V České republice zažíváme oproti západním zemím zajímavý paradox. Pořád lpíme na staromódním názoru, že díte patří pouze k matce. Zatímco ve vyspělých zemích jsou otcové podporováni, aby strávili s dítětem delší čas doma, v Česku vystupují nejrůznější psychologové a další odborníci, aby domluvili "sobeckým, ambiciózním ženám", že jejich neustálá přítomnost u dítěte je nenahraditelná.

K otcům na rodičovské se zatím neumíme chovat. Muž, který zůstává doma, aby se postaral o své malé dítě, je většinovou společností ocejchován jako "nedostatečný". Nevíme si totiž rady se změnou rolí ženy a muže, obzvlášť, když tolik lidí vyrostlo s otci, kteří si "četli na gauči noviny", zatímco matka kmitala, aby zajistila péči o děti i domácnost.

Zažíváme revoluci a bráníme se jí

Malé dítě potřebuje bezpodmínečnou lásku a bezpečí. Ideální je, když o něj pečují oba rodiče rovným dílem. Pokud ale taková situace není možná, nezáleží na pohlaví rodiče, který se bude svému potomkovi víc věnovat. V klasické patriarchální rodině, kde hlavou rodiny, která o všem rozhoduje, je muž, je nezvyklé, aby byl otec trpělivý, pozorný a láskyplný k dětem. Právě tyhle vlastnosti ale jako rodič nejvíc potřebujete, bez ohledu na to, zda jste muž, či žena. Floskule nejmenovaného českého psychologa, který rád opakuje, že "dítě potřebuje pevného tátu a laskavou mámu", nemají s realitou nic společného. Už proto, že kvůli vysoké rozvodovosti musí často jeden rodič zastat role obě.

Opuštěný a nepochopený

Kdo z nás si je ochoten přiznat, že pečovat o dítě je prostě velmi těžké? "Utéct" do zaměstnání je někdy jednodušší volbou, kde nemusíte být každou vteřinu k dispozici a dojdete si sami na záchod.

"Mám už docela dost kamarádek s dětmi, ale zatím jsem se neseznámil s žádným otcem, který by na tom byl stejně jako já," vypráví mi čtyřicetiletý Martin, zatímco jeho dcerka dovádí na hřišti s tou mojí. Martin zůstal na otcovské dovolené už od narození svého prvního dítěte. Domluvili se tak s manželkou, která podniká.

Martin také tvrdí, že se na roli primárního pečovatele o dceru hodí víc on. Je prý trpělivější, klidnější, rád se stará a užívá si, že má pauzu od svého zaměstnání v bance, které mu připadalo poněkud monotónní. Jediný problém spatřuje v reakci okolí, protože žádný z jeho mužských přátel s ním situaci nesdílí.

"Doma s dětmi zůstaly jejich ženy a najednou toho nemáme tolik společného. Začátky mé otcovské dovolené ale nebyly zrovna růžové, i když dcerka byla velmi klidná a dokázali jsme se rychle sladit. Cítil jsem se ale nesvůj u pediatra, v parku. Každý se mě vyptával, kde je manželka, a proč s námi není," vzpomíná Martin.

Opakujete stále stejné chyby? Vyřešte si minulost číst článek

Životní styl

Tak jako každý pár čelil i on a jeho žena výzvám po narození dcery. "Připadal jsem si často opuštěný, nepochopený. Měl jsem pocit, že manželka je celý den v práci a večer neocení, co všechno jsem přes den obstaral. Zároveň jsem ale neměl žádného spojence, kterému bych si mohl postěžovat nebo s kým bychom se mohli vzájemně podpořit," uzavírá svůj příběh.

Jako ve Skandinávii

Ve Švédsku mají jak žena, tak muž 480 dní rodičovské dovolené a po celou dobu dostávají 80 % platu. Aby vám byl ale příspěvek vyplacen, musí dovolenou čerpat oba. Být otcem na rodičovské je ve Skandinávii nejen normální, ale i příjemné. 

V průměru si Švédi berou od tří do devíti měsíců, kdy se stávají otci na plný úvazek. Vytvoří si nejen intenzivnější pouto se svými dětmi, ale také mnohem víc rozumí pocitům své partnerky, která se s nimi v péči o potomka střídá. Podle amerického novináře Richarda Orange, který byl ve Švédsku na otcovské dovolené před 5 lety, jsou malé děti a jejich tatínci všude: na hřišti, na kurzech plavání, na baletu.

Kde najít změnu?

Pokud přestaneme hodnotit a odsuzovat páry, kde je na rodičovské dovolené muž, bude taková situace společensky přijatelnější. Muži se nebudou cítit jako "lůzři", kterým se nepovedla kariéra, a proto přebalují. Dalším krokem je samozřejmě celospolečenská změna a podpora ze strany státu. První krok je ale vždy na nás samotných, na našich reakcích, komentářích nebo na míře, jaké jsme otevřeni novému a jinému.