Ruští umělci za Putina nemohou. Film Idiot byl odvážné rozhodnutí, říká Vilišová
Herečka Tereza Vilišová ztvárnila Nastasju Filippovnu v Idiotovi, filmu, který měl být původně divadelním představením. Jak prožívala třikrát kvůli pandemii odloženou premiéru, jak se jí dotkl coming out ředitelky Činohry Národního divadla Daniely Špinar a proč se necítí špatně kvůli tomu, že hraje v díle ruského autora?
Za své herecké role získala Tereza Vilišová Cenu Thálie a Alfreda Radoka, vedle práce v Národním divadle působí také jako zdravotní klaunka. Patnáct let dochází do nemocnic či domovů důchodců, na základě této zkušenosti říká, že nejdůležitější je při této práci empatie. Sama přitom cestovala vlakem, který se ve Studénce v roce 2008 srazil se zřícenou konstrukcí mostu. Ze zážitku z nehody měla posttraumatickou stresovou poruchu. "Teď jsem ve fázi, kdy se snažím neohlížet a jít dál. Zásadně mi to ovlivnilo život a prožívání dalších let. Je to samozřejmě součást mého života, ale zároveň nechci, aby to bylo mé věčné břemeno," říká v rozhovoru jednačtyřicetiletá Vilišová.
Na začátku března měl ve Stavovském divadle premiéru film Idiot. Kvůli pandemii byla premiéra původně divadelní inscenace třikrát odložená, a tak se jí režisérka Daniela Špinar nakonec rozhodla dát filmovou podobu. Jaký je to pro vás pocit, že je po tak dlouhé době Idiot konečně venku?
Mám obrovskou radost, protože si myslím, že se nám film velmi povedl. Máme na něj nádherné ohlasy. Přijde mi až neuvěřitelné, že Idiot nakonec spatřil světlo světa, a navíc v úplně jiné podobě, než v jaké jsme původně plánovali. Oceňuji odvážné rozhodnutí Daniely Špinar natočit Idiota jako film. Měla pocit, že tím, jak jsme v naší práci neustále zastavovaní, nemůže vzniknout dobrý výsledek. Navíc jsme si přáli, aby v září minulého roku, kdy divadla konečně začala hrát a realizovala mnoho odložených premiér, Idiot nezapadl.
Jak jste prožívala to neustálé posouvání premiéry?
Nejtěžší pro mě byla fyzická neblízkost. Často jsme zkoušeli online, protože někdo měl covid, jiný musel do karantény… Snažili jsme se co nejlépe připravit, využít čas, jak se dá, bavili jsme se o psychologii postav, rozebírali jsme detailně všechna témata, ale mně chyběly zkoušky v prostoru, v blízkosti ostatních. Ta fáze zkoušení, kdy se čte a rozebírá text, je samozřejmě důležitá, ale já mám nejradši zkoušky v prostoru, kdy skrze interakci s kolegy začne postava vstupovat do těla, do fyzického jednání. A těch prostorových zkoušek bylo opravdu málo. Na druhou stranu nás velmi nakoplo, když se Daniela Špinar rozhodla divadelní představení udělat jako film. To nám dalo nový impulz.
Umělecká díla nemohou za Putina
Některé kulturní instituce či festivaly v kontextu války na Ukrajině nechtějí uvádět díla ruských autorů. Autorem Idiota je ruský spisovatel Dostojevskij. Co si o takových krocích myslíte?
Na filmové premiéře Idiota ve Stavovském divadle to krásně pojmenovala dramaturgyně Ilona Smejkalová. Během slavnostní řeči pronesla něco v tom smyslu, že Dostojevskij za Putina nemůže. Mně samotné přijde nesmyslné, aby se tyto dvě věci míchaly dohromady. Ruští umělci ani jejich díla nemohou za to, co teď Putin rozpoutal na Ukrajině, nemají s tím nic společného.
