Chceme umírat doma s rodinou, končíme sami v nemocnici
Péče o umírající v naší zemi není uspokojivá. Umíráme často osaměle a ne tam, kde si přejeme. Přestože tři čtvrtiny lidí chtěly naposledy vydechnout doma, podaří se to jen málokomu. Naprostá většina lidí umírá v LDN, domovech důchodců, nemocnicích a podobných institucích. Vyplynulo to z výzkumu veřejného mínění, který provedla agentura STEM/MARK.
Péče o umírající v naší zemi není uspokojivá. Umíráme často osaměle a ne tam, kde si přejeme. Přestože tři čtvrtiny lidí chtěly naposledy vydechnout doma, podaří se to jen málokomu.
Naprostá většina lidí umírá v LDN, domovech důchodců, nemocnicích a podobných institucích. Vyplynulo to z výzkumu veřejného mínění, který provedla agentura STEM/MARK pro hospicové občanské sdružení Cesta domů.
Shodnou se všichni
Výrazným sdělením, které výzkum přináší, je skutečnost, že lidé chtějí umírat doma (78 %), jsou ochotni se o své blízké starat až do konce (88 %) a zdravotníci rovněž považují domácí prostředí za nejlepší místo pro umírající pacienty (88 %).
Celkem 69 % lidí by chtělo na konci mít kolem sebe rodinu, 45 % partnera a jen 5 % z nás by si přálo mít na konci života kolem sebe zdravotníky. Pouhá osmina dotázaných by nebyla naopak ochotna se o svého blízkého starat, většina populace říká, že by se postarala. I když to pak v praxi může vypadat jinak, deklarace je to silná.
Stát to neumožňuje
Přes tuto jednoznačnou preferenci domácího prostředí se podaří doma strávit poslední týdny života jen málokomu. Na vině je zcela nedostatečná podpora péče o umírající v domácím prostředí ze strany státu: legislativa zatím neumožňuje hradit mobilní paliativní péči (domácí hospice, kde v týmu pracuje lékař), díky níž je možné, aby většina pacientů, i těch s těžšími komplikacemi, nemusela být v nemocnici. Podpora rodiny v péči o umírajícího blízkého je ze strany státu rovněž velmi nízká, chybí pracovní volno i pružnější systém finanční pomoci.
Přitom lidé vědí, že je možné končit život dobře a doma. Jsou ochotni se do péče zapojit a pokládají to za dobré. Také zdravotníci tuto eventualitu berou vážně. Domácí hospice si však většina z nás domů přizvat stále nemůže - je jich málo, nemají legislativní podporu a pojišťovny jejich péči nehradí.
Co se týká hospiců pro veřejnost, život v nich končí asi 4 % umírajících. Zdravotníci jejich péči hodnotí kladně, ale lidé o nich mají představu dosti mlhavou - nejčastěji je považují za nemocnici. A nemocnicím stejně jako léčebnám dlouhodobě nemocných velkou důvěru neprokazují. Podle většiny veřejnosti nejde o dobrá místa k umírání.
Umírání zůstává tabu
Důsledkem toho všeho je, že témata smrt a umírání jsou stále tabuizovaná. Lidé se na umírání nejvíce obávají bolesti (46 %), ztráty důstojnosti spojené se ztrátou soběstačnosti (51 %) a odloučení od svých blízkých (35 %). Tyto obavy nepřímo, avšak zřetelně odkazují na to, jak a kde většina z nás život končí. Možná proto je 77 % populace a 90 % zdravotníků přesvědčeno, že se o smrti a konci života v rámci společnosti nemluví dostatečně: chybí potřebné informace a přetrvávají falešné mýty.
Jaké je tedy shrnutí? Nevíme, co je hospic, do nemocnice nechceme, doma to nejde. Přitom víme, že bychom nechtěli umírat osaměle a jsme ochotni se v tomto duchu postarat i o své blízké. Chceme umírat doma, ale je nám jasné, že nejspíš stejně skončíme v nemocnici. Co tedy s tím? O tom můžete diskutovat pod článkem a hlasovat v anketě.
zdroj: stemmark.cz
´