Když si sprinterka v únoru doběhla pro zlato z Grand Prix v Dubaji na své oblíbené stovce, byla přesvědčená, že se kvalifikuje na paralympiádu v Tokiu. Před několika týdny se však dozvěděla, že Český paralympijský svaz může do Japonska vyslat jen jednu běžkyni. "My jsme byly tři, takže jsme se musely porvat o to, která tam pojede," říká 25letá Tereza s tím, že rozhodlo až nedávné Mistrovství České republiky handicapovaných v Olomouci. "Podala jsem nejlepší výkon, takže pojedu," dodává odhodlaně.

Tereza čekala na nominaci velmi dlouho a verdikt se dozvěděla asi jen měsíc před odjezdem do Tokia. "Byla jsem hodně nervózní, takhle nervózní jsem asi v životě ještě nebyla," vzpomíná. Přiznává, že to se dvěma českými soupeřkami, které taktéž bojovaly o nominaci, bylo hodně vyrovnané. Je ráda, že uspěla, na druhou stranu ji mrzí, že nemohou jet všechny.

Právě paralympijské klání v Tokiu je tím, na co se Tereza momentálně těší nejvíce. Zprvu nemohla uvěřit, že se na hry kvalifikovala, proto radostnou novinu ani nesdílela s okolím. "Čekala jsem na to tak dlouho, a pak jsem nevěděla, jak reagovat. Týden jsem si to nechávala pro sebe. Pak jsem to s blízkými oslavila a teď už se budu soustředit na přípravu," říká.

"Jedu si to tam užít, tohle se může stát jednou za život. Když už tam člověk jede, chtěl by předvést pořádný výsledek. Chtěla bych postoupit do finále, za to bych byla fakt ráda," dodává.

Reprezentantka pražské Slávie nyní trénuje pětkrát až šestkrát týdně. Je to její standardní zátěž, v rámci tréninku před paralympiádou si nijak nepřidává. Atletiku nově kombinuje také s prací na poloviční úvazek v oblasti reklamy. Za posledních pár měsíců se totiž neprobojovala pouze do Tokia, ale také přes nástrahy v podobě psaní diplomové práce, státnic a ukončení studia na zemědělské univerzitě. Nervozita ze závěrečné zkoušky však podle ní ani zdaleka nedosahovala té před nominací.

"Byl to dlouhý maraton," říká o závěru studia. Celý poslední semestr školy byl náročný, měli jsme hodně projektů, všechno bylo on-line. Diplomku jsem měla včas hlavně díky vedoucímu, který na nás apeloval, abychom to nezanedbali," oceňuje zpětně. Paradoxně jí pomohla pandemie, protože co se týče studia, byla flexibilnější a snáze jej kombinovala s tréninky. Nynější kombinace práce u počítače a atletiky jí prý vyhovuje. Může tak uspokojit i svou potřebu logického uvažování a práce s čísly.

Sportem si nevydělává

Tereza se narodila bez levého předloktí. Nezávodí však jen s handicapovanými sportovci, ale i se zdravými. Říká, že když běhá za Slávii první ligu s atlety bez handicapu, je spíše průměrná. "Rozhodně nezaostávám, ale nejsem ani mezi nejlepšími. Většinou se dostanu do finále, loni jsem závodila na mistrovství republiky mužů a žen," vysvětluje.

V soutěžích handicapovaných v Česku ve své kategorii závodí sama (do T47 kategorie spadají atleti s postižením ruky pod loktem, pozn. red.), srovnání má až na mezinárodních soutěžích, a tak se při bězích se zdravými sportovci má s kým porovnávat. Při běhu nosí protézu kvůli vybalancování těžiště, nemá ale žádný problém odhodit ji do trávy a chodit bez ní.

Paralympionička čekala na nominaci do Tokia dlouho. Když se dozvěděla, že uspěla, nevěděla, jak reagovat. | Foto: Tomáš Vocelka

Přestože je Tereza jednou z nejlepších českých handicapovaných atletek, sportem si momentálně nevydělává. S koncem studia jí skončilo také stipendium od ministerstva školství. Vysvětluje, že zatímco zdraví sportovci mají profesionální smlouvy často už jako mládežníci, handicapovaní si je musí "vysloužit" například medailí z mistrovství světa nebo právě z paralympijských her. "Možná to nějak půjde, když se ještě zlepším," doufá sprinterka.

Pandemie mi prospěla

Na Tokio se cítí připravená a věří si na finále. Že by jí uškodil nedostatek tréninků v lockdownu, pocit nemá. "Hodně věcí se dalo nahradit a natrénovat jinak, v lese nebo po parcích. Myslím, že jsme to zvládli skvěle," hodnotí. "Máme skvělého trenéra, který vždy dokáže přijít s alternativou, a skoro bych řekla, že nám to bylo ku prospěchu," dodává.  Nedávno si dokonce zaběhla nový osobní rekord na své oblíbené trase sto metrů, na níž má nejraději rychlost a adrenalin před startem. "Je to impuls k tomu zlepšovat se dál, že to, co dělám, má smysl," říká odhodlaně.

Tereza přiznává, že svou životosprávu nadcházejícím závodům nijak nepřizpůsobuje. Dva dny před startem už ji čeká odpočinek jen s lehkým dvacetiminutovým tréninkem a před každým během rituálně vypije kávu.

Chci ukázat, že se mnou musejí počítat

Sprinterka vyráží do Tokia v polovině měsíce a závodit by měla poslední srpnový den. Že by jí závody překazil koronavirus, už se tolik nebojí, protože je na rozdíl od února, kdy na Grand Prix v Dubaji startovala kvůli nákaze jen jednou, očkovaná. Přiznává, že atmosféra bude bez diváků jiná. "Ale i tak si myslím, že to bude skvělé," dodává vzápětí.

Z červnového mistrovství Evropy si odvezla dvě pátá místa a po paralympiádě by se chtěla soustředit na mistrovství světa, které shodou okolností proběhne příští rok také v Japonsku. "Minule se mi nepodařilo dostat se do finále, chtěla bych ukázat, že se mnou také musí počítat," říká česká paralympijská naděje.

Mohlo by vás zajímat: Bronzový Choupenitch: Nechal jsem tam srdce, trénoval v garáži a strašně dřel

Když porazíte dobrého soupeře, je to nekonečná smršť emocí, koncentrace je v šermu zásadní, olympiáda je nejvíc, říká bronzový medailista v šermu | Video: Daniela Drtinová