Vaše Bábovky mají hned několik hlavních hrdinek, z nichž každá čelí nějaké složité životní situaci. Jedna má například pocit, že už jí tikají biologické hodiny, a tak se snaží za každou cenu otěhotnět, ačkoli jí to s partnerem už tolik nefunguje. Jiná zase všechen čas obětuje práci, a hroutí se jí kvůli tomu vztah s nevlastní dcerou. Se kterou z postav se vy osobně nejvíce identifikujete?

Třeba postava Karolíny, která touží mít dítě, a mezitím zjistí, že ji manžel podvádí, mi byla věkem i tím, co řeší, o něco bližší než některé jiné postavy. Zkušenost paní Dobrovolné, která váhá, jestli se má dál starat o postiženého syna, nebo ho dát do ústavu, pochopitelně nemám, a bylo pro mě tedy těžší se do ní vcítit. Na druhou stranu si nakonec vždycky oblíbím všechny své hrdinky, a tím, že jsem v Bábovkách psala každou kapitolu z pohledu jiné postavy, mohla jsem snadno přepínat z jedné do druhé. Řekla jsem si například: "Tak a teď jsi Saša, je ti 22 a nechceš se starat o svoje dítě."

Kvůli rodině jsme chtěly změnit povolání. Nejhorší byly výčitky, říká duo Tara Fuki

Žena

Na to, že se z Bábovek stal bestseller, který z vás udělal nejprodávanější českou spisovatelku, je ta kniha docela depresivní.

Je pravda, že moje romány nepatří k těm nejveselejším a baví mě psát o lidech, kterým se zrovna moc nedaří. Složité situace totiž přinášejí větší emoční nálož a autor se u nich může víc rozepsat. Zároveň ale příběhům obvykle nechávám otevřené konce, aby si čtenář mohl další vývoj domyslet podle toho, jak to sám cítí. V životě totiž nikdy nejste pořád dole ani pořád nahoře, mění se to jako na houpačce. A taky do té lehce depresivní nálady svých knih ráda vkládám i nějakou komediálnost. Naprostou tíhu často střídá humor, který má blízko ke grotesce. Tyhle ostré kontrasty mám ráda, patří k mému stylu a myslím, že si na ně čtenáři už zvykli.

Jedna čtenářka na webu Databáze knih okomentovala Bábovky takto: "Musí všichni prodávání čeští autoři psát jen o nevěře? To už čtenáře nezajímají obyčejné funkční vztahy?" Co byste jí odpověděla?

Komplikované vztahy jsou z literárního hlediska zajímavější a nosnější. Když mezi partnery všechno ideálně funguje, je těžké v tom najít drama, kolem kterého můžete příběh vystavět. Sama jsem si ale uvědomila, že nevěry jsou takovým mým spisovatelským nešvarem a vždycky je někam propašuju. Poslední dobou si to víc hlídám a vždycky se sama sebe ptám, jestli tam ta nevěra opravdu být musí. V mém nejnovějším románu Foukneš do pěny se mimochodem nevěra opět objevuje, ale možná jen v hlavě hlavní hrdinky.

Když pomineme nevěry, důležitou linku Bábovek tvoří dilema kariéra versus rodina. Sama vychováváte dceru Elu a syna Jonatána. Dá se podle vás práce s péčí o děti vůbec sladit, nebo se ženy vždycky musí něčeho alespoň částečně vzdát?

Veronika Vieweghová: Lidi chtějí být dneska přehnaně korektní a to je často špatně

Žena

Myslím, že to jde, ale hodně záleží na tom, jaké profesi se věnujete. Sama mám štěstí, že dělám práci, díky které můžu rodinu uživit a zároveň děti nemusím upozadit. Na druhou stranu si všímám, že u mých kamarádek z právnického prostředí, ve kterém jsem se dřív sama pohybovala, to funguje úplně jinak. Se ženami se tam nikdo nepáře a ony si často musí vybrat, jestli se budou naplno věnovat rodině, nebo práci. Pokud by totiž neobětovaly dostatek času svému zaměstnání, rychle je nahradí někdo, kdo je ochotný profesi všechno podřídit. Abych ale nebyla neférová, to stejné se může dotýkat i mužů. V některých oborech je konkurence tak veliká, že jim na nic jiného než na práci nezbývá čas.

Vy sama jste nikdy nestála před rozhodováním, jestli upozadit kariéru, nebo rodinu?

Ne. Když už jsem se rozhodla, že děti budu mít, dobře jsem si uvědomovala, že se o ně taky budu muset starat. Vždycky pro mě byly na prvním místě.

