Statek paní Bauerové
PŘÍBĚH - Rodina paní Bauerové se po válce dočkala od Čechů nemalého příkoří. Jeden z Čechů jim ale až do své smrti pomáhal toto období přečkat.
OBSAH
- Díl 1: Příběh paní Patzoltové
- Díl 2: Poválečný odsun Němců
- Díl 3: Spolek Waltera Sitteho
- Díl 4: Co říkají archivy v Ústí nad Labem
- Díl 5: Politická jednání o odškodnění
- Díl 6: Statek paní Bauerové
Rodný statek Emy Bauerové v malé vesnici Šediviny v Orlických horách patřil jejím předkům už od roku 1704. Ve vesnici dříve obývané Němci nebo smíšenými manželstvími žije paní Bauerová nepřetržitě už 88 let.
Na konci války bylo Emě 28 let, jediný bratr padl na frontě, starší sestra byla ve službě a v chalupě společně se starými rodiči zůstalo sedm dcer. Přestože pocházely ze smíšeného manželství, rozhodl národní výbor, že celá rodina bude vysídlena.
Zachránil je tatínkův kamarád
"Tehdy přišel na výbor tatínkův kamarád a dozvěděl se, že musíme do odsunu," vzpomíná stařičká paní ve velké sednici, na stole rozečtenou knihu v němčině, na zdi vedle kříže pověšený německý kalendář a zašlou fotografii rodičů.
"Řekl jim tedy, že chce zabrat naše hospodářství, ale že nás potřebuje na práci. Díky tomu jsme mohli nakonec zůstat." Ema se sestrami dál hospodařila na 22 hektarech, orala, vláčila s koněm a starala se o stádo 14 krav.
"Otcův kamarád se stal naším správcem. Všechno, co jsme vypěstovali jsem museli odvádět, ale on nám vždycky něco nechával. Věděl, že mu za to hrozí trest, ale přesto to dělal a my jsme z toho byli živi," říká paní Bauerová.
Sousedi si brali, co chtěli
"Po konci války většina našich sousedů musela odejít a někteří čeští sousedé, které jsme znali, k nám přicházeli do chalupy a odnesli si, co chtěli - někdo třeba pytel obilí. Vzpomínám si, že soused Poláček si vzal vola a kolo. Tehdy jsme nemohli nic říci, nadával nám, že jsme německé svině. Tak jsme byli rádi, že vůbec odešel."
Jednoho dne si neznámý muž, jemuž zemřela manželka, přišel pro čtrnáctiletou sestru paní Bauerové. "Na národním výboru mu řekli, že tady v chalupě je hodně děvčat, tak přišel a vybral si jednu z nás. Sestra pak u něj musela sloužit, nedostávala žádný plat a musela mu být po vůli," vzpomíná paní Bauerová s překvapivě klidným hlasem a dobrou češtinou.
"Já jsem zůstala na statku s rodiči, pak jsme ale museli odevzdat majetek družstvu a dělat v kravíně. To bylo pro mě asi nejhorší období. Nikdy nám pak už nevrátili zpátky ani krávy, ani pole."
Po roce 1953 mohla rodina získat zpět svůj statek, musela za něj ovšem zaplatit, a na to Bauerovi neměli.
"Náš správce těch jedenáct tisíc za nás zaplatil a naši chalupu nám koupil. Pak jsme tady žili spolu až do jeho smrti. Byla jsem ráda, protože se mě vždycky zastal. Ale jinak to nebyla dobrá doba."