Staré dobré řemeslo
Recenze - V éře nezadržitelného nástupu digitální fotografie Jan Reich hází této expandující technologii rukavici: Dokažte, vy vyznavači chladných jedniček a nul, zprostředkovat jimi to, co na světlocitlivý plochý film vykreslí neskladná dřevěná kamera!
Pražský fotograf kráčí proti proudu času. Před několika desítkami let fotografoval na kinofilm, Leicou. Postupně se jeho hlavním nástrojem staly předpotopní velkoformátové "bedny" včetně přístroje, s nímž pracoval Josef Sudek. Reich křížem krážem prochodil Prahu i české země. Pomalu a soustavně vytvořil několik cyklů a knih. Zatím nejrozsáhlejší Reichovou publikací je Bohemia.
Duchovní dimenze
Reich při svých výpravách vyhledává "nemoderní " místa. Inklinuje k minulosti: žije v Novém světě, což je poetická ulička nedaleko Pražského hradu; sbírá a ctí staré věci; tvoří tempem, které není z naší doby. Publikace Bohemia sestává z námětů, jako je scenérie v obci Jakub. Reich říká, že potřebuje v krajině cítit duchovní dimenzi, fundament.
Snímek, v jehož centru se tyčí kostel, naplňuje tento autorský požadavek jistě i doslovně, ale zdůrazňovat jednoduchou spojitost mezi záměrem a námětem by v případě Reichovy práce znamenalo uchylovat se k průhledné interpretační zlomyslnosti.
V Bohemii se samozřejmě nacházejí rovněž chrámové stavby. Ovšem duchovní dimenze "českého" souboru je patrná i bez toho, že bychom znali autorem explicitně vyřčené krédo.
Pro posazení Bohemie je viditelně určující Reichův pokorný pobyt v krajině, upřímný obdiv nad odkazem předků i sebevědomé monumentalizování, jež souvisí s umělcovým souhlasem s předmoderními přístupy, kdy krajina bývala lidskou rukou opracovávána a spravována méně pyšně než dnes. Jan Reich neuznává provizoria, sezonní záležitosti, sflikované sestavy.
Věrnost a abstrakce
Běžná pravidla kompozice porušuje snímek z obce Jakub tím, že kostelní věž se tyčí s téměř osovou přesností uprostřed fotografie. Jakkoli by se mohlo zdát, že vyznění Reichových krajinářských prací je věcí "formy", tedy velkého formátu negativu a černobílé tónové škály, rozhodující je tady "obsah": nárok na jednoduchost, přesvědčení, že žádné obrazové fígle nezakryjí absenci sdělení.
Velké formáty negativu dovolují překopírovat obraz na fotografický papír bez nutnosti zvětšování. Převrácení exponovaného záběru do pozitivu v poměru 1:1 zachovává při velkém formátu negativu značnou věrnost předloze. Prezentuje ji v detailech, které si lidské oko při kontinuálním vstřebávání reality velmi obtížně uvědomuje.
Teprve "zmrtvělý" okamžik dává poznat, z jakých obrazů se naše vjemy skládají. Ale právě veliká věrnost pozitivní kopie černobílého velkoformátového negativu v sobě obsahuje pozoruhodný paradox. Na jednu stranu jedinečná důkladnost a přímost v přenosu jednotlivin, na stranu druhou zde černobílá škála zvlášť důsledně abstrahuje skutečnost - tónová redukce reality působí jako "odreálnění " předlohy.
K melancholickému, minulost vyznávajícímu účinku svých záběrů přispívá Jan Reich i tím, že na fotografiích scházejí lidé a auta, listí ze stromů je opadané, obloha převážně zatažená nebo na obzoru "podsvětlená", což vytváří dojem osudovosti. Každý divák si cestu ke kostelu v Jakubovi musí v představách ujít sám za sebe a odžít si během ní to, co se týká jeho osobně.
Autor je redaktorem MF Dnes; recenze je převzata z časopisu DIGIfoto.
Jan Reich se narodil 21. května 1942 v Praze. Absolvoval jedenáctiletku, vystudoval FAMU; v letech 1969-1970 studijně pobýval v Paříži. Fotografuje od konce 50. let, v polovině následujícího desetiletí vznikly jeho první významnější cykly - Slovensko a Cirkus. V 70. letech Reich položil základy nejvlastnější části svého díla: krajinářských cyklů. Knižní publikace: Chodsko (1982), Krušnohoří (1983), Posázaví (1988), Prag, Malá Strana (1992), Praha (1993), Jan Reich - monografie (1996), Mizející Praha (2000), Praha a Vltava (2002), Bohemia (2005).