Stará etiketa dělá z žen "skleníkové květiny". Jak se chovat zdvořile v moderní době
Pán vchází do restaurace první, pomáhá ženě z kabátu a odsouvá jí židli. Zatímco muž se může rozvalit na celý sedák, žena sedí jen na první třetině, aby se u stolu nehrbila. Nepřísluší jí také, aby řečnila a pronášela přípitky. Klasická etiketa, která přísně rozděluje společenské úlohy, staví ženu do pasivní role. Která pravidla mají v dnešní době ještě smysl a která bychom měli raději opustit?
"Slavnostní večeři bychom měli zahájit krátkým proslovem nejváženější osoby u stolu, bývá to dědeček nebo otec. Měli bychom také vzpomenout na ty, kteří nemohou být s námi, neboť nás během roku opustili nebo jsou v daleké cizině, a popřát si, abychom se příští rok opět u štědrovečerního stolu všichni společně sešli. Maminka nalévá polévku nejdříve tatínkovi, pak teprve dětem, děvčeti, pak chlapci, a nakonec nalévá sobě," napsal před Vánoci Ladislav Špaček na Facebook svou představu toho, jak by měla vypadat večeře v kruhu nejužší rodiny o Štědrém dnu.
Krom jiného jsou v jeho pojetí etikety přísně rozdělené role mužů a žen - tatínek nebo dědeček obstarávají finance, schovávají mince pod talíř a pronášejí proslov, zatímco maminka nalévá polévku a jako "hospodyně" ji sama dostává až jako poslední. Nejvýznamnějšími členkami rodiny se babičky ani maminky stát nemohou, protože jde o výsadu patřící právě tatínkům a dědečkům. Při osobním rozhovoru si ale protiřečí. Ženy jsou podle něj ve společenských stycích významnější. "Získávají veškeré výhody a muži jim prokazují značnou pozornost," uvádí Špaček.
Původní hierarchii vysvětluje jakousi "odvěkou tradicí". Muži podle odborníka na etiketu historicky bývali vojevůdci, státníky i "objeviteli nových světů", proto jsou například k pronášení proslovů lépe uzpůsobeni. Není přitom jasné, zda způsobilostí myslí vrozené dispozice, nebo spíše společenské zvyklosti, tyto dvě roviny se v jeho výkladu často mísí. "Dnes je však podíl žen ve veřejné sféře mnohonásobně vyšší. Ženy jsou zcela rovnocenné mužům, létají do vesmíru, jsou v armádě, řídí nadnárodní organizace. Historicky to ale bylo vytvořeno tak, že muž byl hlava rodu, nejváženější člen rodiny. Dnes záleží na tom, jaké poměry v rodině panují. Jestliže je maminka dominantní, tuto roli přebírá," říká Špaček Aktuálně.cz.
Kým ale byla tato pravidla "historicky vytvořena", stále není jasné. Podle Špačka se pravidla chování mezi muži a ženami, kdy je muž nejvýznamnějším členem rodiny a ženě pomáhá do kabátu a přisouvá jí židli, vytvořila samovolně. "To, že etiketa favorizuje ženy, vychází z tisícileté tradice od dob starého Říma. Nikdo to nenařídil, není to dáno zákonem, přirozeně se to tak vytvořilo, protože žena byla vždy tím nejcennějším, co rod nebo kmen měl. Byla zárukou jeho zachování, proto ji všichni hýčkali a starali se o ni," myslí si.
Lektor etikety Daniel Šmíd, který se zaměřuje zejména na muže a gentlemanství, sice nesouhlasí s tím, že by byl otec či dědeček "nejváženějším" členem rodiny, ale pohrává si s myšlenkou, že na sebe roli řečníků muži berou častěji, aby ženu ušetřili stresující situace. Etiketa je z jeho pohledu výrazem respektu k odlišnostem, v tomto případě odlišnostem mezi muži a ženami.
Aristokracie versus plebs, vojevůdci versus hospodyňky
Právnička a autorka knihy Proč jsme tak naštvané? Šárka Homfray však upozorňuje, že pravidla etikety nemají kořeny v neurčité tradici, jak říká Ladislav Špaček, a nejsou ani výrazem úcty k jinakosti. "Formální etiketa vznikla jako nástroj aristokracie, byl v tom jednoznačně třídní aspekt, další dělení například na základě genderu přichází až poté. Vznikla jako nástroj pro udržení společenského odstupu. Proto s tím nemůžu absolutně souhlasit. Rešerše, které jsem si k tomu dělala, tomu nenasvědčují," reaguje na Šmída.
Ilustruje to na příkladu luxusních restaurací, do nichž lidé nižších společenských tříd nezavítají, protože by si nevěděli rady například s příbory. "Osoby z vyšších socioekonomických vrstev s vyšším kulturním kapitálem, které vědí, jak s příbory zacházet, ostatní v podstatě fyzicky udržují mimo prostor restaurace, kam chodí," míní.
Ve vztahu k ženám pak klasická etiketa podle ní staví ženy pod záminkou galantnosti do pasivní role. "Dělá to z nich skleníkové květinky. Staví je to na piedestal, kde je všichni oprašují, ale ve výsledku je nikdo k ničemu nepustí, odsouvá je to z akce. Žena v profesním světě žádné vážené postavení nemá, to, že existují pravidla, jako že jí má muž pomoct do kabátu a podržet dveře nebo chodit na vnější straně chodníku, aby ji ze silnice něco neohodilo, je v moderním světě k ničemu, nedělá to z ní váženou společenskou bytost, ale chudinku, která nedokáže jít sama po ulici," kritizuje.
