Pohádka na víkend: Strašidlo v muzeu
Je šest hodin večer a do muzea právě vchází pan Koblížek. Nese si kávu, koláčky a noviny. Není to totiž žádný zloděj. Pan Koblížek tu dělá nočního hlídače.
Je šest hodin večer a do Muzea právě vchází pan Koblížek. Nese si kávu, koláčky a noviny. Není to totiž žádný zloděj. Pan Koblížek tu dělá nočního hlídače.
Muzeum se na noc zavírá a je třeba dohlédnout, jestli jsou všechna okna zavřená. Jednou vběhla ve 4. patře do sálu s africkou expozicí kočka a ráno našli u vycpaného tygra stulená tři koťata! Dnes už samozřejmě mají v každé místnosti alarm. Hned, jak by kočka skočila dovnitř, začalo by houkat poplašné zařízení. Na druhé straně města by se rozezvonily telefony a do pěti minut by tu bylo policejní auto s neohroženými muži zákona. Z toho by každá kočka měla náramnou legraci a chodila by pak pouštět alarm obden. Proto pan Koblížek večer projde všechny sály, zapne poplašné zařízení a jde si dolů do recepce luštit křížovku.
Asi tak v deset hodin se chodí pan Koblížek projít po ochozu. Vidí odtamtud pěkně dveře do každého sálu a rád poslouchá klapání svých bot. Je to trochu strašidelné. Občas někde něco tiše klapne nebo vzdychne prastará almárka vystavená v sále se středověkým nábytkem.
Pan učitel tu naposled dětem vyprávěl, že před mnoha a mnoha lety tu zmizela jedna stařičká kustodka. Vy nevíte, kdo je kustodka? To je taková tichá paní, která docela nenápadně někde posedává nebo postává v galerii či v muzeu. Hlídá. Jakmile zahlédne nějakou neplechu, pustí jehlice s pletením nebo vánočku a vyrazí! Dopadne každého, kdo okukuje obrazy příliš zblízka, ďoube prstem do vystaveného sousoší nebo fotografuje tam, kde nemá. No a tahle kustodka, paní Tlacháčková, tu prý před lety zmizela. Brrr... strašidelné! Zvlášť když na to myslíte takhle v noci...
Pan Koblížek pochoduje po ochozu muzea, zajídá strach koláčkem, a tu ho zarazí nějaký nezvyklý hlomoz. Zastaví se a poslouchá: klap, klap, klap… V blízkém sálu jako by někdo chodil! Ale to přece není možné, že by tam zůstal nějaký zapomenutý návštěvník! Přece by se spustil alarm? Pan Koblížek strachy málem vdechne koblížek. Potichu, potichu se plíží ke dveřím do sálu. Ještě krok, druhý, pomalu sáhne na kliku a druhou rukou tiskne v kapse klíče. Mohl by je zloději přitisknout na záda a předstírat, že je to zbraň!
Cvak! Klika je dole a dveře se potichu otvírají. Pan Koblížek nakoukne dovnitř. Nic. Posvítí baterkou kolem sebe, projde všechny kouty a nakoukne do každého závěsu, ale nikde není nic. Asi se mu něco zdálo. A rozhodně musí zapnout alarm. Asi na to zapomněl.
Jak kráčí ke dveřím, jako by se před ním něco mihlo. Přimhouří oči, aby líp viděl. Dívá se, dívá… a teď to vidí! V koutě u dveří sedí vetchá stařenka a vyděšeně na něj zírá přes pletací jehlice!
"I pro pána!" vyjekne pan Koblížek. "Snad to není paní Tlacháčková?"
A opravdu. Jak to řekne, postava stařenky se začne víc a víc zhmotňovat v koutě sálu. Klepe se chudák, vždyť už jí musí být aspoň 230 let! A navíc dnes je venku dost sychravo. Pan Koblížek ji rychle balí do svého svetru a opatrně ji vede dolů do recepce. Jenže paní Tlacháčková seděla na židličce v koutě už strašlivě dlouho, a tak to jde opravdu pomalu. Aspoň může zatím vyprávět, co se vlastně stalo..
Před mnoha a mnoha lety, když jí bylo asi osmdesát let, už byla zkušenou kustodkou. Seděla v koutě sálu, který měla na starosti, občas kývla hlavou někomu na pozdrav a většinu času se upřeně dívala do pletacích jehlic a počítala napletená oka. Tou dobou si právě všimla, že začíná trošku průsvitnět. Taky se cítila dost unavená, a tak byla ráda, že si nikdo večer nevšiml, když zůstala sedět ve své židličce. Plynuly týdny, měsíce a roky. Paní Tlacháčková přestala být vidět docela. Někdy ji trochu rozlobilo, že si na ni sedl nějaký návštěvník. Jindy se snažila někoho napomenout, a on jako by ji neslyšel! A hlavně měla náramnou chuť na kávu a koláčky. Ale neměla už vůbec sílu si dojít naproti do pekařství. Jediný, kdo ji mohl vysvobodit, byl poctivý člověk, který by ji našel, uviděl a řekl by nahlas její jméno. Jenže copak si ji ještě někdo pamatoval? A koho by napadlo zírat upřeně na květinovou tapetu, dokud se vzorek neposkládá do siluety paní Tlacháčkové!
Pan Koblížek je teď hrdina. Do práce chodí večer ještě raději. Sedí v recepci s paní Tlacháčkovou, pochutnávají si na koláčcích, čtou noviny a někdy, když je nuda k ukousání, nechají v některém ze sálů okno otevřené pro kočku.
úvodní ilustrační foto: film Noc v muzeu, Bontonfilm
