„Lucka je jedináček a s manželem jsme ji asi moc rozmazlovali. Aby si naši pozornost udržela, začala si vymýšlet nemoci," svěřila se čtenářka Zorka. Tady je její příběh.

Dnes už se nad simulováním dcery usmívá, ale před šesti lety jí do smíchu určitě nebylo. Holčičí finty sice prokoukl pediatr, ale mohlo to dopadnout tragicky. Tady je její příběh.

Vymodlené dítě

Po vleklých zdravotních problémech se mi otěhotnět podařilo až ve čtyřiatřiceti. Lucka byla vymodlené dítě a s manželem jsme ji hýčkali jako skleníkovou kytku. Dcera brzy pochopila, že stačí zakňourat nebo udělat psí oči a dostala, co chtěla. O to víc, že jako malá byla často nemocná a naše starostlivé obskakování se jí zalíbilo.

Pak ale Lucka nastoupila do školy, já do práce a starostí přibylo. Dcera po škole musela chodit do družiny, což se jí nelíbilo. Měla dojem, že ji najednou zanedbáváme. „Lucko, mockrát jsem ti vysvětlovala, že babičky bydlí daleko a já i tatínek pracujeme, proto si pro tebe bohužel dřív než v půl páté přijít nemůžu," trpělivě jsem vysvětlovala. „A proč bych na vás nemohla počkat doma? Hanka i Evička jsou doma samy a jejich rodičům to nevadí!" V duchu jsem napočítala do deseti. „Ale mně i tatínkovi by to vadilo! A určitě je lepší být v družině s dětmi než sama doma, nemyslíš?"

Simulantka

Za pár dnů mi z družiny zavolali, že Lucce je špatně. S omluvou jsem odešla z práce a rychle pro dceru jela. „Zlatíčko, co je ti? Bolí tě něco?" Jednou to bylo bříško, jindy hlava, poté škrábání v krku... Pokaždé jsem vyděšená jela k dětskému doktorovi. Naštěstí nešlo o nic vážného. Stačil den dva v posteli a zase bylo dobře.

Nevím, jak dlouho bychom „neduhy" baštili, kdyby nám jednou pediatr neřekl: „Lucku znám odmalička a vím, že byla hodně stonavá. Tohle smolné období však v  pěti letech skončilo. Nemůžu si pomoci, ale pokaždé, když s dcerkou za mnou přijdete, žádné známky nemoci na ní nenajdu. Myslím, že simuluje. Tušíte, jaký by k tomu měla důvod?" S manželem jsme se na sebe podívali a přikývli.

Kašlete na mě!

Od toho dne jsem nepanikařila. A protože jsem vychovatelce i třídní učitelce řekla, jak se věci mají, zachovávaly klid i ony. „Vy na mě kašlete! Dokonce už vám je jedno, když je mi špatně! Proč jste tak zlí?" často nás Lucka citově vydírala a my jí trpělivě vysvětlovali: „Nekašleme na tebe, ale ty si trápení vymýšlíš, abys nemusela chodit do družiny a nechala se doma ode mě obskakovat. A také aby ses vyhnula písemkám. To se, zlatíčko, nedělá a doby, kdy jsme ti to baštili, jsou pryč!" Dcera pár dní trucovala, ale když viděla, že je to marné, v simulování polevila. Jistě, před diktátem to ještě občas zkusila, ale zbytečně.

Písemka z matiky?

Jednu sobotu ráno si Lucka postěžovala, že ji bolí břicho. Zahnala jsem ji do postele a naordinovala dietu. Když v neděli kňourala, že jí pořád není dobře, změřila jsem jí teplotu, ale byla normální. Manžel na mě v kuchyni mrknul: „Nepíšou zítra náhodou z matiky písemku?" Plácla jsem se do čela a rázem dceřino simulování bylo jasné! V pondělí to Lucka zkusila znovu, ale marně.

Jenže v poledne mi zavolala třídní učitelka, že Lucce je hodně zle a určitě nesimuluje. Když jsem dceru uviděla, vyděsila jsem se: v obličeji byla bílá, zvracela a naříkala bolestí. Pak už věci nabraly rychlý spád: dětský doktor, nemocnice, okamžitá operace slepého střeva. Akutní zánět.

„Bolelo mě to víc dní, jenže jsem věděla, že mi nebudete věřit, tak jsem radši mlčela," přiznala holčička. Lucce jsme se omluvili a udělali dohodu, že kdykoli jí nebude dobře, řekne nám to a my jí budeme věřit. A ona na oplátku slíbila, že už toho nikdy nezneužije. Dané slovo jsme všichni dodrželi a dnes, kdy je naší slečně čtrnáct, začínáme řešit jiný problém: její puberta nám dá pořádně zabrat!

Vstoupit do galerie | 9 Podívejte se, jak krásné jsou Čechy: tipy na výlet!