Andrea Konstankiewiczová a Dorota Barová se potkaly na brněnské filozofické fakultě, kde obě studovaly hudební vědu. Ze začátku šlo o pouhé přátelství, dodnes spolu hrají v duu Tara Fuki, už dvacet let. Na čem drží dlouhodobé ženské přátelství a jaké je mateřství v devětatřiceti letech? O tom se rozpovídaly pro Aktuálně.cz.

Kdy jste se rozhodly, že půjdete do společného hraní naplno? 

Andrea: Na začátku jsme vůbec neměly ambice v této sestavě hrát koncerty, bylo to spíš takové naše domácí jamování u kafíčka v kuchyni. Zpívat společně s violoncellem nám tehdy přišlo prakticky nemožné a obrovský posun nastal, když Dorka přinesla básně Krzystofa Baczynského, který ji inspiroval, a zjistila, že by to možná šlo. Zvuk polštiny se nádherně spojil se zvukem violoncell a začaly jsme dělat první písničky, které slyšel Josef Ostřanský (kytarista z kapely Dunaj), a vlastně nás trochu donutil nenechávat si tu radost jen pro sebe, ale podělit se o ni i s publikem. Stal se naším objevitelem a prvním manažerem, za což mu tímto děkujeme.

Pamatujete si první společné koncerty?

Andrea: Velmi dobře. Byl to trochu punk, v té době ještě nebyly tak kvalitní snímače a zvukaři si s celly moc nevěděli rady. Zvukové zkoušky trvaly dlouho a na konci někdy nebyl výsledek bohužel o moc lepší než na začátku. Bylo to pak ve stylu zvuku motorové pily. Někdy jsme se na pódiu dost potrápily, protože to neznělo, jak bychom chtěly, ale publikum bylo vždycky úžasné a jejich rozzářené oči nám dodávaly odvahu a velikou podporu. Díky tomu, že jsme vlastně debutovaly na rockově-alternativní scéně, byly některé koncerty na stání a lidi tak mohli tancovat. Vlastně nás dneska mrzí, že už se to neděje. 

Nejdříve jste se kamarádily a teprve poté přišla myšlenka na společné muzicírování. Co vás k sobě vzájemně přitáhlo?

Andrea: Prvotním impulzem k samotnému seznámení bylo zjištění, že jsme obě studovaly na konzervatoři v Ostravě u stejného profesora, ale s odstupem čtyř let, takže jsme se tam nepotkaly. Spojoval nás stejný obor a veselý studentský život.

Dorota: Andrejka v té době hrála v rockové kapele Boo a já jsem potřebovala vyřešit snímač na cello, tak jsem ji oslovila. Pak jsem k ní chodila občas na kafe a tam nám to došlo - proč si spolu nezkusit zahrát. V té době jsem byla trochu smutná z toho, že se mi v rockové kapele nedaří protlačit zvuk cella přes hlasité bicí a kytary, a nikdy nezapomenu ten krásný pocit, kdy jsem najednou slyšela hned dvě akustická cella hrající do ticha.

Prohlédnout grafiku Zpěvačka Pártlová porodila ve 42 letech. Některé slavné ženy se staly matkami později

Jaký je ten "recept", že spolu hrajete už dvacet let? 

Andrea: Asi určitě tolerance a snaha porozumět, čím si ta druhá momentálně prochází. Otevřenost, komunikace, to, že spolu umíme o problémech mluvit. Největším pojítkem je pak určitě radost z hudby, že chceme společně tvořit a hledat, moci předávat dál a těšit se z toho, že i u dalších lidí můžeme vyvolávat stejně silné emoce. A když to rozšířím, tak vlastně všechno to příjemné i nepříjemné, co spolu zažíváme na pódiu i na cestách. Když je nám těžko a musí se řešit nějaký akutní problém, tak si vždycky gratulujeme, že jsme na to dvě.

Jaký největší konflikt jste spolu řešily? 

Andrea: Spolu jsme žádný konflikt nikdy neměly, naopak, nás právě vždycky nepříznivé podmínky a problémy zvenčí společně semkly.

Dorota: Když občas jedna z nás neustála nějaké ty problémy zvenčí a prostě vybouchla, tak ta druhá se přepnula do zenového módu. Říkaly jsme tomu "hra na dobrého a zlého policajta". Musím říct, že už dlouho jsme tuhle hru nehrály. Evidentně se koncertní podmínky obecně velmi zlepšily.

Dvacet let společného hraní je dlouhá doba, jak byste popsaly vývoj vaší spolupráce? 

Tara Fuki

• Violoncellové duo Tara Fuki vzniklo v roce 2000 a tvoří ho zpívající violoncellistky Andrea Konstankiewicz-Nazir (ex BOO, ex Rale, Kubilai Khan Investigations) a Dorota Barová (Vertigo, Kuzmich Orchestra, DoMa Ensemble, hostuje v kapele Anety Langerové, ex Chorchestr, ex Asyl Akt).
• Od svého vzniku slaví koncertní úspěchy po celé Evropě a ve Střední Americe. 
• V letech 2005-2007 prezentovaly Českou republiku dětským představením Kapka ve Francii.
• Za svou hudbu obdržely ocenění Anděl Akademie populární hudby v kategoriích Alternativní hudba-World music a Objev roku za rok 2001 a v kategorii World music za rok 2007.
• V témže roce vystoupily jako první česká kapela na celosvětovém hudebním veletrhu WOMEX ve španělské Seville.
• V roce 2015 duo obdrželo cenu odborníků na 2. ročníku showcasového festivalu Czech music crossroads 2015.
• Za 15 let svého účinkování vydaly pět řadových CD (Piosenki do snu, Kapka, Auris, Sens a Winna), nyní vychází CD výběr The Best of Tara Fuki.

