"Nikdo o tom nemluví." Zdravotní sestra napsala knihu o šikaně ve zdravotnictví
Když zdravotní sestra Blažena Hlasová zažila šikanu ze strany starší kolegyně, zjistila, že zdaleka není sama. Rozhodla se, že si to nenechá pro sebe, a napsala knihu, která vypráví skutečné příběhy o psychickém týrání na pracovišti. Autorka knihy Pod rouškou šikany se v rozhovoru pro Aktuálně.cz svěřuje, jaké chování sama zažila a jak mu čelit.
V knize popisujete příběhy 27 zdravotních sester, které zažily šikanu na pracovišti. Příběhy jsou z prostředí nemocnice, ambulantní péče i domovů seniorů. Jak jste tyto příběhy sehnala?
Napsala jsem příspěvek do tří největších skupin na Facebooku a ženy se mi začaly postupně ozývat. Téma šikany začaly také řešit mezi sebou v komentářích u mého příspěvku. Často se objevovaly věty typu: "Všichni víme, že se tohle děje, a nic se s tím nedělá." Celkem se mi ozvalo 66 žen a jeden muž, který se ale následně odmlčel. Výsledných 27 příběhů jsem vybrala podle toho, jak dobře se mi s ženami komunikovalo a nakolik byly ochotné svůj příběh otevřít.
S jakými podobami šikany se vám dané ženy svěřovaly?
Dostávaly nesmyslné úkoly, jiné sestry je pomlouvaly, vymýšlely intriky. Izolovaly je od ostatních kolegyň, nechtěly je přijmout do kolektivu. Jedna z žen byla dokonce nařčená z krádeže léčiv a vrchní sestra jí prohledala osobní věci. Nic se u ní nenašlo. Nakonec se ukázalo, že tuto "boudu" na ni upekly ostatní sestry, aby se jí zbavily. Daná žena byla oblíbená u pacientů a jejich rodin a ostatní zdravotnice na ni žárlily. Jak to přesně bylo, se dozvěděla od jedné z bývalých kolegyň dva roky po odchodu z oddělení. Jinou ženu ostatní sestry schválně zdržovaly v práci, aby nestihla spoje domů, na které byla odkázaná. Musela tak na oddělení zůstat a pomáhat jim několik hodin do odjezdu dalšího spoje. Z 12hodinových směn se tak staly 16hodinové.
Mají tyto příběhy něco společného?
Žádná z žen nevěděla, za kým má jít, komu se může svěřit. Bály se, že jim nikdo nebude věřit. V případě, že se na nadřízeného či nadřízenou obrátily, tak jim bylo řečeno, ať si to vyřeší mezi sebou. Zároveň všechny zmiňují, že být zdravotní sestrou byla jejich vysněná práce, které se chtěly naplno věnovat a která je z tohoto důvodu velmi zklamala.
Závist a syndrom vyhoření
Ženy ve vaší knize také často popisují, že agresorem byly starší, zkušenější a třeba o dvě generace starší nadřízené sestry nebo kolegyně…
Ano, starší sestry vnímají mladší, nově příchozí sestru po škole s energií a ambicemi jako konkurenci. Druhým aspektem je syndrom vyhoření, který často ženy, které pracují 20 nebo 30 let na stejném oddělení, zažívají. To ale pořád nikoho neopravňuje ponižovat druhého. Sama jsem v oboru 20 let a vím, že nemůžu chtít po dívkách, které přijdou ze školy, aby vše uměly a znaly. Škola je připravuje hlavně teoreticky. Když přijdou nové sestry na oddělení, měly by mít někoho k ruce, kdo jim klidně desetkrát ukáže, jak se daný úkol dělá, a seznámí je s tím, jak to na oddělení chodí. Všichni víme, že je málo zdravotníků, že jsou sestry přepracované, tak nechápu, proč ještě navíc zkušené sestry hází klacky pod nohy nově příchozím a brání jim zařadit se do kolektivu.
Zmiňujete syndrom vyhoření. Není také vina v samotném nastavení zdravotnického systému?
Nemyslím si, že je to systémem, ale o každém člověku. Znám i sestry, které mají třicetileté zkušenosti a jsou milé, vzdělané a rády se o své zkušenosti podělí. Ano, personálu je nedostatek, ať si říká kdo chce, co chce. Něco jiného je sedět ve sněmovně a řídit zdravotnictví podle čísel a být na oddělení, kde máte 30 těžkých pacientů a staráte se o ně ve dvou. Pak opravdu některé pacienty celý den nevidíte. To byl mimo jiné i důvod, proč jsem z nemocnice odešla, protože jsem chtěla dávat všem stejnou péči. Důležité si je ale uvědomit, že máte zodpovědnost za vlastní život a to, jak si umíte odpočinout. Je důležité naučit se způsoby, jak vypnout hlavu, odpojit se od práce a jak znovu nabýt energii. To spousta lidí neumí, jen o víkendu leží doma na gauči a přemýšlí, co zase bude v pondělí.
Nevěděla jsem, na koho se obrátit
Zaujal mě příběh Martiny, která zmiňuje, že se ve 20 letech stala obětí šikany, když se ale vrátila po osmi letech z mateřské, už si takové zacházení nenechala líbit. Je podle vás důležité umět se ohradit a ozvat?
