reklama
 

Právo žít jako ostatní

REPORTÁŽ - Tisíce lidí žijících v ústavech sociální péče nemají dnes možnost jít na procházku kdy chtějí, jíst na co mají chuť a tehdy, když mají hlad, učit se, milovat a být milován. Někteří tráví celé dny zavřeni v kleci, zbaveni základních práv jen proto, že jsou jiní než většina z nás. V Horní Poustevně ale tito lidé žijí svobodným životem.

Bohdan Hejduk (21) se narodil s Downovým syndromem
Bohdan Hejduk (21) se narodil s Downovým syndromem | Foto: Ludvík Hradilek

Milan Cháb, sociální vizionář a dlouholetý ředitel ústavu sociální péče pro mentálně postižené v Horní Poustevně na Děčínsku tomu říkával "teror v zájmu bezpečí a čistoty obyvatel ústavů". Před patnácti lety se rozhodl situaci změnit a v praxi dokázat, že všichni klienti jsou schopni s jistou mírou pomoci žít běžným životem, a že na to mají právo.

Cháb pomáhal klientům získat zpět způsobilost k právním úkonům - "svéprávnost" - a podle jejich přání měnit svůj vlastní život. "Všem se v ústavu líbilo, ale jen do té doby, než poznali něco jiného," říkal Cháb. "Pak chtěli změnu všichni."

Založil školu, chráněné dílny, kozí farmu. Každý z klientů začal chodit do školy nebo do práce. Postupně opouštěli společné ložnice s klecovými lůžky, pravidelnou stravou a nepřetržitým dohledem. Stěhovali se do bytů v přestavěném ústavu i v okolních vesnicích.

Rozpuštěný ústav

Po Chábově smrti v roce 2001 pokračuje v rušení ústavní péče Zdeněk Štandera, nejdříve jako ředitel, nyní sociální pracovník a supervizor.

"Před třemi měsíci jsme zavřeli poslední klasickou ústavní budovu," říká Štandera. "Všech sto deset našich klientů už bydlí jinde, včetně šestnácti nepohyblivých. Poskytujeme jim jen takové služby, které potřebují a chtějí, někomu dvacet hodin denně, jinému pár hodin měsíčně. Jedenáct klientů už z ústavu odešlo úplně."

Mimo ústav žijí dnes i ti, kteří byli léta předtím zavíráni do klecí, i klienti, kteří nemluví.

"Každý člověk nějakým způsobem komunikuje, i když nemluví," říká Štandera. "Individuálním přístupem lze zjistit, jak kdo komunikuje, a také jeho přání a potřeby. Podle toho pak společně s klienty plánujeme jejich život a hledáme oblasti, ve kterých potřebují pomoci."  

Stejně tak lze individuálním přístupem zvládat i agresivitu klientů. "Je to dané malým počtem klientů, které má sociální pracovník na starosti. V pětičlenné domácnosti každého klienta detailně zná, na každého má dost času," popisuje Štandera.

"Ví, co u kterého z nich agresivitu vyvolává, dokáže tomu předcházet a pozná, když se záchvat blíží. Nejdůležitější je umět tomu předcházet, v tom jsou naši zaměstnanci proškoleni." Za posledních pět let zažili v Poustevně pouze dva takové záchvaty - i přesto, že mimo ústav žijí lidé, kteří dříve kvůli agresivitě trávili většinu života v klecích.

Bobo na cestách

Bohdan Hejduk (21) se narodil s Downovým syndromem. Ještě před třemi lety žil v šestilůžkovém pokoji ústavu v Horní Poustevně, dnes se tu stavil cestou ze školy na pracovní aktivity. Nechodí na oběd, do kanceláře Zdeňka Štandery si přišel sníst svačinu.

Bobo si říká proto, že vyslovit své jméno mu dělá problémy, mluví pomalu v jednoduchých větách. Domluvíme se, že s ním mohu zajít do dílny a pak na návštěvu domů, do bytu v patnáct kilometrů vzdáleném Rumburku.
 
Ve školní dílně s pomocí asistentky Daniely Kučerové barví hedvábný šátek, později ho prodají na trhu. Po dvou hodinách je šátek i Bobo obarven.