"Nějakou dobu jsem měla pocit, že by byl manžel radši, kdybych místo ťukání do počítače něco uvařila. Teď už je s mou prací ale srovnaný," usmívá se Třeštíková. | Foto: Lukáš Oujeský

Bábovky jste psala na mateřské dovolené, v době, kdy se vám narodilo druhé dítě. Stala se pro vás tehdy literární tvorba i jistou formou terapie? Prostředkem, jak rozebírat otázky, o kterých jste jako matka sama uvažovala?

Určitě. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se psaní začala naplno věnovat. Téma mateřství se koneckonců v Bábovkách objevuje v každém příběhu, ať už je to dívka, které se dítě narodilo v příliš mladém věku, žena, co dítě mít nemůže, nebo těhotná milenka ženatého muže. Mateřství je otázkou, kterou si musí v určitém věku každá žena zodpovědět, a nějak se k ní postavit. I kdyby se rozhodla, že děti mít nechce, nemůže otázku mateřství úplně ignorovat.

V knižní podobě Bábovek máte postavu Johany, která ve filmu chybí, ale její situace je pro dnešní dobu příznačná. Johana je na mateřské, a přestože ji partner dokáže spolehlivě finančně zabezpečit, cítí potřebu se realizovat i jinde než v domácnosti, a tak při péči o dítě rozjíždí nejrůznější podnikatelské projekty. Měla jste podobnou motivaci, když jste začala psát romány?

Ano, žen, které se na rodičovské dovolené nechtějí vidět jen jako matky, co dovedou nakrmit a přebalit dítě, mám kolem sebe spoustu. Potřebují se rozvíjet i v něčem jiném, i kdyby to mělo být jen vyrábění korálkových náramků. Jakákoli další aktivita je pro sebevědomí žen na mateřské velmi důležitá. Johana v Bábovkách je samozřejmě trochu extrém, protože ji potřeba seberealizace vedla k tomu, že dělala úplné pitomosti, které rodině finančně nijak nepomohly, a měla s nimi jen spoustu starostí. Některé maminky ale během rodičovské dostanou nápady, které jsou opravdu skvělé a třeba se pak dostanou až na titulní stránku Forbesu.

  Bábovky se tváří jako oddechová komedie. Omyl, varuje filmový kritik Fila

Johana v Bábovkách ale se svými nápady naráží na nepochopení svého muže, který její úsilí vnímá jako ztrátu času. Jak reagoval váš manžel, když jste se během mateřské pustila do psaní?

Když jsem pracovala na Bábovkách, necítila jsem z jeho strany úplně jednoznačný souhlas. Doma byl totiž často nepořádek, já jsem tam seděla se dvěma malými dětmi a ve volných chvílích jsem spíš sedla ke klávesnici, než abych uklízela. Pak se začal blížit deadline, kdy jsem knížku měla odevzdat, a to už v domácnosti nefungovalo skoro nic. Manželovi trvalo, než si na tenhle režim zvykl, a nějakou dobu jsem měla pocit, že by byl radši, kdybych místo ťukání do počítače něco uvařila. Teď už je s tím ale srovnaný.

Bral si mě jako právničku s pevnou pracovní dobou, která když odejde z kanceláře, tak už má klid. Potom se ale ze mě stala spisovatelka, která když zrovna pracuje, tak je skoro celý den duchem úplně mimo. V době, kdy píšu román, je opravdu náročné se mnou koexistovat v jednom prostoru. Můj manžel je navíc taky umělec, takže jsme si museli vymezit, kdo bude mít které věci na starost. Děti už si asi zvykly, že jsme oba trochu mimoni, a dokážou v tom dobře fungovat s námi.

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus jste říkala, že jste se v době dospívání dost hledala. Co vás pak přivedlo na právnickou fakultu? Myslel jsem, že se na práva hlásí hlavně cílevědomé typy lidí, kteří mají jasno, co chtějí.

Vždycky jsem byla studijní typ. Už od dětství jsem moc ráda četla, nechávala jsem do sebe proudit všechny možné informace, takže mi studium práv, které od člověka vyžaduje, aby se probíral kvanty textu, svědčilo. Proč jsem si vybrala zrovna tenhle obor, dodneška úplně nevím, ale ve škole i později v praxi mě to bavilo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se k právničině ještě nemám vrátit, což ale jde jen do určitého věku, tak uvidíme, jestli se mi to ještě podaří.

Radka Třeštíková (39)

• Narodila se ve Zlíně, odkud se s rodiči a starším bratrem posléze odstěhovala do Veselí nad Moravou, kde žila až do doby, kdy odešla studovat do Prahy.
• Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a sedm let se živila jako firemní právnička.
• V roce 2012 se vdala za fotografa Tomáše Třeštíka a o rok později odešla na rodičovskou dovolenou s dcerou Elou.
• Dlouhou dobu psala jen do šuplíku. První texty jí vycházely na blogu pro časopis Respekt a přispívala také do magazínu Elle nebo pro web Psychologie.cz.
• Jejím knižním debutem byl román Dobře mi tak vydaný v roce 2014. Bestsellerem se ale stal až její druhý román To prší moře, který vyšel následující rok.
• Dosud největší úspěch zaznamenala s románem Bábovky z roku 2016, který psala v době, kdy se jí narodil syn Jonatán. Neméně prodávané byly její další knihy Osm a Veselí a letos jí vyšel zatím poslední román Foukneš do pěny.
• Bábovky spolu s režisérem a scenáristou Rudolfem Havlíkem převedla i do filmové podoby, která je nyní k vidění v kinech. Práci filmové scenáristky si vyzkoušela už u Havlíkovy divácky úspěšné komedie Po čem muži touží.

Převládá teď u vás chladná racionalita právničky, nebo nespoutané volnomyšlenkářství spisovatelky?

Myslím, že jsem mnohem víc racionální a praktický člověk než bohém. Bohém je naopak můj manžel, takže máme mezi sebou zajímavý povahový rozkol. Na druhou stranu třeba vůbec nepoužívám diář, a když píšu román, tak si u toho nedělám žádné poznámky. A na rozdíl od mého bohémského manžela, který má na stole dokonale uklizeno, mám na něm docela bordel. Možná má tedy každý z nás v sobě kus racionality a kus bohémství, ale pokud jde o způsob uvažování, tak skutečně bývám spíš realistka a mám sklony k pesimismu.

Než jste odešla studovat do Prahy, vyrůstala jste v jihomoravském Veselí nad Moravou, kam jste zasadila i příběh vašeho předloňského románu Veselí. Navzdory názvu mi ale po přečtení knihy přišlo, že obyvatelé vašeho rodného městečka pod veselou maskou skrývají hodně smutku. Je to jenom můj dojem?

Není. Ve své rodině i mezi lidmi v našem okolí jsem si všímala, že když se musela řešit nějaká tíživá situace, tak se častokrát jenom zlehčila vtipem a pak se šlo dál. To samozřejmě mnohdy pomáhá a může za tím být i pud sebezáchovy. Osobně mě ale trochu mrzelo, že se o některých věcech málo mluví, že se některé otázky vůbec neotevírají. Zřejmě to ale nebude specifikum jižní Moravy, protože mi pak čtenáři psali, že se s tímhle problémem potýkají taky.

Hlavní hrdinkou románu Veselí je Eliška, která v mládí cítí potřebu z maloměsta co nejdřív uniknout, ale pak se do něj po třicítce vrací a postupně se s ním usmiřuje. Vyvíjel se váš vztah k Veselí nad Moravou podobně?

Tak vyhrocený vztah jako Eliška jsem k Veselí neměla, ačkoli jsem si k němu taky musela najít cestu. Čím jsem starší, tím víc si to tam užívám. Vinohrady a zvuk cimbálu mě dnes dojímají a moje děti se na Moravu těší víc než k moři. Když tam vyrazíme, přijde jim, jako bychom cestovali do jiné země. Občas se mě dokonce ptají, kolik je na Moravě hodin, ale to bude tím, že tam vždycky jezdíme po D1, takže cesta trvá strašně dlouho.

Z našeho rozhovoru mi vyplynulo, že při psaní hodně stavíte na příbězích, které jste odpozorovala ve svém okolí. Je to tak?

Ano, ve většině případů vycházím z toho, co se kolem mě dělo, děje, nebo by se při troše představivosti dít mohlo. Mnohdy zajímavé příběhy zaslechnu od svých kamarádů. Kolikrát už mi radši nechtějí nic říkat, protože vždycky hrozí, že se jejich zkušenost objeví v dějové lince některé z mých knih. Sama si musím dávat pozor, co všechno kolem sebe vnímám, protože si kolikrát připadám jako houba, která z okolí nasává každý detail. I teď si podvědomě všímám, jak se lidé v místnosti pohybují, jak mluví, jaká mají gesta, a je možné, že se něco z toho promítne do dalšího románu.

Mohlo by Vás zajímat: Bábovky se tváří jako oddychová komedie. Omyl, varuje filmový kritik Kamil Fila: 

Bábovky | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa