Pohádka na víkend: Také vás trápí Pozdníkové?
Náš Pozdník se jmenoval Vavřinec a trvalé bydliště měl ve velkých stojacích hodinách u krbu. Celé léto si zavařoval švestky a okurky do malinkých skleniček a ty si potom bral na svoje výlety.
Náš Pozdník se jmenoval Vavřinec a trvalé bydliště měl ve velkých stojacích hodinách u krbu. Celé léto si zavařoval švestky a okurky do malinkých skleniček a ty si potom bral na svoje výlety.
"Zpožďují se," řekl pán v hodinářství a přisunul svoje hodinky po pultu k panu hodináři. "Chvilku strpení, hned se na to podívám!" odpověděl hodinář a nesl si hodinky opatrně do dílny. Položil je na stůl, opatrně zmáčkl záklopku, která držela tělíčko hodinek pohromadě, a v tu chvilku se před ním otevřel hodinový strojek. "Tady jsi, to jsem si mohl myslet!" zahartusil potom a dlouhou pinzetou sáhl do strojku. Vytáhl mužíčka v pruhovaných podkolenkách a postavil ho na stůl. "Jen to chtělo trochu dotáhnout," řekl pak hodinář pánovi u pultu a hodinky mu vrátil. Peníze nechal ležet na pultu a šel si prohlédnout mužíčka v dílně.
Mužíček si zatím natahoval podkolenky a brblal: "Měl jsem zrovna pěkný sen, abys věděl. Vzal jsem si s sebou švestkový kompot a ten tam zůstal!" reptal vyčítavě. Hodinář se usmál a ulil mužíčkovi do náprstku trochu malinového čaje. Ťukli si spolu, mužíček zahoupal nohama na kraji stolu a dal se do vyprávění.
Byl to totiž Pozdník. Pozdníkové opravdu zbožňují tikání, proto obvykle bydlí někde v hodinářství. Kdybyste se pořádně rozhlédli, mohli byste je občas vidět povalovat se na zápraží domečku pro hodinovou kukačku nebo se houpat na vteřinové ručičce nějakého budíku. Nosí strakaté pruhované ponožky, aby je hodináři dobře viděli a nedloubli do nich při opravování hodin.
Hodináři si s nimi dobře rozumí, protože jim často ukážou závadu nebo zádrhel v hodinách. Přece jen jsou maličcí a snadno najdou i nějaké to ztracené kolečko nebo pérko z hodin a dokutálí ho zpátky na své místo. Je s nimi ale jedna potíž. Často je to tikání uklimbá, zůstanou sedět na nějaké pružince nebo kličce a strojek se rázem začne zpožďovat. Vzbudí je až hodinářův žďuchanec.
Náš Pozdník se jmenoval Vavřinec a trvalé bydliště měl ve velkých stojacích hodinách u krbu. Celé léto si zavařoval švestky a okurky do malinkých skleniček a ty si potom bral na svoje výlety. Vůbec nejraději měl, když mu hodinář nechal u dvířek k strojku kus uzeného nebo syreček. Proto taky jednou přišla rozčilená paní v norkovém kožichu, že jí hodinky smrdí. Když totiž hodinář nedal pozor nebo ho vyrušil nějaký zákazník, Vavřinec rychle vběhl do nachystaných hodinek a vydával se tak na dlouhé výlety.
Nejednou mu hrozilo opravdové nebezpečí, to když Tonda Půlkrábek dostal hodinky k narozeninám a zkoušel v sudu s dešťovou vodou, jestli jsou vodotěsné. Nebyly. K hodináři se naštěstí dostaly včas a Vavřinec, zalezlý za švestkovým kompotem, to odnesl jen pořádnou rýmou. Jindy měl zase smůlu na vzteklého chlapíka, který přišel pozdě do práce. Ten pruďas popadl kladívko a mlátil do hodinek jako divý. Čtyři ho museli chytnout a pátý mu sebral kladívko.
Když se hodinky dostaly k hodináři, byla v něm malá dušička. Vavřince neviděl dobře čtyři týdny. Rychle, ale opatrně hodinky otevřel a z úkrytu za velkým ozubeným kolečkem vylezl potlučený skřítek. Tenkrát dorazil i hodinář z Hradce a přivezl Kláru Pozdníkovou, aby měl kdo skřítka ovázat a ošetřil mu bolístky. Hodináři uvařili Vavřincovi silnou slepičí polévku a Klára krmila skřítka po lžičkách, dokud se nedal dohromady. Od té doby se navštěvují opravdu často a náš hodinář je někdy ve svých kapesních hodinkách bere s sebou do kina.
Přemýšlíte, jestli nemáte Pozdníka v hodinkách? Nejlepší bude, když někdy večer, až se udělá úplné ticho, dáte hodinky k uchu. Když budete dobře poslouchat, možná uslyšíte mezi tikáním tiché mlaskání. Pokud tam ovšem Pozdník je. Taky můžete zkusit nechat do rána vedle hodinek syreček.
