Než odejdu navždy, musím zajistit domov svým dětem!
„Brzy zemřu. Zbývá mi přinejlepším jen několik měsíců. A tak musím myslet na své děti," zapsala si sedmatřicetiletá Marie-Laure Picat, když jí lékaři sdělili, že rakovinu nelze vyléčit. Jako matka nemyslela na svůj zánik. Ovládla ji starost o to, co bude s jejími čtyřmi dětmi.
„Brzy zemřu. Zbývá mi přinejlepším jen několik měsíců. A tak musím myslet na své děti," zapsala si sedmatřicetiletá Marie-Laure Picat, když jí lékaři sdělili, že rakovinu nelze vyléčit.
Jako matka nemyslela na svůj zánik. Ovládla ji starost o to, co bude s jejími čtyřmi dětmi. Od vlastních rodičů ani bývalého manžela podporu čekat nemohla, a tak se rozhodla najít náhradní rodinu.
Nemožné se stalo skutečností. Ani ne kilometr od jejich domu sídlila pěstounská rodina, s níž se děti znaly. A byla ochotná se o všechny čtyři postarat. Jenže pak do toho vstoupily úřady. Sdělily, že rozhodnutí o tom, kdo se po smrti matky postará o její děti, nemůže ovlivnit. A že společně lze umístit pouze tři z nich, další bude muset jinam... A tak se Marie-Laure pustila do války se zákony a úřady.
Ukázka z knihy
"Děti, moje chemoterapie nedopadla dobře, je mi to líto."
Shromáždila jsem děti kolem stolu v kuchyni, kromě Margot, která si hrála s legem v salónu. Jako by cítily vážnost té chvíle, mlčely a čekaly, až sama něco řeknu.
Udělala jsem to po svém - přímo, netočila jsem se v kole. Myslím si totiž, že je nezbytné říci dětem pravdu! Dříve či později by i ty moje poznaly, že jsem jim lhala a něco před nimi skrývala. Dávala jsem přednost tomu, aby si udělaly vlastní názor a dokázaly si představit můj odchod co nejdříve. Vždyť se to týkalo především jich: jednalo se o jejich budoucnost, jejich život se obrátí naruby! Snažila jsem se jim to vysvětlit normálním hlasem, klidně. Nebylo třeba k tomu něco přidávat.
"To jsi nám už říkala minule, maminko. Tak zkusíš nějakou jinou?"
"Ne, už nebudu nic zkoušet, nemělo by to smysl."
"Co tím chceš říct, maminko?"
"To znamená, že se neuzdravím, to znamená, že je příliš pozdě a nikdo pro mne nemůže nic udělat."
"Tak zůstaneš nemocná celý život?"
"Ne, zlatíčka, já umřu."
"Chci říct, že už brzy umřu."
"Zítra?"
"Ne, zítra ještě ne, ale za několik měsíců nejpozději."
"A budeš tady ještě o mých narozeninách?"
Otázku položila Julie, která se narodila 7. května. Její hlas zněl vyděšeně a já jsem jen stěží vydržela její pohled plný strachu.
"Ne, beruško, zdá se, že už není žádná šance, abych tady ještě byla o tvých narozeninách. Budu ráda, když s vámi vydržím do Vánoc, abychom společně oslavili nejhezčí Vánoce v našem životě."
Při těch slovech Julie, která se snažila ze všech sil zadržet slzy, vybuchla pláčem, nemohla jsem ji zastavit. Vzala jsem ji do náruče a strašně jsem se snažila, abych taky neplakala: nechtěla jsem vyvolat paniku u ostatních.
Kdo se o nás bude starat?
„A kdo se o nás bude starat, až budeš mrtvá?" Otázku položil syn Thibault. Možnost, že by to byl tatínek, děti shodně zamítly: nikdy o ně nejevil zájem a neměly k němu vztah. Proto Marie-Laure začala hledat náhradní rodiče. „Připadalo mi docela přirozené, že takovou rodinu si najdu já osobně. Vůbec mě nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký háček, a nepochybovala jsem, že to dokážu. Kdo by mohl lépe než já odhadnout, u jakých rodičů budou mé děti šťastné?" uvažovala.
Pěstounskou rodinu, která všem vyhovovala, našla skoro zázrakem v místě bydliště. Jenže pak divoce zaržál úřednický šiml... A Marie-Laure začala o štěstí svých dětí bojovat. Přestože nestála o publicitu (kdo by chtěl mít vlastní smrt v přímém přenosu...), svěřila svůj příběh veřejnosti. Rázem se stala národní hrdinkou. Úřady pod tlakem veřejného mínění ustoupily. Lidé zahrnuli rodinu dopisy i peněžními šeky.
Moderní Matka Kuráž
Pak se Marie rozhodla napsat knihu. Zisky z prodeje práv uložila na fond pro děti. Nešlo jí však o peníze, ty ostatně zpočátku vracela. Její kniha Než odejdu navždy je svědectvím pro Mariiny děti Julii (dnes 15), Thibaulta (12), Matthieua (8) a Margot (6). Aby jednou, až vyrostou, pochopily. Najdete v ní humor i nadhled, ale jen těžko se budete bránit slzám. Nemusíte se za ně stydět. Statečnost a rozhodnost, kterou úplně obyčejná francouzská máma projevila tváří v tvář smrti, dojala celý svět.
Lékaři nevěřili, že se dožije roku 2009. Ona ale ještě stihla oslavit Margotiny třetí narozeniny. Zemřela den poté. Děti se vzápětí přestěhovaly do nového domova. Pohřeb provázely palcové titulky. Lidé plakali na ulici. Ale Marie-Laure Picat vyhrála.
zdroj: Marie-Laure Picat, Než odejdu navždy, nakladatelství Fragment; time.com
