Pěstounství není byznys, lidé si děti neberou kvůli penězům, ukazuje dokument

Když jsem viděla několik dílů dokumentu, na chvíli mě přepadla myšlenka, jaké by to asi bylo stát se pěstounkou. Ostatně tuto možnost nabízíte i na konci každého dílu. Je Plné hnízdo tak trochu reklama na pěstounství?

Už delší dobu jsme měli ve vývoji projekt, který jsme chtěli věnovat rodičovství. Měl pomoct rodičům s orientací ve výchově prostřednictvím rad odborníků nebo rodičů, kteří mají hodně děti, a namotivovat je k řešením, která by je jinak třeba nenapadla. V době, kdy jsme nad tím přemýšleli, zároveň prošel schvalováním zákon o rušení kojeneckých ústavů. Setkala jsem se s hejtmanem Jihomoravského kraje, který říkal, že to bude problém, protože bude potřeba hodně lidí, kteří si vezmou děti z ústavní péče. Jen na jižní Moravě jsou jich stovky. Proto nás napadlo tato témata spojit a cyklus zaměřit na pěstounské rodiny. Implementovali jsme do něj i rodičovské rady, jak jsme původně zamýšleli. Chtěli jsme učinit osvětu o tom, že pěstounství není zas taková věda, aby se jej nemohlo ujmout více lidí než dnes, a trochu tak státu pomoci.

Takže to reklama tak trochu je.

Je to jeden z cílů projektu, ale ne jediný. Hodně se zaměřujeme i na rodičovství obecně.

V čem konkrétně mohou početné pěstounské rodiny ty "standardní" inspirovat?

Nenatáčeli jsme jen velké rodiny, ale třeba i paní, která má jednu holčičku, protože je handicapovaná a potřebuje hodně péče. Ale co se týče velkých rodin, myslím, že ukazujeme, že není tak složité mít hodně dětí. Neříkám, že chceme, aby si na základě našeho cyklu lidé řekli, že chtějí mít čtyři nebo pět dětí a bude to super. Každý takové možnosti nemá. Ale porodnost obecně klesá a lidé mají dost předsudků o tom, že mít větší počet dětí je problém.

Zkušenost z výchovy pěstounů může divákům přinést uklidnění v tom, že některé problémy, které mají se svými dětmi, mají i jiní, a že existuje spousta možností, jak tyto problémy řešit. Jedná se třeba o začlenění se do komunity. Myslím, že velké množství rodin dnes trpí sociální izolací. Pokud kolem sebe nemají dost kamarádů, kteří mají podobně staré děti, existuje spousta komunit, kam člověk může jít a sdílet radosti i starosti ohledně výchovy.

Kreativní producentka dokumentárního cyklu Plné hnízdo Jiřina Budíková. | Foto: Česká televize

Říkáte, že mít velkou rodinu není takový problém, ale tam, kde bylo pět a více dětí, pěstounka obvykle nechodila do práce.

Záleží, jak jsou děti staré. Pokud má někdo vždy alespoň jedno dítě, které ještě nechodí do školky nebo jsou jesle příliš daleko do domova, pracovat většinou nemůže. Ale jsem přesvědčená, že všechno má nějaké řešení a je možné mít velkou rodinu i kariéru. Zvlášť v dnešní době, kdy je možné řadu prací vykonávat z domova. Výchova hodně dětí nemusí automaticky znamenat nechodit do práce. Všechno v tomto státě ale určitě nefunguje pro rodiče dobře, a tak je fajn, že pěstounky a pěstouni mohou dávat zpětnou vazbu státním úředníkům a sociálním pracovníkům ohledně toho, co by se mohlo v podpoře rodičovství obecně změnit a zlepšit.

Pěstouni také čerpají finanční podporu, ač ne nějak závratnou. Na velkou biologickou rodinu taková podpora neexistuje, je to neplacená péče. Věnovat se jako pěstoun pouze péči a mít velkou rodinu může být v tomto ohledu schůdnější.