Homfray dělí etiketu na tři části podle relevance v současném světě: klasická etiketa má podle ní místo v diplomatickém protokolu, reformu směrem k obecné ohleduplnosti bez ohledu na gender či věk by podle ní zasloužilo každodenní fungování a za vyloženě přežitá považuje specifická pravidla pro ženy. "Že mají sedět na třetině židle a v restauraci moc nejíst, protože tam přišly hlavně zdobit," dává příklad. Na nesmyslnost těchto pravidel podle ní ukazuje to, že jejich porušení většinu lidí nepobuřuje.
Tyto zásady Špaček prezentoval například v některých rozhovorech. "Žena nemůže na státní večeři sedět jako muž na plný sed, nemůže se rozvalit. Sedí pouze v první třetině židle. Žena nesedí u stolu proto, aby se najedla, ale aby byla krásná. Najíst se může doma, třeba lžící v teplákách, ale u stolu musí zdobit," řekl před deseti lety Lidovým novinám. Nedávno se také nechal slyšet, že "žena může přijít pozdě, ale musí vypadat skvěle".
Homfray považuje za absurdní, aby po ženě někdo požadoval, aby například na pracovním obědě příliš nejedla, levitovala na okraji židle a zdobila. Je podle ní naopak důležité, aby se profesní etiketa přizpůsobila současné době a dbalo se na pravidla nadřízenosti a podřízenosti, nikoliv na hlediska genderu a věku. "Bylo by taky dobré bavit se o tom, jak vypadá ohleduplnost v komunikaci, jak se může komunikace rozvíjet ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jak by měl nebo neměl fungovat méně formální pracovní kolektiv," navrhuje. "Nemyslím si, že sekretářku, která bude všechny obskakovat, nějak extra povznese, když jí budou všichni otevírat dveře," dodává.
Gentleman s nohama na stole
Šmíd vnímá tak zvané gentlemanství jako prostředek, skrze nějž si muži stvrzují své "mužství" a za vyjádření podřízenosti ženy jej nepovažuje. "Gentlemanství je způsob, jak se muži mohou osvobodit od stereotypů, do kterých je většinová společnost dlouhodobě staví. Gentlemanství dovolí mužům oprostit se od rolí tvrďáků, kteří nepláčou, nekompromisních manažerů, tvrdých vyjednavačů a dobyvatelů území i firem. Muž gentleman se může projevovat jemněji ve vztahu k sobě, k rodině i širšímu okolí. Smí být citlivý, hledat a vnímat krásu života na jedné straně a demonstrovat hodnoty, jako je odpovědnost, pravdomluvnost a mírnost na straně druhé," míní.
Z jeho chápání gentlemanství tak vyplývá, že jej považuje za způsob, jak se oprostit od "tradičního" pojetí mužství. To je ale ve skutečnosti jedním z cílů feminismu. Gentlemanství navíc může zakrývat skutečné problémy ve vztazích mužů a žen. "Řada mužů si může myslet, jací jsou gentlemani a jak se k ženám chovají ohleduplně, právě když dodržují tato formální pravidla, ale když přijdou domů, hodí nohy na stůl a nechají se od ženy obskakovat. Jaký jste pak gentleman? Nikdo nechce, abychom si přestali otevírat dveře a byli na sebe zlí. Naopak bychom měli být ještě ohleduplnější bez ohledu na gender," říká Homfray.
Nová etiketa pro novou dobu
Homfray navrhuje, abychom se v mezilidských vztazích zaměřili spíše na všeobecnou ohleduplnost. "Zvažovat, jak se k ostatním chovat, ne na základě pravidel toho, kdo je společensky váženější, ale na základě toho, že spolu existujeme v prostoru, který sdílíme, a naše vlastní bezohlednost bude pro jiné omezující, případně může i ublížit," nabízí. Samozřejmé je dodržování základních pravidel, jako je zdravení, podávání rukou, tykání a vykání. "Zkrátka to, co učíme děti," shrnuje.
Takové pojetí etikety vítá i Špaček, záhy ale dodává, že mezi společenskými úlohami žen a mužů je rozdíl, protože "je to tisíciletá tradice. Módní kampaně posledních let na tom nemohou nic změnit a ani by to nebylo správné." Šmíd zase upozorňuje, že etiketa není exaktní věda, má široký výklad a místo tak mají jak staré, tak modernější způsoby. Vzápětí však doplňuje, že "etiketa, která je postavená na společenské nerovnosti, je přirozenou součástí lidského života."
Jaké jsou kromě univerzální ohleduplnosti další způsoby, jak se v dnešním světě vypořádat s klasickou etiketou, která je do značné míry sexistická? Ženám se může hodit do výbavy například to, jak zdvořile odmítnout přednášku "mansplainera", tedy muže, který ženě blahosklonně vysvětluje buď naprosto elementární záležitosti, problémy spjaté s ženskou zkušeností, nebo přinejhorším i její vlastní expertizu. V jádru problému je automatický předpoklad, že muž ví o dané záležitosti víc než žena.
Například časopis Forbes ženám radí, aby na mansplaining či přerušování v pracovním prostředí reagovaly bezprostředně a nenechávaly problém vyhnít. Příkladem zdvořilé korekce může být: Nechte mě to, prosím, dokončit, a pokud budete mít stále otázky, můžeme se k tomu vrátit. Další strategií, jak se slušně bránit mansplainingu nebo přerušování, může být také předání slova jiné ženě, případně blízkému kolegovi, pokud jste jediná žena v kolektivu: "Než se k tomu dostaneme, ráda bych slyšela, co si o tom myslí Jana." Pomoci může také nepatrné zvýšení hlasu - asi jako byste mluvila, kdyby porada probíhala venku místo v uzavřené místnosti.
Video: Vzhled je jedna z cest k úspěchu. Kravatu mám nakřivo schválně, říká Šmíd (12.2.2021)
