusí mít tolik akcentované. Splníme zadání scénáře a nezhyzdíme herečku," říká Simona Rybáková.
Daniela Kolářová pracovala s režisérem Janem Svěrákem již potřetí. Hned v jejich prvním společném filmu Obecné škole zažila krušné chvilky, kdy ji žáci přivedli do blázince. "Paní učitelku z Obecné školy miluju, je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí," přiznává Daniela Kolářová "Jediné na co si člověk vždycky posteskne, jsou ty prostoje, to nešťastné čekání."
Celé natáčení probíhalo ve velmi vstřícné atmosféře, a i když výrok o jedné velké filmové rodině může znít jako klišé, scenárista a herec Zdeněk Svěrák říká upřímně: "Natáčení probíhalo v atmosféře, kterou jsem snad zažil při filmu Na samotě u lesa. Tam to bylo proto, že se natáčelo v exteriérech a žili jsme jako jedna rodina v Sedlčanech, takže jsme se hodně sblížili. U Vratných lahví ta ochota, obětavost všech profesí jako byli maskéři, kostyméři, stavba a další byla pro mě tak neskutečně dobrá, že jsem si říkal teď už to můžu zkazit jen já. Ta souhra byla dokonalá, každý dělal to, co měl, a ještě něco navíc. Na všechny lidi mám tak hezké vzpomínky, že mě to až dojímá."
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
