Děti touží rychle vyrůst a stát se dospělými - a když se jim to nakonec povede, mají lidé pocit, že o něco krásného navždy přišli.

Co všechno člověk ztratí s dětskou nevinností? Věci, které by jeho život udělaly o hodně krásnější a zajímavější. 

1. Bezprostřednost

Jen si zkuste jít po ulici a zplna hrdla zpívat. Ve čtyřech letech se na vás budou lidé okolo usmívat. Ale když je vám čtyřicet? Nejspíš si poklepou na čelo. Dospělí totiž řeší spoustu divných věcí - co si pomyslí sousedi, jak bude reagovat okolí, bude mi to slušet, nebudou se mi smát? Dítě prostě udělá, co ho napadne. Třeba klidně obejme cizího člověka, protože se mu líbí - a nepřemýšlí, že je to trapné nebo nevhodné.

2. Přemíra energie

Dítě nechodí, ale běhá. Nemluví, ale křičí. Učí se jazyk neúnavně stále dokola. Sledujte, s jakým nadšením a zaujetím zkoumá svět. Kdybyste měli stejné nasazení v práci, nikdo by vám nestačil...

3. Radost z maličkostí

Nafukovací balónek, omalovánky, plyšák, autíčko za pár korun. Samé drobnosti - a tak velká radost z nich.

Teď malé slečně stačí jako důkaz nehynoucí lásky čokoládový bonbon, náramek z růžového plastu a sedmikráska utržená u cesty. Za dvacet let ji možná stěží uspokojí luxusní večeře, zlatý šperk s diamantem a kytice rudých růží.

4. Naprostý nedostatek předsudků

On je černý/bílý/žlutý, pryč od něj. Ona je špatně oblečená, tlustá - s tou se nebavím. To všechno přijde, ale až později, ve škole. Co se týká batolat, těm je při hře srdečně jedno, jestli je jejich parťákem třeba zelený marťan - hlavně, že je s ním legrace.

5. Pocit bezpečí

Jsem u mámy, nic se mi nemůže stát. Táta mě vždycky ochrání. V očích tříletých batolat jsou rodiče všemocní obři, kteří dokážou zázraky. A přednostně je konají právě pro ně. Malé děti nevidí, že máma si občas popláče kvůli osamělosti na mateřské nebo že táta přišel domů utahaný z práce. Že rodiče řeší týdenní nákup, rozbité auto, nutnost vymalovat, problémy s výplatou. Svět je tu, aby uspokojoval jejich potřeby a netuší, že by to někdy mohlo být jinak.

6. Jistota, že dobro vždycky zvítězí na zlem

Tak je to přece v každé pohádce. Honza se šťastně vrátí domů, princ přemůže draka, čert odnese zlého člověka do pekla. Však taky máma prckovi pořád říká - musíš se slušně chovat, hlasitě pozdravit, hezky poprosit, poděkovat. Jasně, že pak věří, že dobro funguje.

Jenže ono ne - stačí se podívat kolem sebe. Na to má ovšem ještě času dost.

Když se tak nad tím zamyslíte, nevrátili byste se hned s radostí do bezstarostných dětských let?