Andrea: Myslím, že největší změnou bylo moje odstěhování se z Brna do Francie v roce 2003. První roky byly hektické, s mým tříměsíčním synem jsme objížděly Francii a hrály dvě až tři dětská představení denně. Potom ale nastalo období, kdy už jsme nemohly tolik času trávit spolu a bylo třeba všechno plánovat, tedy i tvorbu. Už nešlo si jen tak zavolat a říct si: "Stav se odpoledne na kafe, mám super motiv." Bály jsme se, že nám to možná takhle nepůjde, že zrovna od 5. do 10. června, kdy můžeme být spolu, nebudeme mít vůbec inspiraci a žádné nové písničky nevzniknou. Naštěstí jsme se s tím naučily pracovat a dnes už nám to vlastně připadá jako normální, přirozené fungování kapely.

Když vytváříte nové skladby, máte nějaké rituály, pravidla?

Andrea: Základní podmínkou a zároveň rituálem, bez kterého žádná zkouška nemůže začít, je nejdříve kafe. U něj probereme, co se nám děje v životě nového. Zajímavé je, že tahle část nám zabere vždycky minimálně hodinu a vůbec nezáleží na tom, jestli jsme se předtím neviděly měsíc, nebo dvanáct hodin. Teprve potom jsme připraveny se z kuchyně přesunout k nástrojům.

Zatímco Dorotka, coby praktická žena, na zkoušku přináší už skoro hotovou písničku, ke které si jen dodělám vlastní part, já nosím pořád jen motivy a torza, abychom na nich mohly pracovat dohromady. Strašně mě na tom baví ten společný proces vznikání, který z nás dělá kapelu. Možná nás tím trochu zdržuji, ale s dobrým úmyslem.

Dorota: Pravidla moc nemáme, možná jedno, o kterém jsme se vlastně ani nikdy pořádně nebavily: když jedna z nás něco nechce nebo se jí něco nelíbí, tak do toho prostě nejdeme.

Vaše hudba je silná, poetická a velmi ženská. Je pro vás ženství důležité téma? Jak ve tvorbě, tak v každodenním životě? 

Andrea: Snažíme se zaznamenat a sdělit naše osobní pocity. Jinak ženství i mužství chápu jako součást lidství. Jako něco, co je stvořeno ke splynutí, a ne k rozdělování. 

Snažíte se sdělit své osobní pocity - objevuje se ve vaší tvorbě nějaký leitmotiv? 

Dorota: To je dost neuchopitelné, různé podoby lásky a vztahů mezi lidmi a emoce s tím spojené, život, který obnáší i smrt. 

Vyčetla jsem, že se ve své hudbě i textech necháváte inspirovat poetikou nocí a snů, které chápete jako extrakt podvědomí, co si pod tím můžu představit? 

Andrea: No tohle jsem kdysi takhle kulišácky někde napsala do informací o nás, protože se mi těžko vysvětlovalo, o čem jsou naše texty. Přijde mi nemožné vysvětlovat, o čem je báseň. 

Dorota: Necháváme se inspirovat životem. Všechno se vším souvisí. Noc a den, podvědomí a vědomí, hledání a nacházení a tak dále, jedno bez druhého by nefungovalo. V textech většinou necháváme velký prostor pro fantazii, ale taky vyprávíme příběhy.

Je pro vás nějakým způsobem ve tvorbě důležitá spiritualita? 

Dorota: Hudba sama o sobě je vlastně zázrak a pořád ji takhle vnímáme. Ten moment, kdy přijde a my jsme zrovna u toho, je možné asi nazvat spirituálním momentem. Jsou to věci těžko přenositelné a slovy nepopsatelné. Představuji si, že jsme hromosvod a jen předáváme a zprostředkováváme.

Obě dvě máte děti, myslíte si, že je mateřství hudebnic v něčem náročnější? 

Andrea: Pro mě a mé děti, když byly malé, bylo často dost těžké to několikadenní odloučení při odjezdech do zahraničí. Snažila jsem se, aby to bylo co nejméně, ale sebevýčitky byly veliké. Dokonce jsem i vážně přemýšlela nad změnou povolání. Naštěstí jsme to nějak přežili a dnes, kdy jsou v pubertě, v tom oboustranně vidíme jen výhody. 

Dorota: Ano, to odloučení kvůli koncertům a s tím spojené výčitky a do toho máte o dost míň času cvičit a tvořit, ale na druhou stranu vám dá mateřství ohromnou sílu, motivaci a inspiraci. Změní se vám žebříček hodnot, přestanou vás zajímat malichernosti.

Doroto, vy jste porodila syna v devětatřiceti letech, musela jste čelit nějakým narážkám na to, že jste poprvé matkou v pozdějším věku? 

Dorota: Šimon je vymodlené dítě a přišel v ten správný čas. Myslím, že dnes už to není tak nezvyklé, i když v těhotenském průkazu jsem měla napsáno "stará prvorodička". V tom šíleném moři informací si každý řeší, co potřebuje, a myslím si, že tahle společenská otázka je dávno passé. Dítě jsem plánovala později, ale stejně přišel později, než jsem chtěla. Hrála v tom roli hudební kariéra, ale v tom smyslu, že ten čas byl prostě rychlejší, než jsem si myslela.