reklama
 

Dojemný příběh staré paní a osamělého chlapce

Děti, které se v kritické situaci zachovaly chladnokrevně a s nadhledem dokázali pomoci lidem, zaskočeným nenadálou situací. Ale také děti, které svým přístupem k lidem a okolí projevují více soucitu, pochopení a odpovědnosti než dospělí. Takoví jsou vítězové celorepublikového projektu Dětský čin roku.

Foto: Profimedia.cz

Děti, které se v kritické situaci zachovaly chladnokrevně a s nadhledem dokázaly pomoci lidem, zaskočeným nenadálou situací. Ale také děti, které svým přístupem k lidem a okolí projevují více soucitu, pochopení a odpovědnosti než dospělí. Takoví jsou vítězové celorepublikového projektu Dětský čin roku.

Osmý ročník byl ukončen v závěru roku 2012 a my vám nabízíme příběh jednoho z vítězů. Třináctiletý Jan Eibin z Trutnova v něm nejen zachránil život staré paní Adélce, která zkolabovala přímo na ulici. Dokázal s k ní také najít cestu přes propast dvou generací a naplnit její zbývající dny přátelstvím, na jaké se nezapomíná. Dejme slovo samotnému Honzovi a jeho vyprávění.

O Adélce a Honzíkovi

Jdu si jednoho krásného horkého dne ze školy domů a vidím před sebou nějakou starou paní, co najednou zničehonic spadla jako podťatá do silnice. Rychle odhodím batoh, rozběhnu se a táhnu paní na chodník. Okamžitě zavolám záchranku, ještě že mám kredit, a mezitím jí sáhnu na zápěstí, jak nás to učili ve škole, jestli jí tepe srdce. Zdálo se, že je paní mrtvá, ale to už mě dospělí odstrčili a já se jen díval. Vzápětí přijela záchranka, a to jsem jen zíral, jak obratně lékaři pracovali, dali jí do úst dýchací trubici a do ruky kapačku. Prostě profíci co vědí, jak zachránit lidský život. Bylo mi té paní moc líto, ležela tam tak bledá, slabá a opuštěná a já slyšel kolemstojící, jak říkají - chudák, tak sama a teď tohle - a umínil jsem si, že to tak nenechám.

Zeptal jsem se, kam ji vezou a kde asi tak bude ležet. Po týdnu jsem šel na výzvědy do nemocnice. Ještě tam ležela, byla na pokoji sama, bledá a slabá. Představil jsem se jí a pověděl jí, že ji vítám mezi živými. Jmenovala se Adéla Novotná a měla radost, že jsem přišel. Pár týdnů jsem za ní do nemocnice chodil, protože si ji tam museli nechat na pozorování a vždycky jsme si bezvadně povídali.

Jednoho dne mi ta paní za všechno poděkovala, dala mi sbohem a už nikdy jsem ji neviděl. Teda alespoň jsem si to myslel. Ona totiž bydlela kousek ode mě a každé ráno mě sledovala, jak jdu do školy. Jeden den jsem ji zahlédl v okně, tak jsem za ní zašel a ona mě pozvala dál. Řekl jsem jí: "Proč se mi pořád vyhýbáte"? Odpověděla mi, jen že se styděla, protože mi nedala nic, co bych si zasloužil za to, že jsem jí pomohl.

Izolace generací: Jsou babička s dědou vůbec k něčemu?

Řekl jsem jí, že by to udělal každý, ale ona mi odpověděla, že to tedy každý ne, protože je už stará a nikomu na ní nezáleží. Že už nemá žádného přítele, maminka jí umřela, když jí bylo 14 let a tatínka nikdy nepoznala. Měla prý bratra a sestru, ale ty dva zabili fašisti při přestřelce v Praze, když jí bylo 8 let. S nikým se moc nepřátelila až doteď.

Ani nevím, kde má hrob

Od té doby jsem k té paní chodil každý druhý den. Bylo to naše setkávání nad zažloutlými fotkami a spoustou starých příběhů, konvicí čaje a křupavými sušenkami a taky spoustou smíchu a povídání. Jednou jsem zase takhle přišel a dozvěděl jsem se hroznou věc, její soused ji viděl z okna, jak zkolabovala a spadla na zahradě do záhonu tulipánů. Lékaři už jí nepomohli a já se ani nedozvěděl, kde je pohřbena.

Od té doby jsem byl zas tak osamělý. Neměl jsem kam chodit každý druhý den, stará paní mi moc chyběla. Maminka mi řekla, ať už nesmutním, že to je život a že si určitě najdu nějakého přítele na hraní, ale já tomu moc nevěřil. Nikdo mě totiž neměl rád a já byl rád, že v té staré paní jsem si našel kamaráda, co mi dlouhé roky chybí, vlastně, když o tom tak přemýšlím, i ona našla opravdového kamaráda. Najednou jsem si uvědomil, že jsem té staré paní svým přátelstvím vlastně pomohl vrátit kus radosti ze života a hned jsem měl v sobě obrovsky krásný pocit.

Jako vždycky měla maminka pravdu, smutek pozvolna přešel i kamaráda jsem si ve třídě našel, ale na starou paní Adélku nikdy nezapomenu.

Krásné vyprávění, viďte? Jan Eibin jistě patří po zásluze mezi oceněné a my můžeme jen doufat, že si takovou cestu ke starým lidem, třeba k vlastním rodičům a prarodičům, dokážou najít i dospělí...

zdroj: detskycinroku.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Poslední přání: Chlapec chtěl na hrobě fotbalový míč

Oplodnění v přímém přenosu: Video, které vyráží dech!

Jaké vánoční ozdoby letos letí?

Dětský čin roku 2012

Příběh o svém dobrém skutku nebo činu stejně starého kamaráda letos poslalo 209 dětí a do následného hlasování o nejlepší příběhy se zapojilo 5 320 dětí. Příběhy soutěžily v sedmi kategoriích: Záchrana lidského života; Pomoc v rodině; Pomoc jiným dětem; Pomoc ostatním lidem; Pomoc přírodě, Dobrý nápad a Pomoc [email protected] netu. Výherci získali možnost vyzkoušet si letecký simulátor nebo užít hodinovou vyjížďku na koni a také šek pro svoji školu na 10 000 Kč, určených na nákup školních pomůcek.

Meghan Markleová je nejmocnější módní ikona roku | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama