Rubilina: Oběťmi války nejsou jen matky, potřebují nás i bezdětné bojující s režimem

Jeden únorový páteční večer dostala Radka Rubilina pokyn k evakuaci z Kyjeva a v sobotu ráno už seděla s manželem a dvěma syny v autě směr Praha. V rozhovoru se rozpovídala o tom, jak se změnila její funkce ředitelky Českého centra Kyjev, proč by se neměly jako oběti války vnímat jen matky s dětmi a jak rychlý přesun ovlivnil její rodinu.

Radka Rubilina řídí České centrum Kyjev z exilu v malé vesnici u Valašského Meziříčí a z pražské centrály. | Foto: Kateřina Mátlová

Klára Elšíková 11. 3. 2022

Ředitelka Českého centra Kyjev Radka Rubilina ze dne na den musela opustit hlavní město Ukrajiny, kde necelé dva roky zastupovala českou kulturu. V současných dnech pomáhá do Česka dostat mimo jiné ukrajinské umělce a umělkyně a vytváří portfolio bezplatných kurzů českého jazyka. "Vrací se mi sen, že jdu do šatny a oblékám si své oblečení, které v Kyjevě zůstalo. Psychika mě tak už asi dohání. Vím, že tlačím své pocity před sebou, ale neuhnu jim," říká v rozhovoru Rubilina, která řídí České centrum Kyjev z exilu z malé vesnice u Valašského Meziříčí a z pražské centrály.

Jak teď vypadá váš den?

Vstávám v pět hodin ráno a pro klid duše jdu na půlhodinovou procházku se psem. Uklidňuje mě to a dává mi to sílu otevřít zprávy a přečíst si, co se během noci odehrálo na Ukrajině. Pak následuje čtyřhodinový kolotoč nejrůznějšího volání, kdy řeším evakuaci našich zaměstnanců, lektorek, lektorů a koordinátorů, které jsme měli v deseti regionálních centrech po celé Ukrajině. Někdo z nich v zemi zůstává a potřebuje asistenci s humanitární pomocí, někdo se vydal na cestu, takže mu pomáháme s její realizací. Odpoledne se s kolegy na pražském ústředí věnujeme projektům, které jsme v závislosti na této situaci spustili. Večery byly pro mě donedávna hektické, protože jsme buď já, nebo můj muž jezdili jako koordinátoři v evakuačních vlacích z Bohumína do Čopu. Vlaky už bohužel nejezdí, takže mám večer zase čas vyvenčit psa a dostat se tak do meditativní polohy.

S dvěma syny i manželem jste museli ze dne na den odjet z Ukrajiny, kde jste žili rok a půl. Jaké teď máte pocity?

Na tuhle otázku asi teď nemám ve svém životě vůbec prostor, nebo nad ní možná ani nechci přemýšlet. Zjistila jsem, že mi dělá psychicky dobře, když konkrétně s něčím pomáhám. Podobně jako všichni ostatní jsme v Kyjevě nechali byt, kde jsou všechny mé osobní věci, které jsem používala každý den. Veškeré šaty, povlečení, piano… Vrací se mi sen, že jdu do šatny a oblékám si oblečení, ve kterém jsem tam rok a půl chodila. Psychika mě tak asi už dohání. Vím, že tlačím své pocity před sebou, ale neuhnu jim.

Synové měli pocit, že mě ztrácí

Vaši synové mají 12 a 6 let. Jak tento rychlý přesun zvládli oni?

Děti chodily do běžné státní ukrajinské školy a měly spoustu kamarádů v blízkém okolí. Myslím si, že nejhorší pro ně byl ten únorový pátek, kdy jsem se večer od českého velvyslance na Ukrajině dozvěděla, že se máme evakuovat. Bylo to před začátkem války, vypadalo to jako zbytečný šum, ale nebyl. Starší syn měl další týden sportovní zápas a strašně mu na něm záleželo. Nechtěl odjet do jiného prostředí, opustit své koníčky a kamarády. U druhého syna bylo vidět, že jsou mladší děti mnohem více intuitivnější - když jedem, tak jedem, prolézačky budou i jinde.

Česká centra

Příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky ČR.
Rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi a jsou členem sítě zahraničních evropských kulturních institutů EUNIC.
Prezentují naši zemi v široké škále kulturních a společenských oblastí: od umění přes kreativní průmysly až po propagaci úspěchů české vědy
a inovací.
Věnují se výuce češtiny v zahraničí. Zapojují se do mezinárodních projektů a slouží jako platforma pro rozvoj mezinárodního kulturního dialogu.
V současnosti působí v zahraničí celkem 26 poboček na třech kontinentech.

Jak tu změnu vnímají teď?

Když jsme přijeli do Česka, snažili jsme se je co nejdříve spojit s jejich starými kamarády. To byl ten pravý lék na jejich ránu. Momentálně žijeme na naší chatičce ve vesnici Krhová u Valašského Meziříčí, kde kluci nastoupili do české školy. Mají doučování češtiny, ale zvládají to. Když jsme jezdili s manželem na střídačku v evakuačních vlacích, tak to nebylo jednoduché. Kluci měli pocit, že nás ztrácí, že se na Ukrajinu vracíme a je tady necháváme. Na to jsme zareagovali tak, že se teď snažíme každé ráno a večer trávit společně. Mezitím se může odehrát spousta věcí, ale ráno a večer máme bezpečných 30 minut, kdy jsme spolu. Snídáme a večer ležíme v jedné posteli a čteme knížky.

Už jsem nechtěla řešit válečné konflikty

Ředitelkou Českého centra Kyjev jste se stala v roce 2020. Přemýšlela jste nad tím, že může takováto situace nastat?

Představovala jsem si něco úplně jiného. Předtím jsem pracovala pro organizace, kde jsem řešila teritoriální konflikty mezi Ruskem a Gruzií a válku v Arménii. Během přijímacího pohovoru na tuto pozici jsem říkala, že chci pracovat v zemi, s níž má Česká republika dobré vztahy, chci trochu poodstoupit od válečných konfliktů, věnovat se kultuře a vidět výsledky své práce. Navíc mě lákala otevřená atmosféra Kyjeva, ve kterém lidé sledují poslední trendy v nejrůznějších odvětvích. S tímto jsem nastoupila a o rok a půl později výsledky své práce nevidím, protože je naprosto zhatila válka a o klidu se nedá mluvit už vůbec. Člověk míní a pánbůh mění.

Radka Rubilina (1977)

Studovala rusistiku na FF UK v Praze a absolvovala doktorát na Univeristät Konstanz v Německu.
Svůj profesní život strávila především v zemích bývalého Sovětského svazu. V Arménii pracovala v Jerevanu pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, v Gruzii působila jako poradkyně pro lidská práva v Monitorovací misi EU a krátkodobě pracovala i v Moldavsku, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině.
Od léta 2020 pracuje jako ředitelka kulturní instituce České centrum Kyjev.
V roce 2017 jí vyšla v nakladatelství Dauphin sbírka básní reflektující její pobyt v Rusku s názvem Laciná romantika.

Česká centra zastupují především českou kulturu v zahraničí. Jakým projektům se tak v nové situaci věnujete?

Během týdne jsme vytvořili krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý plán naší práce. Ten první se týká podpory a evakuace našich zaměstnanců na Ukrajině. Ze střednědobého hlediska poskytujeme ukrajinským umělcům a umělkyním, kteří utíkají před válkou a potřebují finanční zázemí, pomoc na jeden až tři měsíce v podobě uměleckých rezidencí. To znamená, že jim poskytneme byt a stipendium a oni na oplátku vytvoří umělecké dílo reflektující jejich zkušenost. Máme finance pro 30 až 40 lidí, teď jsou v Praze už tři umělkyně - sochařka, divadelní režisérka a spisovatelka. V rámci dlouhodobé pomoci pak vytváříme portfolio bezplatných kurzů českého jazyka. Dáváme dohromady asi přes 40 lektorů, kteří by měli obstarat přibližně 400 studentů a studentek. Těmi může být kdokoliv, například maminky s dětmi, které tak díky znalosti jazyka získají lepší pracovní uplatnění.

Bezdětnou právničku nikdo ubytovat nechce

Ženy v kontextu války často vnímáme jako oběti, především jako matky s dětmi. Vidíte z vaší pozice ještě jiné hledisko týkající se žen, o němž se moc nemluví?

Myslím si, že je třeba upozornit na to, že jsou ohroženy nejen maminky s dětmi, ale také ženy, které mají za sebou slušnou profesionální kariéru, mají vlastní názor a jsou tak odvážné, že ten názor vysloví. Když sháním byty pro lidi z Ukrajiny, všichni chtějí maminky s dětmi. Když jsem se snažila najít ubytování pro naši dlouhodobou ukrajinskou spolupracovnici, právničku z oblasti lidských práv, neuvěřitelně vzdělanou ženu, která se věnovala anexi Krymu a sepisovala případy krymským Tatarů k soudu pro lidská práva v Haagu, nikdo z mých známých ji ubytovat nechtěl. Přitom právě to je člověk, který kdyby se dostal ruské armádě do rukou, tak se obávám, že by z toho živý nevyvázl. Ale protože je to sebevědomá žena ve středním věku, nemá děti a nesplňuje naši představu oběti - maminky, která neví kam jít a za ruku drží malé dítě -, domníváme se, že pomoc nepotřebuje.

V roce 2017 jste také vydala sbírku básní. Jak ukrajinskou okupaci vnímáte z pozice básnířky a umělkyně?

Co se týká tvorby, tak teď nic nepíšu, protože neslyším žádný vnitřní hlas. Slyším jen hlasy lidí, kteří jsou v obtížné situaci. Ale jako básnířku i jako obyčejného člověka mě děsí ničení ukrajinské kultury. Nejrůznější kulturní instituce jsou v plamenech, schovávají se umělecká díla a artefakty. Toto je další způsob, jak Rusko popírá Ukrajině prostor pro vlastní existenci. Přemýšlím nad tím, jestli není čas vypravit evakuační vlaky také pro umělecká díla.

Ve funkci ředitelky Českého centra máte před sebou ještě více než tři roky. Když se vás zeptám, zda máte nějakou vizi do budoucna, je to pro vás složitá otázka?

V tomhle mám úplně jasno. Teď udělám maximum v Česku, pomůžu lidem, kteří sem přijeli z Ukrajiny. Jakmile to ale bude trochu možné, vrátím se tam a pomůžu znovu budovat a rozvíjet svébytnou ukrajinskou kulturu. Ne, není to pro mě složitá otázka.