Určitě. Nicméně je logické, že když je vám 20 a nastupujete do prvního zaměstnání, často se dost stydíte, nevěříte si a nevíte, co máte dělat. Například já jsem se vůbec ostýchala zaklepat na dveře od pokoje, vstoupit a pozdravit. Pořád mi v hlavě šrotovalo, jaké otázky mám pacientům pokládat. Čím jste starší a máte víc zkušeností, tím si více věříte a jste otrlejší. Druhá věc ale je, že když jsem do práce nastoupila, nikdo mi neřekl, na koho se mám obrátit v případě, že budu mít nějaké potíže. A to je velký problém, sestry v případě šikany nevědí, za kým mají jít, a pokud za někým jdou, často je odbydou. Nemocnice mají intranety, na kterých můžou zaměstnanci najít formulář, který je určený k nahlášení takového chování. Každé zařízení to ale má jinak, některé nemocnice možná takovou možnost vůbec nemají.
Myslíte si, že jsou dnešní mladé sestry, jak říkáte, "otrlejší"?
Ano, dnešní mladé sestry jsou otrlejší a říkají si, co chtějí. Například že chtějí pracovat na dohodu a že nebudou pracovat tři směny po sobě. Myslím si, že když je všeho s mírou, tak je to dobře. Umět si říct, co chci, a také se ozvat, když se mi něco nelíbí. Zároveň se ale nepovyšovat, nebýt drzá a neponižovat, když je někdo starší, mladší nebo nemá vzdělání nebo zkušenosti, jako mám já. Není pravidlem, že agresorem musí být starší sestra.
Zdálo se mi o ní každou noc
Ženy z vašich příběhů popisují také následné psychické problémy a fyzické následky. Vy jste zažila šikanu před sedmi lety a předminulý rok ve vašem předposledním zaměstnání. Co se dělo?
Oproti příběhům v knize jsem zažívala mírnou šikanu. Už si nepamatuji, jak přesně probíhala šikana před sedmi lety, protože jsem si to v sobě uzavřela jako neslušné chování vůči mojí osobě. Dnes to díky tomu všemu, co jsem zažila a slyšela, posuzuji jako šikanu. Ty dvě sestry se dnes bohužel chovají prakticky stejně. Další zkušenost byla s vedoucí sestrou v roce 2022. Trnem v oku jí bylo asi především to, že jsem se přátelila s její nadřízenou, kterou jsem znala z předešlého zaměstnání. Tu také nemohla vystát, protože po ní chtěla "moc práce", na to nebyla asi dříve tolik zvyklá.
Co přesně se dělo ve vašem případě?
Daná osoba mě ponižovala, pomlouvala a osočovala z věcí, které nebyly pravda přímo před mýma očima, i za zavřenými dveřmi. Jsem celkem silný člověk, něco mě jen tak nerozhodí. Šikana ale může potkat i silného jedince. Každý den jsem přemýšlela, proč jí ležím v žaludku, dokonce jsem jí napsala e-mail, na který jsem nedostala žádnou odpověď. O dané osobě se mi zdálo skoro každou noc. Když jsem jezdila do práce, už v tramvaji jsem se potila a bušilo mi srdce nervozitou.
Jak jste situaci vyřešila?
V jeden moment jsem si řekla, že když mě tady nechce, tak půjdu. Ženy, které pracují na malém městě, to ale mají mnohem horší. Když tam máte jeden špitál, zázemí a rodinu, nechcete změnit celý svůj život jen kvůli tomu, že vás někdo "buzeruje" v práci. Také mi velmi pomohlo uvědomění, že je to její problém, a ne můj. Já jsem nikomu nic špatného neudělala. Problém má agresor, který do vás něco hustí, ne vy. To je strašně důležité, aby si ženy, které šikanu zažily, uvědomily.
S odstupem času vnímám tuto zkušenost jako pozitivní, protože jsem se díky ní vrátila roky zpátky, kdy se mi kolegyně a kamarádky svěřovaly s tím, že se jim něco takového děje. Já jsem tomu tehdy nepřikládala žádný význam, protože jsem nechtěla věřit, že se něco takového může ve zdravotnictví, kde pomáháme jiným lidem, dít. Moje vlastní zkušenost mi ale ukázala, že je to realita, o které nikdo nemluví, nic se s ní nedělá a o které chci napsat.
Sestry pochybují, jestli ve studiu pokračovat
Může být podle vás šikana důvodem, proč ubývá zdravotních sester?
Myslím si, že je to velký důvod. Sestry nechtějí v něčem takovém být. Raději půjdou do Billy, kde budou mít klid, než být v práci, kde je nikdo neocení a ještě se po nich šlape. Troufám si dokonce říct, že to může být jeden z hlavních důvodů, proč nové sestry do systému nepřichází. Už během studia na praxích vidí, jak se jiné sestry chovají. A to nejen k nim jako ke studentkám, ale i mezi sebou.
Často mi píšou holky, které jsou na střední nebo na výšce s tím, jak je tohle možné a že pochybují, jestli mají ve studiu pokračovat. Zkušené sestry jsou zase často tak fyzicky a psychicky vyčerpané, že odejdou úplně, než aby to zkusily jinde. Narovnat si psychiku po zkušenosti s šikanou není jednoduché. Když něco takového zažijete rok nebo i déle, už v takovém prostředí vůbec nechcete být.
Teď pracujete na soukromé klinice, vnímáte nějaký rozdíl?
Je to velký rozdíl. V soukromém sektoru se přece jen vedení snaží, aby se nic takového nedělo. Nicméně to nemusí být pravidlo. I v knize je příběh sestry, která pracovala u soukromého zubaře a jeho manželka ji peskovala, aby zubařské křeslo čistila zubním kartáčkem. Pro mě je kolektiv opravdu základ. Když je personál v pohodě, tak se budete do práce těšit. Nevím, jak to mají mnozí, ale já chci chodit do práce tam, kde mě to baví. Ne do prostředí, kde bych měla zažívat takové jednání a následně psychické problémy.
Video: Je zdravotní sestrou v Saúdské Arábii: Musela jsem zhubnout osm kilo, říká Šlechtová (1.11.2022)
