Čtenářka Dana se jednoho dne rozhodla sousedkám a jejich dětem udělat radost. Jenže z dobrého skutku se stala úsměvná příhoda, kvůli které si ji dodnes dobírají... Toto je její příběh.

Zabydlela jsem se celkem rychle: stačilo zajít párkrát na zahrádku pověsit prádlo a přátelství se sousedkami Lídou, Magdou a Gábinou bylo navázáno. Všechny byly vdané, měly děti a byly o dost mladší než já. Z náhodných pozvání na kávu se staly pravidelné dýchánky.

Když se takové posezení poprvé konalo u mě v bytě, byla jsem z toho dost vyděšená. Děti nemám, jsem zvyklá na svůj klid a najednou mi jich po bytě lítalo pět! „Nevadí ti to? To víš, když se chceme sejít, musíme děcka brát s sebou. Ježíši, Mirku, nelez na tu skříň! Honzo, netrhej kytičkám listy! To snad není možný, Maruška se zase potento!" Snažila jsem se držet úsměv a nenápadně se rozhlížela po tlupě dětí, která se snažila v co nejkratším čase zdevastovat můj byt... „V pohodě, však ony se časem zklidní," doufala jsem v duchu. Moje naivita mě po pár návštěvách opustila, kamarádství s maminkami ale vydrželo.

Nádherný den, nádherné děti...

První podzim, který jsem prožila ve svém novém bydlišti, se opravdu vydařil a v tu neděli od rána zářilo slunce a stromy hýřily barevným listím. Věšela jsem na zahrádce prádlo a kochala se podzimní nádherou. Na vedlejším dvorku běhaly děti a svým výskotem o sobě dávaly náležitě vědět.

„Ahoj, to je krásně, viď? Co děcka, nezlobí?" Lída vyšla na zahrádku za stejným účelem jako já, jen množství jejího vypraného prádla bylo o hodně větší. „Ahoj, jsou v pohodě. Víš, co mě napadlo, když je tak krásný den? Až pověsím prádlo, skáknu pro foťák a děti vyfotím," nabídla jsem. „To bys byla hodná, prima nápad. Počkej, řeknu to Gábině a Magdě - určitě se budou chtít s děckama taky vyfotit!" zajásala a v mžiku zmizela v baráku.

Mžourala jsem do sluníčka, nasávala voňavý vzduch a pomyslela jsem si, jak je na světě krásně. „Děti, okamžitě domů - všechny!" Magda s Gábinou vběhly na zahradu a já se na ně překvapeně podívala. „Lída nám řekla o tom focení, a proto děcka musíme převlíknout do lepšího oblečení. A protože se s nimi chceme taky vyfotit, musíme se dát do kupy i my. Měla bys čas ve dvě?" Se smíchem jsem přikývla.

Jako na Boží hod!

Po obědě na mě padla dřímota, a když jsem se probudila, bylo čtvrt na tři! S úlekem jsem popadla fotoaparát a utíkala na zahrádku. Všichni už tam na mě čekali a nedočkavě i nervózně se uculovali! „Moc se omlouvám, usnula jsem u knížky. Teda, vy jste ale načančaný!" Děti na sobě měly „hodobožové" oblečení, ve kterém se očividně necítily dobře. Podle toho, jak se bály málem i pohnout, bylo jasné, že od svých matek dostaly jasné instrukce.

„Tak jdeme na to," prohlásila jsem a za hlučné asistence sousedek jsem cvakala jednu fotku za druhou: Honzík na prolejzačce, Maruška s Vojtou na houpačce, společné foto všech dětí, fotky matek s jejich ratolestmi... „Hotovo, budou to úžasný fotky! Hned zítra zajdu do fotolabu a v úterý budou hotové." Kamarádky zářily radostí.

Krve by se nedořezal...

Když jsem večer doma otevřela dvířka fotoaparátu, krve by se ve mně nedořezal! „Pane bože, přece není možný, abych zapomněla založit film!" Bohužel bylo... Chtělo se mi brečet. „Jak tohle vysvětlím? Holky se tolik těší na fotky! A těch příprav okolo! Já se snad budu muset odstěhovat z ulice!" Navíc se po neděli zatáhlo, vytrvale pršelo a listí valem opadávalo. Prostě další šance na úžasné podzimní fotky nulová.

Následující dny jsem večer svítila svíčkou, měla vypnutou televizi a dělala všechno pro to, aby to vypadalo, že nejsem doma. Ale ve čtvrtek spadla klec! Vracela jsem se z práce a na rohu se srazila s Lídou a Gábinou. „Ahoj, co je s tebou, vůbec nejsi vidět! A co fotky, povedly se? Ani nevíš, jak se na ně my i děcka těšíme!" Musela jsem s pravdou ven. „Netušíte, jaký mám na sebe vztek a jak je mi to líto! Ale hned co se udělá hezky, všechno napravím!"

Své selhání napravuji dodnes, díky čemuž mají děcka a jejich mámy slušnou zásobu fotek. Přesto i po těch letech, kdykoli mám fotoaparát v ruce, si mě dobírají: „Hele a máš tam film?"

Vstoupit do galerie | 35 Duggarovi: neuvěřitelných devatenáct dětí!