Pohádka na víkend: Proč kluci milují popeláře?
Když auto zatočilo za roh, Slávek rychle seskočil ze stoličky a přeběhl do svého pokoje. Odtamtud bylo vidět ještě deset popelnic u pošty! Tenhle malý kluk totiž popeláře a hlavně to jejich krásné auto miloval.
Když auto zatočilo za roh, Slávek rychle seskočil ze stoličky a přeběhl do svého pokoje. Odtamtud bylo vidět ještě deset popelnic u pošty! Tenhle malý kluk totiž popeláře a hlavně to jejich krásné auto miloval.
Bylo šest ráno a temnou ulici rozblikaly oranžové majáčky. Ticho rázem uskočilo do koutů a ani tam nebylo v bezpečí. Právě v temných koutech totiž většinou stojí popelnice. A k nim mířily oranžové majáčky. Hřmění, skřípění a bouchání plechu o plech se blížilo čím dál víc. Společně s rámusem a blýskáním světel se začalo ozývat i klení a sakrování z okolních domů a rychlé zavírání oken. Zase ti popeláři! Z jednoho domu dokonce vyletěla bota.
Jediný, kdo se na tuhle ranní produkci opravdu těšil, byl Slávek. Stál na stoličce u kuchyňského okna s nosem nalepeným na sklo a bedlivě sledoval každý pohyb popelářů. Jenže byl jediný. V celém městečku nebylo dalšího člověka, který by měl z ranního bouchání víky popelnic opravdu radost. Lidé si většinou zacpávali nos, když kolem nich auto jelo, kluci za autem házeli slupky od melounů a občas do něj dokonce někdo i kopnul! Přitom oddřelo pro městečko všechnu špinavou práci. To ono odváželo zbytky jídel, zmačkané papíry a obaly od bonbónů.
I ráno po Štědrém dnu, zatímco si všichni lebedili v postelích v nových pyžamech, popelářské autíčko vyrazilo do práce. Mělo co dělat. Popelnice byly nacpané vánočními papíry z dárků, kostmi z kaprů a dokonce tu byly i jedny úplně nové bačkory s bambulí. Pan Kábele je totiž dostával od Ježíška každý rok a letos ho to už opravdu rozčílilo.
A také to byl pan Kábele, kdo ráno vztekle otevřel okno a na pracující popelářské autíčko hodil sádrovou sošku zajíce. Než stihlo autíčko popadnout dech a prohlédnout si odřený plech na boku, vyběhl z domu pes Frfňous a v mžiku počůral autíčku pravé přední kolo. To byla poslední kapka. Zítra autíčko v ulicích nikdo neviděl. A ani další den. A ani ten následující.
Nejdřív to nikomu nevadilo. V popelnicích bylo místa dost, venku byla zima a rána byla bez popelářů příjemně tichá. Jenže uplynul týden a kolem popelnic se začaly objevovat pytle, které se nevešly dovnitř. Přešel další týden a ulice už byla strašlivě cítit odpadky. Pes Frfňous nevydržel a ochutnal nějakou starou kost, která se povalovala u chodníku. Dva dny mu bylo tak špatně, že se sotva doplížil od pelechu k misce s vodou. Brzy se mezi odpadky začali procházet potkani, prokousali pytle a roztahali nepořádek mezi domy.
Tou dobou už lidé prohledávali každý kout ve městě, každou kůlnu, garáž a dvorek. Po popelářském autíčku však jako by se země slehla. Trvalo ještě několik dní, než někdo objevil auto trucovat ve vypuštěném koupališti za městem. Od té chvíle za ním dorazili popeláři, doktor Juky Obinadlo i pan starosta Vrchota, ale přemlouvali a domlouvali marně. Auto se prostě nechtělo vrátit.
Naštěstí si doktor Obinadlo vzpomněl, že vloni u něj byl kvůli neštovicím Slávek. Hned za ním zašel. Slávek byl obyčejný kluk a nepořádek mu nijak zvlášť nevadil. Ale popelářské autíčko měl strašně rád. Co se pro něj poslední dny nabrečel!
Auto si zase pamatovalo Slávkův nos přilepený na okno. A tak když se kluk objevil u koupaliště a pohladil autu přední blatník, rozhodlo se, že to s lidmi ještě zkusí. Ale naposled!
