reklama
 

Tobruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech

Jak láska k vojenství dovedla filmaře k podivné skepsi

Do bojů druhé světové války zasáhlo asi 50 tisíc československých vojáků-dobrovolníků. Z nich téměř osm tisíc padlo.
Do bojů druhé světové války zasáhlo asi 50 tisíc československých vojáků-dobrovolníků. Z nich téměř osm tisíc padlo. | Foto: Ibra Ibrahimovič

Recenze - Na film Tobruk jsou navalena očekávání, která se míjejí s jeho povahou. Nejprve je třeba zbavit se představy, že pocta komusi zároveň znamená jeho oslavu.

Dílo scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula vyznívá zcela výjimečně v kontextu české kinematografie, ale nedělá z toho téma. Překvapivě není o Češích a vlastenectví, to jsou věci, k nimž se vyjadřuje úplně bokem.

Čeští veteráni zapomenuté africké kapitoly druhé světové války se tu sice mají poznat v zástupných fiktivních postavách, ale film neodkrývá ani tak jejich statečnost, s jakou do války šli, jako spíš nudu a vyčerpání, které zažívali v nesnesitelně prašné poušti.

Peníze na plátně

Tobruk je na hony vzdálený navoněnosti a romantice Tmavomodrého světa a přes veškeré režisérovy soukromé proklamace a patetické vzkazy v závěrečných titulcích nejde o „oficiální dílo", na němž by si mohla přihřívat polívčičku současná (a vůbec libovolná) politická garnitura a armádní představitelé.

Druhý typ očekávání vychází z jednostranného produkčního imperativu, "když máte peníze, ukažte je na plátně". Těžko se přijímá, že osmdesátimilionový rozpočet nebyl využit třeba na tankové bitvy a vůbec jakékoli masové scény, ale "jen" k věcnému a detailisticky vypiplanému komornímu dramatu v jedné vojenské pevnosti obehnané zákopy.

Uvidíme trosky několika vozidel, jednoho letadla, jedno poklidné noční vyloďování, pár desítek výbuchů šrapnelů a přes uši hvízdnou stovky střel z kulometů, aniž bychom však viděli přímé zásahy do obětí.

Jakkoli se naše násilné já, které v sobě všichni máme, může kvůli ohlášenému žánru válečného snímku těšit na přehlídku mrtvol a adrenalinový boj muže proti muži, Tobruk vykresluje pomalu a útržkovitě jen vnitřní boj jednotlivců s vlastním strachem a poklesávajícím duchem.

Nekonečná prázdnota pouště

Zpětně si nevybavím jediný český porevoluční film, v němž by atmosféra prostředí byla tak neprodyšně přesvědčivá. Po chvíli je možné zapomenout, že sledujeme nějaké herce, kteří byli navlečeni do uniforem, a smaže se rozdíl mezi tím, kdo mluví česky, slovensky nebo polsky. Skutečně uniformní je tady totiž jenom písek na kůži a mezi zuby.

Nepřítel je naprosto anonymní, neviditelný a zaměnitelný. Hrdinové Tobruku čelí prázdnotě horizontu pouště, která se před nimi rozprostírá do nekonečna, a utkávají se s tím, co se jim mele ve střevech a koluje v krvi.

Film má skutečně zvláštní rytmus, který kopíruje fyziologické a mentální pochody vojáků. Rutinu, stereotyp a apatii střídá vzrušené očekávání a pokaždé má subjektivní vnímání času jinou povahu, přestože diváci obojí vnímají jako natažené.

Děj se tak skládá z dlouhých střípků, mnoha nestejných úlomků subjektivně tvarovaného času, ale bez výrazné gradace či citelné cykličnosti.

Marhoul si jako režisér klidně dovolí mnohaminutovou odbočku od centra dění, když sleduje jednoho ztraceného vojáka, jak bloudí pouští, protože právě tato odbočka a odchylka znamená i zlom v chápání hrdinství.

Neobhájený boj proti zlu

Vskutku smyslem a pointou celého filmu je velmi drobný, respektive nenápadně načrtnutý dramatický oblouk, kdy jeden člověk omylem selže a pak se svou chybu pokusí napravit v gestu tak čestném, až to působí nesmyslně, a podtrhne to celkovou absurditu války.

Což je ovšem myšlenka, u níž si nejsem jistý, zda se kryje s autorským záměrem. Pokud si Václav Marhoul za své vzory vybral stoprocentně anti-válečné filmy, jako je ruské Jdi a dívej se (1985), a americkou Tenkou červenou linii (1998), pak z nich mohl částečně čerpat stylově, ale těžko si mohl vzít něco ohledně hrdinství.

Jdi a dívej se vypovídá o tom, jak se válka podepíše na nevinné psychice dítěte, jemuž se navždy zkazí pohled na celý svět. Tenká červená linie traktuje válku mnohoznačně jako cosi podobného přírodním dějům, které dalece přesahují člověka, a člověk sám ani do přírody vůbec nepatří.

Obojí se podstatně míjí s humanistickými ideály, a tudíž i představou, že by existovalo nějaké čestné pojetí války a boje. Což je podle mých dohadů to, co se snaží tvrdit Václav Marhoul. Ve svém líčení válečných útrap a absurdity vojenského zřízení, kdy myslící a cítící jedinec musí poslouchat nesmyslné rozkazy, zašel autor tak daleko, že se mi nedaří nalézt naději nebo důvody, jak takto zespodu, z terénního pohledu obhájit "boj proti zlu".

Českoslovenští vojáci tu nikdy nejsou přímo konfrontováni s tím, co představoval nacismus a fašismus, naopak musejí snášet buzeraci od svého rodáka, bývalého příslušníka cizineckých legií, kterého bych osobně zastřelil při nebližší příležitosti, jakmile bych dostal do rukou zbraň.

Krásný homoerotický příběh

Na Tobruku mi v žádném případě nevadí, že nemá pevný děj, rychlý spád a postavy s jasně rozlišitelnými charaktery. Volba Jana Meduny a Petra Vaňka do rolí dvou hlavních, idealistických outsiderů mi dokonce připadá výjimečně zdařilá, protože těžko utáhnout děj s někým, kdo nevypadá, jako by pocházel z jiných, méně individualistických časů, ale jako by vystoupil z filmu pro pamětníky.

Udivuje mě, kolik rádoby střihačů si myslí, že by z filmu měla zmizet ta či ona scéna a že by tím vzniklo skvělé dílo. Tobruk se v pravém slova smyslu skví sám o sobě právě v té podobě, v jaké nyní je.

Ale copak by pomyslné zkrácení přineslo změnu v tom, co snímek sděluje, a zmizela z něj ta dráždivá nejednoznačnost toho, co je to hrdinství, jak se projevuje a zda se vůbec dá ocenit? A měl by smysl film o válečném utrpení, z nějž se stejné pocity při určité délce nepřenesou na diváky?

Bez alibismu a povinných frází o "poctivém díle, za nějž se autor nemusí stydět", shrnu, jak na mě Tobruk působil, do verdiktu: Krásný homoerotický příběh o vzájemných poutech mladých kluků na poušti, kde se pere klukovská záliba ve vojenství a filmařská meditace o tom, že válka značí zároveň vrchol i rozpad lidské civilizace.

Růžový indiánek, červená smršť i jedovatá zelená. Sledujte nepovedené róby z Grammy | Video: Reuters

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama