S rodinou je třeba vycházet aneb Jak nám podobné mýty ničí život
Partnerské vztahy jsme si už zvykli řešit prakticky neustále. Ale co ty rodinné? Odhalením nefunkčních myšlenkových modelů můžeme pochopit, proč nám něco v životě nejde.
"Tohle se u nás nedělá, musíme oslavit Vánoce všichni společně." První velký konflikt Marka a jeho novomanželky Petry vznikl už půl roku po svatbě. Řešili tehdy, jak stráví zimní svátky. Marek by chtěl být se svou ženou na Štědrý večer sám, ale ona takovou představu odmítla, protože jsou přece "všichni vždy spolu".
Rodinné mýty jsou zvyky, které často vznikaly za velmi těžkých podmínek, kterým byly předchozí generace vystaveny. Ať už to byla válka, hlad, chudoba - tehdy se vyplatilo popřít individualitu jednotlivých členů rodiny a podřídit se v zájmu kolektivního blaha. V moderním světě už ale nejsou podobné mechanismy funkční. Jako v příkladu Petry a Marka: jejich vztahu by prospělo, kdyby jako dospělí lidé zkusili oslavit Štedrý večer sami a na další dny si domluvili rodinné návštěvy.
Ideální rodina
Tam se mají všichni rádi, rozumí si na lidské rovině a táhnou za jeden provaz. V rodině, která je funkční, to samozřejmě reálné je. Ale všude najdete hádky, nesouhlas nebo i to, že se jednotliví členové míjejí lidsky. Vy můžete být úplně jiný člověk než například sourozenec, vyznávat odlišné hodnoty a zájmy. Mýtus o ideální rodině ale tohle vůbec nebere v potaz: je to vaše sestra či bratr, takže si prostě musíte být blízcí, pravidelně se vídat a chtít spolu trávit hodně času.
Člověk, který vyrostl v rodině s takovými nároky, mívá pocit, že se nemůže na své příbuzné zlobit. Spousta nezdravých mechanismů se v takové rodině také vysvětluje jako projev lásky a zájmu. Třeba matka, co dospělému synovi vymlouvá jeho partnerku, protože "se k němu vůbec nehodí". Nebo starší sestra, která si, samozřejmě s humorem, utahuje ze vzhledu té mladší.
Maminka a tatínek na prvním místě
Lidé, kteří vyrostli v rodině, která o sobě prohlašuje, že je ideální, z ní často nedokážou odejít. I když se vdají či ožení, své partnery a děti staví na druhé místo. To první navždy patří rodičům, případně sourozencům. Celý život se pak sžírají vinou, protože přirozeně v takové nesvobodné atmosféře zápasí s pocity vzteku vůči příbuzným, které si ale nechtějí dovolit.
Hlavně vzdělání
Další rodinný mýtus je, že lidé se rodí jako zvířátka, co se musí kultivovat. Ten, kdo nečte a nejde na vysokou školu, nemá žádnou hodnotu. Je jedno, že dítě je manuálně nadané a nebaví ho vysedávat nad knížkami. Půjde na gymnázium, kde do maturity trpí, pak se stejně hledá a rodiče mají pocit, že vychovali "budižkničemu". Tento mýtus je obzvlášť kontrastní v dnešním světě, kterému vládnou IT technologie a start-upy, dolaroví milionáři ze Silicon Valley, kteří vysokou nedostudovali.
Nedostižný hrdina
Jedná se především o babičky a dědečky, co byli v protinacistickém odboji, nebo maminky a tatínky, kteří podepsali Chartu 77. V rodině se pak tradují mýty o jejich odvaze, šlechetnosti, nesobeckosti a hodnotách, které nikdy nemůžete naplnit. Když přátelství, tak nadosmrti, stejně jako láska až za hrob.
V jedné rodině vnučka nemohla navázat žádný delší partnerský vztah, protože její dědeček se kvůli babičce přihlásil dobrovolně do transportu do koncentračního tábora. Ve srovnání s jeho činem jí chlapci, kteří o ni projevili zájem, připadali jako líní srabové, co mají problém včas zavolat. Pocit, že rodinný předek byl velkým hrdinou, nutí ostatní k tomu, aby na sebe pohlíželi jako na méněcenné bytosti, které by určitě v obdobné situaci selhaly.
Spasitelský komplex
Velmi nebezpečný mýtus, kterému často podléhají ženy. Jsou ty udřené osoby, které se starají o nemocné rodiče, zachraňují nepovedené děti a ještě manželovi otevírají pivo a vaří teplé večeře. V práci se na ně kolegové mohou kdykoliv obrátit a navalit na ně úkoly, které sami nechtějí dělat. Je to past hodných holčiček a kluků, milovaných v dětství podmíněnou láskou, proklamovanou slovy: "Ale my tě moc potřebujeme. Kdo to všechno zvládne, když ne ty?" Když je v rodině jeden jako Superman, ti ostatní logicky hrají roli obětí. Jinak přece nebude koho zachraňovat. Ve chvíli, kdy z této role vystoupíte, vlastně svým blízkým nejvíc pomůžete.