Režisérku, scenáristku a ředitelku Činohry Národního divadla Danielu Špinar znáte už z dob studií na DAMU. Hrála jste v mnoha jejích inscenacích už v ostravském Divadle Petra Bezruče a byla to právě ona, která vám v roce 2015 dala nabídku, abyste posílila Činohru Národního divadla. Jak jste vnímala její coming out, kdy v listopadu minulého roku oznámila, že "není gay, ale heterosexuální žena"?
Danielu znám už opravdu dlouho. Nechci mluvit za ni, ale myslím si, že to musí být velmi těžké rozhodnutí. Za tou jednou větou, kterou řekla na veřejnosti, je náročný proces. Troufám si říct, že v jejím divadelním okolí jsme ji všichni podpořili, respektujeme ji a fandíme jí, aby ta její cesta za svým já došla naplnění. Navíc oceňuji, že má někdo odvahu k tomu, aby zveřejnil svou křehkost. Možná je to i určitá obrana, protože když se člověk takto obnaží, dává do okolí signál, že si za sebou stojí.
Obnažila jste se vy někdy podobným způsobem?
Myslím si, že určitým způsobem jsem asi pořád nahá, protože nejsem člověk, který umí maskovat své emoce. Jsem čitelná, je na mně hned vše vidět. Na druhou stranu mám potřebu si svou vnitřní nahotu a křehkost chránit. Hodně si vybírám, komu ji ukážu.
Nechci, aby byla Studénka věčné břemeno
V roce 2008 jste cestovala vlakem, který se ve Studénce srazil se zřícenou konstrukcí mostu. Je to téměř už patnáct let, chce se vám o této havárii a jejích následcích ještě bavit?
Už moc nechce, protože teď jsem ve fázi, kdy se snažím neohlížet a jít dál. Zásadně mi to ovlivnilo život a prožívání dalších let. Je to samozřejmě součást mého života, ale zároveň nechci, aby to bylo mé věčné břemeno. Byť jsem neměla fatální nebo smrtelná zranění jako jiní lidé, ještě to nemám úplně zpracované a od nehody na tom usilovně pracuji. Ty dveře ještě nejsou úplně zavřené, ale už je dovírám a dívám se dál.
Co vám pomáhá ty dveře zavírat?
Základem pro mě bylo najít si dobrého terapeuta či terapeutku, která pracuje s posttraumatickou stresovou poruchou. Je důležité uvědomit si, že najít toho správného člověka se nemusí povést napoprvé, ani mně se to nepodařilo. Když jsem ale našla tu pravou pomoc, všechno se začalo zlepšovat.
Jak se pozná "pravá pomoc"?
Každý to má určitě jinak a těžko se mi to popisuje slovy. Pro mě byl tím ukazatelem pocit úlevy, to, že cítím, že společná práce s terapeutkou má konkrétní výsledky. Jakoby se něco ve mně seskládalo jiným způsobem.
Zdravotní klaun musí vycítit, co člověk potřebuje
Tereza Vilišová (1981)
- Narodila se v Ostravě, kde studovala na Gymnáziu s rozšířenou výukou cizích jazyků a v Hereckém Studiu Mileny Asmanové.
- Začínala hrát v Moravském Divadle Olomouc, poté působila devět let v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.
- Od roku 2015 je členkou Činohry Národního divadla.
- V roce 2013 získala cenu Thálie a cenu Afréda Radoka za roli Amy v inscenaci Můj romantický příběh.
- Hrála v televizních seriálech Lajna, Lynč, Mamon, Život a doba soudce A. K., Četníci z Luhačovic, Doktor Martin a další.
- 15 let pracuje jako Zdravotní klaunka pro organizaci Zdravotní klaun.
- Ve volném čase se učí hře na různé hudební nástroje.
Vedle práce v divadle také 15 let pracujete jako zdravotní klaunka pro organizaci Zdravotní Klaun, chodíte do nemocnic, do domovů pro seniory… Změnila se nějak náplň vaší práce od začátku války na Ukrajině?
