Neztrácejte nervy: Co si počít s malým vzteklounem?

Zažil to snad každý rodič: z jeho anděla se z ničeho nic stane čertovo kvítko. Ne vždy jsme na vlny odporu, vzteku, válení se po zemi a křičení, připraveni. Proč se takové protesty dějí a jak s nimi pracovat?

Znám to důvěrně: pokud není naplněna jeho představa, nezná bratra. Vytlačuje slzy, křičí, háže věcmi. Nikdy jsem nezažila ono pověstné válení se v obchodě při dožadování se jedné konkrétní věci, ale zase zažívám jiné věci. Můj chlapeček se přede mě postaví, vztekle podupává nožkou a zuřivě začne čarovat s hlasem i imaginární kouzelnickou hůlkou a slovy "čabrakadabra" se zjevně snaží vykouzlit jinou matku. Tu, která mu splní všechno, co si přeje. 

Přiznám se, že ne vždy reaguji podle odborných instrukcí a doporučení. Občas je tak sugestivní, že dostanu záchvat smíchu. Uvolní to atmosféru, která pak lehce zhoustne, protože se vrátíme k nenaplněné frustraci, pak se trochu poškádlíme a následně si bez emocí řekneme, co má kdo na srdci. Samozřejmě ne vždy je člověk naladěn na záchvaty smíchu coby reakci na záchvaty vzteku své ratolesti. Občas i já – chybně – zakřičím, častěji vysvětluji. Jako zaseklá gramofonová deska. 

Jak tedy pracovat s dětským vztekem správně a účinně?

Samostatná jednotka

Období vzdoru probíhá nejčastěji od dvou do čtyř let. Této životní etapě dominují pocity sebeuvědomování. Dítě už není neoddělitelnou součástí matky, ale samostanou jednotkou. Vzdorem, odmítáním, odmlouváním a hněvem testuje jak své možnosti, tak hranice svého chování. 

Nejde o žádnou anomálii, ale naopak o zdravý duševní vývoj, který občas stojí rodiče hodně sil. V každé takové chvíli je třeba myslet na to, že mezi námi a naší ratolesti nejde o žádný mocenský boj, ale o její orientaci ve světě emocí a o cestu k osamostatnění.

Pozor na sílu a vyhrožování

Mnoho rodičů dělá tu základní chybu, že dítěti ustoupí, aby měli klid, nebo aby na sebe na veřejnosti zbytečně neupozorňovali. A to je špatně. Jen svým jednáním dítě utvrdíme v tom, že si takovým chováním může vždycky vydupat to, co chce. 

Dalším nevhodným řešením situace je autoritativní výchova: seřvat, pohrozit, umlčet nebo bez jakýchkoliv argumentů přimět k poslušnosti. Potlačováním dětské naštvanosti silou tak akorát potlačíme důležitou součást jeho vývoje. Dítě nám totiž nechce svým vzdorem vnutit svou vůli. Jeho odmítání neznamená, že pro něj nejsme dostatečná autorita.

Dát pevné hranice

Co dětem svědčí nejvíc, a vlastně nás o to svým vztekem vyzývá, je, abychom mu dali jasně najevo, co smí, co nesmí a jakou má zodpovědnost za své konání v dané situaci. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, do jaké míry své dítě respektujeme. 

Někdy stojí za pokus dát dítěti vhodným způsobem možnost volby. Dělat dohody. Například: "Chceš si uklidit hračky v pokoji teď nebo až po pohádce?", aby vědělo, že si může vybrat, ale udělat danou činnost musí. Tím, že mu dáte možnost volby, vyhnete se jeho častému "ne" a už můžete vést dialog. 

Pokud váš potomek zatouží pohybovat se někde, kde to pro něj není bezpečné (u okna, blízko řeky, na prolézačkách pro větší děti...), stanovte mu hranice, kam může sám, a kam jen s vámi. A také nezapomeňte na jednu důležitou věc: buďte ke svému dítěti rozhodná a hlavně pravdivá. Když řeknete ano, vždy to bude znamenat ano a když ne, tak ne.

První pomoc při záchvatech vzteku: 

• Při záchvatu vzteku nenechávejte dítě samotné. I v takové chvíli od vás potřebuje pocit jistoty a bezpečí. 
• Nekřičte na něj, nenapodobujte jeho hněv. Ničeho nedocílíte, naopak dítě se už vůbec nebude umět zorientovat ve svých pocitech. 
• Skloňte se k dítěti a řekněte mu klidně své stanovisko z očí do očí. 
• Nezapomeňte, že někdy je dítě vzteklé proto, že není dostatečně uspokojena jeho potřeba jídla, pití a spánku. Někdy stačí ke zklidnění kus žvance.