Potřebuju v tomto světě trochu krásy
Dokončení rozhovoru
Proč čtete "oficiálně" vycházející současnou poezii méně?
Pořád nemám načtené světové klasiky. A kromě toho mám ze současné poezie a prózy marný až zhnusený pocit, ničím dobrým mě nenaplňuje, ani co se týče jazyka. Současní mladí autoři mají úžasné nápady a zážitky, ale jejich jazyk je tak pitomý, že se radši podívám do Václava Řezáče, protože měl klasické vzdělání a psal krásně. Potřebuju v tomto světě trochu krásy, což mě současná literatura neposkytuje.
Stal jste se předsedou českého PEN klubu. Za doby Karla Čapka se vyjadřoval k důležitým otázkám doby, platí to dnes?
PEN klub je brán pořád dost vážně, můj předchůdce Jiří Stránský mu vtiskl pečeť ohromné prestiže a cti. Dneska se možná zdá, že jeden z cílů - ochrana svobody slova - ztratil smysl. Ale jen trošku. Před několika málo lety jsme byli svědky stávky za Českou televizi, kdy opravdu šlo o ohrožení svobody slova. Moc se to nezlepšilo, klidně by se mohlo stávkovat dál. Máme také výbor pro uvězněné spisovatele ve světě, kterému se za loňský rok podařilo osvobodit asi dvanáct autorů.
Co bude teď vaším hlavním úkolem?
Kromě zajištění praktické existence - nalezení někoho, kdo by nám byl ochoten přispívat na nájem - uvádět lépe českou literaturu ve známost. To musí začít tím, že lépe vysvětlíme občanům, co PEN klub je. Současně s tím začneme s propagací české literatury doma. Už máme vymyšlený televizní pořad s autorskou četbou, což v televizi schází. Také doufám, že budeme moct rozjet podporu překladů české literatury do světových jazyků. Malé národy mají velké spisovatele, ale nikdo o nich neví.
Jiří Stránský tvrdil, že spisovatel je v dnešní společnosti brán méně vážně. Jinými slovy: méně vážně čten. Souhlasíte?
Ano čteme strašně povrchně. Přístup čtenáře k literatuře je přístup čtenáře ve vlaku. Na chvíli otevřít knížku a dočíst ji, tedy pokud to jde. Lidé jako Halina Pawlovská nebo Michal Viewegh se tomu vědomě přizpůsobují. Viewegh poskytl nedávno rozhovor v tom smyslu, že když se přirovná autor ke kavárnám, pak on není žádná ušlechtilá poetická vinárna, ale dobrá lidová pizzerie. Když to tak vidí, je to v pořádku: to, co chce dělat, dělá velice dobře.
Měl by se autor takhle přizpůsobovat?
Domnívám se, že autor, kterému jde o to být tou poetickou vinárnou, tedy chce sdělovat lidem něco hlubokého o druhých prostřednictvím sebe samého nebo postav, nemůže na ten společenský tlak přistoupit. Autora často tlačí vydavatelé, aby knížka měla méně než sto třicet stránek, nebo zase více než dvě stě stránek. Působí na něj také celková společenská atmosféra: říká se, že lidé moc nečtou, jsou schopní číst spíš novinové články než knížky. Opravdový autor ale napíše to, co musí.