Je třeba se převléknout a umýt, za chvilku jede autobus. Bobo si zaplatí jízdenku a uvelebí se na sedadle, vytáhne noviny a ponoří do nich svůj pohled, tak, jako ostatní pasažéři. Ptám se, co píší. "To je starý," ošívá se Bobo, má pravdu noviny jsou z minulého týdne. "A neumím číst".

Banální radosti

Podle Štandery je největším přáním lidí z ústavů dělat ty nejobyčejnější věci, jaké dělají i lidé okolo. "Bobo třeba neviděl do svých osmnácti let chleba jinak než nakrájený a namazaný, když poprvé spatřil bochník, byl tak fascinovaný, že krájel a mazal krajíce z obou stran a až potom ho celý snědl," vypráví Štandera. "Když s nimi jedete na výlet do ZOO a pak se ptáte, co bylo nejlepší, řeknou, že návštěva kavárny. Ta nejbanálnější věc z celého výletu."

V Rumburku vystoupíme a Bobo mě vede městem. Adresu si nevzpomene, ale cestu zná bezpečně. Před domem ukazuje, že má své klíče a odemyká. "Vedu návštěvu," haleká ode dveří a představuje mě svým spolubydlícím, Martinovi Cejnarovi (23) a Davidu Židlovi (25). David i Martin mě radostně vítají a ukazují své pokoje. Mají stejné postižení jako Bobo, ale jim už nerozumím ani slovo. "Komunikují, ale jinak, na to si zvyknete," zdravím se s Janou Kolucovou, která mladým pánům pomáhá vést domácnost.

"Než odešli z ústavu, brala jsem je na společné výlety pod stan nebo k babičce na chalupu," vzpomíná na začátky Jana. "Potom, co se přestěhovali do bytu, jsem s nimi byla půl roku čtyřiadvacet hodin denně. Museli jsme společně vymyslet pravidla, která je třeba dodržovat. Po zkušenostech vím, že třeba žehlit mohou pouze, když tu jsem. Teď už sem chodím jen odpoledne, a kdybych nepřišla vůbec, nic se nestane."

Úplně normální lidé

Martin mi posunky nabízí, a pak sám připraví výbornou kávu. Bobo z nástěnky vybírá obrázky potravin, které se rozhodl nakoupit, a opisuje si jejich názvy: jogurt, chleba, sýr. Paní v samoobsluze ho zná a případně mu pomůže.

David se chystá péct štrúdl a už hodinu studuje obrázkovou kuchařku, kterou Jana vyrobila. Jsou v ní nejen obrázky potřebných surovin, ale i piktogramy jednotlivých postupů, váleček, struhadlo či trouba. Jana z křesla vše pozoruje a jen Davidovi dodává odvahy.

"Stává se mi, že mě kluci vyhazují, abych už šla, že si chtějí hospodařit sami," směje se Jana. "Doufám, že to tak jednou bude a jen zatelefonují, když budou něco potřebovat. Dřív vůbec nechápali, proč mají uklízet, teď uklízejí, i když je to nebaví, jako většinu z nás."

Káva je dopita, štrůdl se peče, nákup uložen v lednici. Prý mohu přijít zas. Sousedi jsou "normální lidé". Luboš Falout opravuje před domem s dcerou kolo. "Bydlíme s nimi na patře a jsou úplně v pohodě, manželka k nim občas zajde na kafe, zpočátku byli vyjukaní, ale teď už se chovají suverénně."

"Integrace kluků se povedla, ne vždy to ale jde tak snadno," říká Štandera. "Všechno, co se mohli naučit, už umí, teď by si mohli začít užívat života. Jana je drží moc zkrátka, chtěla by, aby dokázali všechno co my, ale oni vždycky budou jiní."

Jde to, jenom chtít

Byt v novém činžáku, ve kterém kluci bydlí, si ústav pronajímá od města za tržní nájemné. I s platem asistentky a ostatními náklady nestojí jejich život venku ani polovinu toho, co stál, když byli v ústavu.

Podle Štandery lze rozpustit každý ústav a vrátit všem lidem svobodu, která jim byla odebrána jenom proto, že se liší od většiny z nás. "Jediné, co je k tomu potřeba, je dobrá vůle. Nic víc," říká.

"To je to jediné, my nedostáváme víc peněz, nemáme víc zaměstnanců. Každý ústav může své klienty vrátit zpátky do života. Jen se pro to musí rozhodnout."

Kim Kardashian a holý pupík Emily Ratajkowski. Začíná oscarová afterparty | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama