Před vůlí a odvahou své dcery smekám!
Příběh maminky, jejíž dcera přišla o nohu, a přesto dokáže žít, jako by žádný handicap neměla.
Napsala nám čtenářka Zdena N. z Prahy. Maminka, jejíž dcera přišla o nohu, a přesto dokáže žít jako by žádný handicap neměla. Tady je jejich příběh.
Když se naše dcera Eliška před měsícem vdávala, já i manžel jsme se emocím nedokázali ubránit. Těhotenství na její postavě ještě nebylo vidět a v přenádherných svatebních šatech vypadala jako princezna. Ale i z jiného důvodu jsme byli dojatí: před pár dny se Eliška i se svým nastávajícím vrátila z Himalájí a jen já a manžel jsme věděli, jak pro ni tahle cesta byla důležitá...
Jako každý všední den
S Honzou jsme spolu začali chodit na chmelové brigádě. Po gymnáziu jsme oba vystudovali vysokou školu, vzali se, přestěhovali do bytu po dědovi a týden po oslavě mých třicetin se nám splnilo největší přání - narodila se dcera Eliška. Protože jsem kvůli zdravotním komplikacím další dítě mít nemohla, děsila jsem se, aby se dcerce nic nestalo a já i manžel jsme ji hlídali jako ono pověstné oko v hlavě. Dařilo se nám to až do Eliščiných dvanácti let.
Jako každé ráno, tak i 12. června 1996 jsme se společně nasnídali, a když jsme s manželem odcházeli do práce, pohladila jsem Elišku, popřála jí hezký den a starostlivě neopomenula připomenout, ať jde z plavání rovnou domů. Dcera se usmála a přikývla. „Jasně, nejpozději do šesti jsem doma. A držte mi palce, dneska máme závody na třístovku!"
Přebíhala koleje
Jako každý všední den jsem z práce přišla domů po čtvrté a manžel necelou hodinu po mně. Probírali jsme, jaký jsme měli den a těšili se, až nám dcera bude vyprávět o závodě v plavání. Po šesté jsem lehce znervózněla a zavolala Elišce na mobil, který ale měla vypnutý. Manžel se smíchem mávl rukou: „Neblázni, holky určitě probírají závody - prostě jen zapomněla hlídat čas. Za chvíli přijde."
Před sedmou už byl vylekaný i manžel. Když se rozdrnčel domovní zvonek, doběhla jsem ke dveřím a po jejich otevření nechápavě zírala na dva policisty. To už vedle mě stál i Honza. „Máme pro vás bohužel špatné zprávy. Vaše dcera před necelou hodinou na Karlově náměstí přebíhala koleje a zezdola jedoucí tramvaj ji porazila. Víme jen, že utrpěla velice vážný úraz a sanitka ji odvezla do nemocnice," hlásili muži zákona.
Bude žít?
Cítila jsem, že na mě jdou mdloby a z toho, co se dělo dál, si vybavuji jen útržky. Taxík... Manžel mě drží za ruku a utíkáme dlouhou nemocniční chodbou... Honza někam odběhl, a když se vrátil, řekl, že Elišku právě operují.
Nevím, jak dlouho jsme čekali ani jak jsem se ocitla v pracovně primáře, ale na jeho slova nikdy nezapomenu: „Vaše dcera utrpěla devastující poranění pravé nohy... Bohužel, nebyla jiná možnost, než nohu pod kolenem amputovat. Věřte, že je mi to velice líto." Z posledních sil jsem se zeptala: „Bude žít?" V okamžiku, kdy primář přikývl, mě pohltila milosrdná tma...
Neplač!
Po bezesné, nekonečně dlouhé noci jsme jeli opět do nemocnice. Nemohla jsem se dočkat, až dcerku uvidím a obejmu ji. Ale zároveň jsem se té chvíle neskutečně bála. Honza mi utřel slzy a něžně řekl: „Už neplač, takhle tě Eliška nesmí vidět. Žije a víc než kdy jindy teď potřebuje naši lásku a sílu. Jsem si jistý, že v budoucnu bude žít plnohodnotný život jako ostatní zdravý lidi!"
Z první návštěvy si vybavuji dceřin nepřirozeně bílý obličej a pohled na tenkou přikrývku, pod kterou se rýsoval obrys pahýlu. Lékaři Elišku udržovali v umělém spánku a o amputaci ještě neměla tušení. Děsila jsem se dne, kdy pozná pravdu. Trnula jsem hrůzou, že nebude chtít dál žít, že zahořkne, ztratí o všechno zájem...
Ty si budeš vybírat!
Naštěstí jsem se v dceři velice mýlila. Samozřejmě, že její první reakce byly zděšení a zoufalství, ale asi o tři týdny později mi řekla: „Víš o tom, že i s amputovanou nohou se dají slézat hory, jezdit na kole, plavat a dokonce i lyžovat? Pan primář mi o tom vyprávěl a dokonce mi ukázal fotky jednoho kluka, který se s amputovanou nohou vydal až do Himalájí. Taky bych jednou chtěla být tak statečná - myslíš, že to dokážu?" Objala jsem dceru a pro slzy nebyla schopná promluvit. Po chvíli se Eliška jemně vymanila z mého objetí a stydlivě zašeptala: „Myslíš, že si s protézou jednou najdu kluka?" Než jsem stačila odpovědět, manžel suverénně přikývl. „Tak o tom nepochybuj! A věř mi, že si ještě budeš vybírat."
Honza do mě jemně strčil loktem a zašeptal: „Přestaň se už toulat ve vzpomínkách a vychutnej si tuhle báječnou přítomnost. Naše dcera se vdává a tahle chvíle se už nikdy nevrátí! Ale vybrala si dobře, viď?" S úsměvem jsem přikývla a vzápětí Eliška na dotaz oddávajícího odpověděla: „Ano!"
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