Určitě to hraje velkou roli. Nedá se říct, že by pěstounství bylo dobrý byznys a že by pěstouni měli "dobře placenou práci", i když si to řada lidí myslí. Když stát přemisťuje dítě z ústavní péče do rodiny, musí rodině poskytnout určitou jistotu, že se o něj bude moct starat. U biologické rodiny to takto nefunguje, na moje tři děti mi nikdo 30 tisíc měsíčně nedá a musím si je někde obstarat. Ale pěstouni, které jsme navštívili, se snaží chodit do práce, pokud mohou. Nemyslím si, že by to někteří z nich brali tak, že mají o peníze postaráno a nemusí se snažit.

Podezírání pěstounů z vypočítavosti je asi časté.

Je to takový mýtus, který se nejen kolem pěstounství, ale i kolem adopce táhne už dlouhá léta. Mám kamarádku, která má dvě adoptované děti, a než si je osvojila, měla je v pěstounské péči. Její sousedé byli přesvědčení, že si je vzala kvůli penězům. Samotný systém kontroly, který hlídá, jestli děti v rodinách prospívají, neumožňuje, aby si je někdo vzal jen kvůli penězům. Než se lidé stanou pěstouny, sociální pracovníci je prověřují. Procházejí takovým martýriem, že lidé, kteří to chtějí dělat jen kvůli penězům, by si to určitě rozmysleli.

Jaké další mýty se s pěstounskou péčí pojí?

Málokdo ví o tom, kdo všechno se může stát pěstounem - svobodní nebo rozvedení lidé, starší lidé, manželský pár, který už je spíše ve věku prarodičů, nemanželský pár i homosexuální páry. Bylo vidět, jak to naplňuje třeba starší rozvedené ženy, kterým už odrostly děti. Starší rodiče navíc už mají zkušenosti z předchozí výchovy.

Každý ze čtrnácti dílů dokumentárního cyklu se věnuje rodině v jednom kraji v Česku. Zaznamenali jste mezi nimi zásadní odlišnosti v počtu dětí, které potřebují pěstounskou péči?

Větší počet dětí v kojeneckých ústavech je v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji. Mezi těmi zbývajícími zásadní rozdíly nejsou. Velmi progresivní je Zlínský kraj, který zrušil kojenecké ústavy už v roce 2016, a snaží se o to, aby bylo co nejméně dětí i v dětských domovech. Samotnou mě překvapilo, jak mají všechny kraje propracovanou síť podpůrných organizací, ať už neziskových, tak státních institucí. Sociální pracovnice si často představujeme jako nepříjemné paní, které nemají pochopení. Dřív to tak asi bylo, ale dnes jsme jinde.

Zdálo se, že si všechny rodiny pomoc sociálních pracovníků velmi chválí. Proč pomoc odborníků nevyužívají i "běžné" rodiny?

Myslím, že lidi mají obavu se na tyto instituce obracet. I když mají rodiny problémy, s nimiž si už nevědí rady, nechtějí se obrátit na sociálku, protože mají strach, že jim děti třeba vezmou nebo je budou trestat. Sociálka ale nefunguje tak, že by rodině, která řeší problémy, děti hned sebrala. Je tam spousta mezistupňů. Je škoda, že toho rodiny nevyužívají. Pěstouni si pomoc mimořádně pochvalovali.

Být pod dohledem sociálky je podle mého velké stigma.

Bavila jsem se s paní, která se stará o pěstouny, a říkala, že k ní přichází rodiče, kteří třeba přijdou oba v krátkém sledu o práci, dostanou se do finančních problémů, a že jim umí pomoci. Stát je schopný v takových situacích řešení. Jenže velmi málo lidí něco takového napadne.

Video: Opuštěný chlapec po roce u pěstounů: Prodlení nechápu, málem byl v ústavu, říká Martinková (7. 12. 2021)

Chlapec z Děčína se po několika měsících v nemocnicích dostal k pěstounce, našel bezpečný domov. | Video: Daniela Písařovicová