Naše organizace začala například navštěvovat uprchlické centrum v pražském Kongresovém centru. Zdravotní klauni tam chodili dvakrát denně, vždy na dvě hodiny za dětmi a jejich rodiči a snažili se je potěšit, povzbudit a aspoň trošku je odreagovat. Několik dvojic Zdravotních klaunů také pomáhalo našim slovenským kolegům přímo na hranicích. Já sama jsem pokračovala ve své práci v nemocnicích, ale fascinovalo mě, jak rychle dokázala naše organizace zareagovat a kromě pravidelných klauniád v nemocnicích zajistila také pravidelné návštěvy v pražském Kongresovém centru. Ukazuje se, že zdravotní klaun obstojí i v těchto stresových situacích, protože pracujeme způsobem, kdy je na prvním místě empatie. Musíme vycítit, co daný člověk v tu chvíli potřebuje. Jestli chce odpočívat a mít svůj klid, nebo zda bude například maminka šťastná, když na chvíli zabavíme její dítě a ona si odpočine.
V rozhovorech často popisujete, co obnáší práce zdravotní klaunky: musíte mít zdravotní i psychologické znalosti, schopnost improvizace a empatie, abyste hned po příchodu na nemocniční pokoj vycítila, jaká je nálada jednotlivých pacientů. Vzpomenete si na nějaký silný moment z poslední doby?
Nedávno jsem byla s kolegyní v domově pro seniory v pražských Dejvicích, kde jsme obě pocítily, jaký má naše práce smysl. Vstoupily jsme do pokoje jednoho pána, který si četl. Byl tam sám, pokoj neměl zabydlený, neměl téměř žádné věci, jen pár knih. Začaly jsme s ním konverzovat, i když byl uzavřenější, hledaly jsme, co by pro něj bylo to pravé, co by jej potěšilo. Nakonec jsme si všichni tři velmi procítěně společně zazpívali Vínečko bílé. Když jsme se rozloučily a za dveřmi pokoje jsme s kolegyní ještě sdílely dojmy, najednou se z pokoje ozval nádherný zpěv. Ten pán si tam sám zazpíval ještě tři písničky. Stály jsme za dveřmi a radostně na sebe s kolegyní koukaly. Byla to pro nás velká odměna. To, že se nám povede otevřít v člověku nějakou radost, inspiraci, přenést ho do jiné nálady, ve které on pak sám pokračuje, o to nám jde.
Dá se takový klaun "zapnout" i v běžném životě?
Podle mě je to to dítě v nás. Klaunský pohled je zvědavý dětský pohled na svět, ve kterém je každý podnět fascinující, každá drobnost se může změnit ve hru. Tohle jsem dala za úkol sama sobě, neuhasit v běžném životě v sobě tu dětskou duši.
Takže vás nestresuje, že jste zatím nezískala větší roli v celovečerním filmu?
To je moje velká touha, ale zároveň mám pocit, že člověk stejně nic neužene. Věci spíš nechávám plynout a pracuju sama na sobě, abych byla připravená, když to přijde. Pracovní zkušenosti, které byly pro mě v kariéře významné, přišly samy, když jsem je nejméně čekala. Například mi je nabídl někdo na základě předchozí zkušenosti. Když jsem po něčem moc šla, stejně to nevyšlo. Takže mám spíš nastavení - pracovat na sobě, brát svou profesi vážně, být v kondici, ale netlačit na pilu. Vtipné je, že když přijdu k nové lékařce a řeknu svou profesi, velké procento lékařů a lékařek se mi začne omlouvat, že mě neznají. Tak jim říkám, že to je v pořádku, že já taky neznám všechny lékaře.
Mohlo by vás zajímat: Dojímat se nemohu. Když dítě rozesměju, jdu domů a vznáším se, říká zdravotní klaunka (3. 4. 2022)
