Paní, pomozte! Bráška se topí!
Paní Alena z Benešova sice plavat umí, ale vody se k smrti bojí. Přesto se dokázala překonat, když šlo o život dítěte. Tady je její příběh.
Paní Alena z Benešova sice plavat umí, ale vody se k smrti bojí. Přesto se dokázala překonat, když šlo o život dítěte. Tady je její příběh.
Plavat jsem uměla už od pěti let, ale když mi bylo sedm, prožila jsem velké trauma, které mě navždy poznamenalo. Na koupališti mi jedno z dětí nechtíce skočilo na záda a já se málem utopila. Od té chvíle sice uběhlo osmnáct let, ale hrůzy z vody jsem se už nikdy nezbavila.
Opuštěný rybník
Před dvěma lety jsem jako každý rok týden dovolené strávila u babičky v jižních Čechách. Její chalupa stála na konci malé vísky a k rybníku, který byl schovaný v romantické krajině. Kvůli nově postavenému koupališti tam chodilo málo lidí, i když to chůzí od nás bylo sotva deset minut. Měla jsem to tam moc ráda.
Pokaždé, když jsem odcházela k rybníku, kroutila nade mnou babička nechápavě hlavou: „Že tě baví jen tak ležet a na vodu se jenom koukat! Honza Štěpánek dělá plavčíka na tom novým koupališti, kdybys mu řekla, určitě by tě rád naučil plavat. Však jsem si všimla, jak po tobě pokukuje."
Babiččino dohazování mi přišlo k smíchu, ale zmínka o vodě rozhodně ne. „Mně to takhle vyhovuje a na vodu se jenom nekoukám. Když je mi horko, smočím nohy a ošplouchnu se," popadla jsem deku a se smíchem utekla z chalupy.
Pomoc!
Uvelebila jsem se na svém místě a spokojeně se rozhlédla - kromě mě tu byl pouze jeden starší pár a dvě mladé dívky. Lehla jsem si na břicho a po chvíli jako vždycky usnula... Když jsem procitla, už jsem u vody byla sama. Podle sluníčka mohlo být tak pět hodin. Chvilku jsem si četla, když ticho rozřízl srdceryvný křik: „Pomoc, můj bráška se topí! Pomozte mi někdo!"
Vyděšeně jsem vyskočila. Asi dvacet metrů ode mě, u hráze, jsem uviděla výjev, který mi okamžitě vybavil můj hrůzný zážitek z dětství. „Paní, moc vás prosím, pomozte bráškovi! On se topí!" v šoku na mě křičel asi šestiletý klučina a ukazoval do vody, kde jeho mladší sourozenec zoufale plácal rukama.
„Ježíši... ale já... já už plavat zapomněla! Já do vody nemůžu! Bojím se!" chtěla jsem zakřičet, ale hlasivky mě zradily. Když jsem doběhla k chlapci na břehu, jeho bratříček už zmizel pod hladinou...
Není jiná volba
Podívala jsem se na kluka s vyděšenýma očima a pochopila, že nemám na výběr: Když je člověk jediný, kdo může pomoci, tak to prostě musí udělat! „Utíkej pro pomoc - ať někdo zavolá záchranku! Tak běž!" křikla jsem na kluka a skočila do vody.
Nevnímala jsem chlad a jenom se soustředila na hledání. Šmátrala jsem pod hladinou, až jsem nahmátla tělíčko. Bude žít? Naštěstí jsem chodila do kurzů první pomoci, takže když jsem hocha položila na břeh a okamžitě začala s umělým dýcháním a masáží srdce. Ve chvíli, kdy naskočil a začal z plic vykašlávat vodu, jsem v dálce uslyšela houkání záchranky...
Už bych neváhala
Malý Lukáš přežil nehodu bez zdravotních následků. Když mi jeho rodiče přišli poděkovat a kluk mi přinesl kytku kopretin, rozpaky jsem zrudla. Uvědomovala jsem si totiž, že s pomocí jsem příliš dlouho otálela a moc nechybělo, aby kvůli mému strachu došlo k tragédii.
Díky této ošklivé příhodě jsem překonala hrůzu z vody, ale žádný nadšený plavec se ze mě nestal. Dodnes se raději cachtám u břehu. Ale už vím jistě, že kdyby bylo třeba, tentokrát bych s pomocí neváhala ani minutu!
