Ona a on. Konečně bydlí spolu. Noci jsou žhavé a nekonečné, při milování se chvěje země. Pak přijde první dítě a všechno je v háji. Bydlí totiž v garsonce.

Tedy ono to není v háji hned. Napřed si přivezou si z porodnice bezmocný uzlíček. Pak se půl roku nevyspí. Z mladých milenců a manželů se stanou utahané mátohy, z radostného sdílení těl vzdálená vzpomínka. Uplynou další tři roky. Pomalu začínají stíhat. Prcek nastoupí do školky, máma do práce, vše se vrací do starých kolejí - včetně chuti na sex. Jenže rozdejte si to jako zamlada, když vás s vedlejší postýlky pozorně sledují zvědavé a patřičně vykulené dětské zraky!

Kam s ním?

"Tři hodiny ráno. Miláček už konečně usnul, tak jdeme na to... Mami, tati, já chci jít s vámi!" Ten vtip je tak starý, až je obrostlý mechem. Leč na jeho pravdivosti to neubírá ani písmenko. A to jde ještě o tu lepší variantu. Při té horší se děcko zoufale rozpláče, protože by nabylo dojem, že táta mámě ubližuje, a v té nejhorší zákeřně hupsne do rodičovské postele právě v nejlepším, aby náhodou nepřišlo o nějakou legraci...

Pokud žije pár s dítětem v jedné místnosti, postupně si uvědomí strašlivou pravdu: už nikdy "to" nebude takové jako dřív. Rodiče získají silnou motivaci vydělávat, aby si pořídili alespoň jednu další místnost. Mají také spoustu důvodů dobře vycházet s babičkami a dědečky, aby jim alespoň jednou v týdnu pohlídali a oni měli čas jen pro sebe. Ale co mezitím? Jako přechodné řešení se může osvědčit třeba dekorativní zástěna. Definitivní řešení je však jen jedno: větší byt.

To nechápu...

Ač to bude znít divně, existují rodiny, které ve třech spokojeně přežily čtvrt století - a nemusely... Třeba takoví Jiráskovi. Jejich dcera Helena je krásná mladá dáma, jež úspěšně vystudovala přírodovědeckou fakultu. Je jí 32 let, pracuje ve svém oboru a stále žije s rodiči v garsonce. Přitom by nemusela, rodina vlastní třípokojový byt ve stejném městě. "Prostě proto. Nám to tak vyhovuje," krčí vyhýbavě rameny, když se jí nechápající příbuzní a známí ptají, proč se proboha nepřestěhuje. Přitom už sama návštěva Jiráskovic bytu je depresivní: polovinu pokoje zabírají postele. Když k tomu připočteme malou knihovničku, jeden pracovní stůl a židli, zbývá už jen průchod místností široký půl metru ke kuchyni, kde se tísní jídelní stůl a tři židle.

Ač je to nezdvořilé, člověka maně napadají otázky - Kde se proboha všichni převlékají? Kdy naposledy si rodiče užili sex? Jak to řeší, když chce jeden spát a ostatní by si ještě četli? Co když je jeden z nich nemocný? Jak vůbec mohla Helenka vystudovat, a navíc s červeným diplomem?

Co vy na to?

Ještě počátkem minulého století bylo běžné, že pohromadě ve dvou místnostech žily třeba tři generace - prostě to nešlo jinak. Jsme dnes příliš rozmazlení? Opravdu potřebujeme víc soukromí, nebo jen děláme s tak přirozenou věcí, jako je sex, zbytečné ciráty? Jak řešíte „problém jediné místnosti" vy? Poraďte ostatním nešťastníkům! Příspěvky o délce maximálně 10 vět posílejte na adresu [email protected], do předmětu uveďte heslo "Garsonka".

Vaše názory můžete posílat do 31. 5. Nejzajímavější z nich uveřejníme a jeden z nich odměníme krásnou cenou - knížkou a některým z řady výrobků kosmetiky Fa! Chcete-li soutěžit, nezapomeňte připojit své jméno, adresu a telefonní číslo! Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redigovat.